Články / Sport

Češi jeli Alpenbrevet - švýcarskou horskou výzvu

Češi jeli Alpenbrevet - švýcarskou horskou výzvu

„Odolat výzvě v podobě 276 kilometrů s převýšením 7013 metrů přes pět alpských pasů nešlo,“ říká Jaroslav Maršík, ředitel závodu Koloshop Krušnoton a jeden z českých účastníků cyklistického závodu ve švýcarských Alpách.

 

Na Alpenbrevet jsme se hlásili už vloni. Marně. Konec léta předvedl, jaký bude konec zimy, a bez okolků zasněžil půl trasy. Pořadatelé poprvé po mnoha letech ročník zrušili. Startovné ve výši 100 švýcarských franků nevrátili, ale polovinu z něj započetli na startovné v příštím roce.

 

Na závodníky čeká ve Švýcarsku výběr tří tratí. Jet mohou závod na 132, 172 a nebo 276 kilometrů přes pět alpských sedel. Na start v Meiringenu vyrazilo rekordních 2444 účastníků z dvaatřiceti zemí světa. Mezi nimi i parta dobrodruhů z KoloshopTeamu - já, Honza, Jirka a nakonec se přidali i Tamča, Martin, Markéta, druhý Martin a navrch cyklista pozorovatel Lukáš. Předpovědi dobré, ubytování zajištěno. Těšíme se moc.

Já, Honza a Jirka vyrážíme již ve středu, abychom si ve čtvrtek mohli tréninkově projet krátkou trasu Alpenbrevetu. Čeká nás 132 km a 3875 metrů převýšení přes Grimselpass, Furkapass, Sustenpass. Počasí panuje překrásné, teploty úžasné a hory? Došla mi slova. Nad 1800 metry nad mořem se nám hůře dýchá, ale tělo se s výškou do soboty snad srovná. Poznali jsme část úseků, které v sobotu pojedeme znovu. A to ještě netuším, že jen část z té části.

 

Po lehce nerozumném čtvrtku – vždyť v sobotu máme jet nejtěžší trasu v životě – velmi rozumný výlet. 80 km kolem jezera do Interlakenu a přes Grindelwald zpět do Meiringenu. Plánovali jsme pohodičku na vyjetí, ale za Grindelwaldem se trasa zvedla. Otevírá se nám pohled na severní stěnu horolezecké Mekky Eiger pod blankytně modrou oblohou, který bere dech a zároveň pumpuje nadšení do našich duší. Celkem jsme ujeli za ty dva dny asi 210 km s 5500 metry převýšení. Jestli jsme to trochu nepřehnali. Po dojezdu na hotel čekáme na kamarády, chystáme kola a těšíme se na sobotu.

 

Den D

Budík máme nastavený na 4:15. Na startu v Meiringenu stojí dva a půl tisíce lidí, konec a začátek startovního pole v nedohlednu. Po startu ale všichni jedou v poklidu. Obě naše holky ztrácím hned kousek po startu. Nejsou jako obvykle za mnou, ale přede mnou. Doháním je až po 20 km stoupání. Had cyklistů se vine, kam oko dohlédne. Mé brzy dohlédne i na záda Martina a hledí na ně až na první vrchol Grimselpass. Následuje sváča a obavy, jestli stihnu časový limit na rozdělení tras v Airolu.

 

Sjezd do Ulrichenu skvělý. Všechny předjíždím. Ve stoupání na Nufenenpass všichni předjíždí mě. Holky a Martin ne. Druhý Martin asi přede mnou. Honza a Jirka určitě přede mnou. 1100 metrů do kopce pěkně pomaloučku, gelíček, až v závěru se začínám posouvat přes ostatní. Libuju si, že je nás tu všude tolik. Netuším, že už jde jen o krátce dočasný stav. Na vrcholu si stejně tak naivě říkám, jak stíhám limit.

Nestíhám. Po sjezdu skoro pořád přes 70 km/h v Airolu 6 minut po limitu. Všichni už jedou jenom na střední na Gothardpass. Na Biascu nikdo. Cedule se šipkou doprava na dlouhou platinovou přelepená leukoplastovým X. Musím se svléknout (je tu o 17 stupňů víc než nahoře) a nasvačit (jedu na jeden bidon a 3 gely). Pokukuju, jestli někdo ještě jede do dlouhé a zdá se mi, že ne. Já ale jo. Přece nepojedu jenom 180 km. Tak jedu. Po kilometru na křižovatce pořadatelé a honí mě na střední. Nechci. Stojím, přemýšlím. Dlouho. Na střední nechci. Je hezky, přijel jsem z daleka, bůhví jestli budu mít příležitost si to zopakovat a vůbec. Ti borci v oranžových vestách ale vypadají nekompromisně. Asi že jsou to Švýcaři. Ale i Švýcary lze ohromit. Říkám: „Vezmi si můj čip.“ Málem mu vypadávají oči z důlků, přibíhá kolega, drmolí něco o tom, že mi ho můžou vzít až v Andermattu. Obdivně pokývají, poklepou mi po rameni a pouští mě na dlouhou.

 

Prvních deset kilometrů si nadávám do volů. Vždyť to nemůžu stihnout. Taky ta přiblblá taktika jednoho bidonu a nulových zásob mi asi bude naprd, když těsně přede mnou všude sbalí bufety. Do cíle skoro 200 kiláků a 3 pasy. Po 10 km už to bylo jedno, to už bych se stejně nevrátil. Tak šlapu. Představuju si, jak všichni na dlouhý jsou přede mnou. Jsem poslední. Taky si představuju, jak tady ti přede mnou jeli v balíku. Já sám. A že by nějaký hák na těch čtyřiceti kilometrech hodil. No nic. Projíždím městečka s venkovními restauracemi. Hosti vypadají spokojeně, a i když je míjím nadosah, připadám si osaměle jako na severním pólu.

Biasca, 125. km, 300 metrů n. m., teplota 29 stupňů. Bufet!!! Vzápětí za mnou dodávka s těmi, co mě v Airolu milostivě pustili. Dochází mi, že je to sběrák. To jsem ještě nezažil. Vyskakují z auta a s vytřeštěnýma očima na mě řvou, že jsem strašně dobrej, protože jsem se dostal 20 minut před limit. Vypadají, že jsou rádi, že mě pustili a upřímně mi fandí. Však se nevidíme na posledy. Vyrážím na Lukmanierpass. Vrchol v 1900 metrech za dalších 40 km.

 

Bylo to dlouhý a horký. Tankuju vodu ze studánky a 5 km pod vrcholem mám na dohled kolegu. Jsem pořád poslední, ale už ne sám! Jak mě borec zmerčil, začal si dávat. Až na vrchol jsem ho nedohnal. Na vrcholu posedávalo a cpalo se dalších asi 15 lidí. Začínám být zase ve hře! Žeru. Všechno. Bujón, kolu, chleba, pomeranče, sýr, čokoládu. K prasknutí. Skáču na kolo. Do Disentisu se řítíme asi v deseti. Z Disentisu stoupáme na Oberalpass. 

Všichni mi ujíždí. Snadno. Proboha, to museli na tom Lukmanieru sedět hodně dlouho, když mi tak ujíždějí a stejně jsem je tam dohonil. Jenže. Jenže někteří z nich se začínají chovat divně. Zastaví, čumí do země, nereagují. Projedu kolem nich a nic. Nahoře jsem dost včas, abych stihnul limit dole v Andermattu. Fouká, ale sjezd boží. Na kotrolpunktu jsem o 13 minut před limitem. Mí známí z Airola se ale stejně vrhají na moje číslo s čipem na řídítkách a rvou ho dolů. Dřív, než se jim to podaří, řvu, co to dělají, dyť jsem v limitu. Nene, oni na to. Jojo, já na to. Jeden tahá nějaký papír, kouká do něj. Výraz jeho tváře: no jo, ten praštěnej Čech, co furt jede a jede a neskončí a neskončí, má pravdu, limit je až v 18:15. A pak pohled na kolegu: a doprdele, dyť my už jsem tomu jednomu ten čip urvali.

 

Jedu dál. 9 km z kopce. Z prudkého kopce v koloně aut v zatáčkách v tunelu. Na úpatí posledního kopce, ze čtvrtka známého Sustenpassu, sundavám větrovku. Těším se. Auuu. Rozjezd do kopce bolí. Strašně. Po 10 minutách to přechází. Pak už se mi jede skvěle. Pomalu, ale skvěle. Těch 18 km z 900 metrů do 2200 je parádních. Pořád zastavuju. Jednou doplnit bidon z koryta u statku. Jednou mobil do pytlíku, protože po celém krásném dni začíná krápat. Jednou kvůli odevzdání čipu. Krkavci švýcarský se konečně dočkali. Do 21 hodin v cíli určitě nebudu. S radostí ho odevzdávám a hoši odjíždějí. Za zatáčkou už zase zastavují. Borec tam jde pěšky vedle kola, tak ho nabírají. Jsou hodní. Pak se zase pod mrakem hodně stmívá. Zase stojím, instaluji lampičky. A za chvíli zas. Prší, pláštěnka. Ale baví mě to strašně. Vrcholový tunel plný mlhy. Za ním parkoviště. Na parkovišti asi čtyři dodávky pořadatelů balí propriety. Čas 20:20, tma, mlha, déšť. Jsem asi magor, ale tady mě zachvátil rozum. Souhlasím s nabídkou dojet do cíle dodávkou. 30 km sjezdu do cíle v mokrotmě hodnotím jako sebevražedný podnik.

Pořadatelé ještě čekají na pár zpozdilců. Pro jednoho se dokonce jedno auto vrací. Líbí se mi ta péče a znovu si připomínám, že se i na Krušnotonu nesmíme přestat starat i o ty, kteří se celý den mazlí se sběrákem. Do nákladového prostoru Tranzita přisedá ještě jeden takový jako já. Dělím se s ním o deku, opíráme se zády o boční stěnu a celou cestu nepromluvíme ani slovo. V hlavě mám těch 248 km a 6650 metrů převýšení. Ani nelituju, že jsem nedojel do cíle. Na dojetí za světla jsem prostě neměl. V Meiringenu vystupuji kolem 21:30. Sucho, teplo, tma, příjemně. Ještě 5 minut na kole na parkovišti k autu. Tam totálně mrtví kluci.

 

Honza zvracel hned v cíli. Já málem v noci. To „málem“ ale nic neznamená, protože jsem nezvracel ještě nikdy v životě. Jirka zvracel až v neděli večer doma. Proč? Protože jsme jeli platinový Alpenbrevet. V neděli jsme si slíbili, že s tímhle druhem cyklistiky končíme. V pondělí jsme všechny sliby odvolali. Bylo to nádherné.

A kamarádi? První Martin byl v Airolu asi o 4 minuty přede mnou. Taky po limitu. Protože je chytřejší než já, disciplinovaně odbočil na střední. Druhý Martin, Markéta a Tamča taky. Úctyhodných 180 km přes 4 pasy s více než 5000 metry převýšení. Markéta dorazila 7 minut za prvním Martinem. Z mezičasů navíc vyšlo, že poslední kopec vyjela nejrychleji z nás všech. Příští rok nám běda.

Více informací o závodě naleznete na http://www.alpenbrevet.ch/

 

 

Foto: archiv Koloshop Krušnoton Teamu a Michael Schild

 

17.10.2013 - Sport - autor: Jaroslav Maršík - 3922x

Související články

  1. Ultramaratonec Svaťa Božák skončil třetí v závodě okolo Rakouska
  2. Na kopci srpna si můžete vyšlápnout Stelvio bez automobilového provozu
  3. 3 dny zbývají do startu ultramaratonu 1000 Miles
  4. Poohlédnutí se za silničním závodem Tour de San Luis
  5. Češi jsou národem cyklistů. Potvrdila to anketa Sport roku 2014
  6. Jaký sport mají Češi nejraději? Zvolte sport roku 2014!
  7. Bike Adventure 2014 tentokrát na západě České republiky
  8. Duatlonem ve Velkých Karlovicích pokračoval seriál Valachy Tour
  9. Švýcar Cancellara chce pokořit Sosenkův rekord v hodinovce
  10. Cenu Roberta Bakaláře převzal Roman Kreuziger

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Kola, ráfky, pláště / jim.crime

Vypletené kola KLS 27,5

Reklama