Blogy / Lesní pěšiny

Bílé Karpaty

Rozhodli jsem se spojit moje přání vidět Bílé Karpaty a pokusit se o dovolenou. Pavla naplánovala přejezd Karpat a protože chtěla do Rožnova natáhla linku v mapě cesty až tam. Dařilo se dobře, ale zaskočila nás váha batohů a déšť. Vyjeli jsme vlakem ze Zábřehu a vysedli v Moravském Písku – nemohu si vynachválit služby ČD. Naložili všechno na záda a vyrazili. Po všem tom trápení mám hned a tady dva závěry. Nebyl to dobrý nápad, ale přesto nepojedu ani příště jinak než takhle s batohem. Prvních 15 km do Tasova jsme byli přesvědčení, že batohy na týden neuvezeme. Přesto jsme druhý den vyrazili. Přejeli jsme ráno do Velké nad Veličkou a opustili svět vinic směr státní hranice.

 

Chvíli jsme se snažili překonat další nechtěné asfaltové pláně bez účelu a chutě až na první odbočku k lesním svahům, kterými nás vysněné Karpaty lákaly. Po změně sklonu se našich dobrých 10 kg na zádech sice usadilo, ale dalo nám jasně najevo, že přejet na lesní cesty a singly bude ještě sranda. Stoupali jsme až k odbočce pěšiny a nakonec to ryskli po ní. Tak a tady mě batoh se svou tíží opustil a já už jen četl stopu. Do dalšího nezalesněného prostoru nás čekalo několik kilometrů hraniční pěšiny, která přes už vyjmenované komplikace nedávala šanci na pochyby o plánu cesty.

Přejezd následující otevřené louky nás trochu srazil tím jak nám představil kopce pod polštářem mlhy. Kromě dobré bikové cesty jsme čekali rozptýlení tolik očekávané krajiny, ale bylo jasné, že to je pro nás minimálně na den pasé. Vytlačili jsem první prudší stoupání a naskočili opět na letící hraniční stopu. Tentokrát se po předchozím, v různé šířce se měnícím hliněném podkladu, ukázala spíš kamenitá nebo jinak zpevněná část stezky, která nás několika mírnými klesáními rychle poslala pod Velkou Javořinu. Tady jsme šli z pedálů podruhé a docela dlouho tlačili. Nějaké to občasné nasednutí nemá cenu řešit, protože stoupání je tu dost... Říkal jsem si, že na dovolené nebudeme pokoušet hranici našich sil. Šli jsem dál hrbolatou a zle sjízdnou cestou obcházející kořenitou pěšinu, která si myslím, že by šla za sucha hodně dobře dolů. Předjel nás dobrý člověk na dobrém silničním(cyklokrosovém?) kole. Jedna – nula. :) .

Pod Javořinou už jsme byli promáčení a utahaní. To co se nám zdálo včera nemožné je za námi. Vysílač jsme jenom slyšeli. Mrholilo už stále, nebylo nic vidět a mi byli v půlce cesty k dalšímu kempu. Naštěstí na slovenské chatě brali koruny a tak jsme poobědvali halušky. Sjezd byl opět záludný a krásný kus cesty. Nejprv kmeny přes pěšinu a v dolní části nesjízdný sklon. Šli jsme to dolů oba, ale o pár kilo lehčí a na suchu by to už neklouzalo a dalo by se svah surfovat komlet. Přesto byla zelená singlová pěšina zápisem do seznamu toho nejzajímavějšího a nejtěžšího. Pavla se na posledním kořenu před vesnicí dobře poprala se setrvačností batohu, když všechno složila pod sebe a odešla bez pádu přes řidítka dolů pěšinou.

Posvačili jsme pivo a mířili další značenou stezkou. Byla na pár dní poslední. Naše plány zabila „jistá“ kombinace. Dvoukilometrový výstup prudkým svahem v dešti – rozčilení a znechucení. Přechod louky, kde každá kytička přihodila kyblíček vody do bot – radost k breku. Na vrcholu pěšina plná slizkých kořenů. Jel jsem. Čekal jsem jestli přijde tlama a až na lesní cestu nepřišla. Po ní jsme klestili turistický chodník od rozbujelé vegetace. Co větev to hromada listů a na každém čekalo několik milostivých v osmnácti stupních „osvěžujících“ kapek hřebíčků do rakve. Pár peprných nadávek a totálně smočené boky nás vyvedli na paseku, kde jsem rezignoval i já. Výstupem z pekla nepovedeného úseku radostí a slastí bylo naprosto klasické jílové pole, bez kousku pevné půdy nenabalující se sebou. To vše nás vykázalo na asfalt. Dole u potoka jsme ještě několik desítek minut zprovozňovali kola-jíl drží...

Dalších posledních x kilometrů asfaltu nás provázel trvalý déšť, na který nás neskutečné štěstí za celý rok nepřipravilo a tak nás to vážně zastihlo a pomalu rozebralo. Stoupání na Mikulčin vrch už nebyl postup, ale trestná výprava. Až úplně nahoře jsem oba uvěřili, že to hnusný mokrý zlo zdoláme.

Sjezd do Starého Hrozenkova už proběhl dobře a s úlevou. Uvolnění po nahlášení na recepci kempu bylo vysvobozující. Sprcha se rozezvučela a odplavovala zklamání z druhé části dne. Přesto se na další dny naše dovolená zvrhna na bohapustý pokus překonat těch několik kopců dál až k Rožnovu za jakoukoli cenu.

24.08.2010 - Lesní pěšiny - autor: singltrack - 6282x

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Oblečení a boty / Astrk

cyklokalhoty

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Jízdní kola / Peter Gersi

cannondale Moto carbon1

Reklama