Blogy / Lesní pěšiny

Hřeben na slalomáči

Nejezdím freeride, protože to neumím. Baví mě ale mít všude sebou takový kolo, který mě sveze a neřeší detaily jak a po čem jedu. Proto jsem si předloni vzal na trip čtrnáctipalcový pohodlný kolo Da bomb Sputnik toho času prioritně na dirtový relaxování po rachotě. A protože všechno se dá, když se chce, absolvoval jsem příjemnou Jesenickou hřebenovku. Od té doby, co jsem si před asi šesti lety koupil RB Bandyt, je mým dobrým zvykem na kole nesedět, ale stát. Celej minulej rok sem se učil jak se na kole sedí...ale to je sem nepatří. K mojí cestě více-dále.

Nástup ráno na značky, nějakej žvanec a rychle se službou ČD přímo pod stanici lanovky Ramzová-Šerák. Vzhledem k tomu, že bylo zrovna pět hodin ráno, tlačil jsem až na kopec Keprník. Cestou jsem fotil východ slunce a podobný krásy přírody a tak jsem se na tu hodinu a půl až dvě výstupu dobře zabavil a v místech rozumného sklonu stoupání jsem přemluvil singlspeed i ke šlapání v sedle – v pedálech. Vše šlo dobře a já cestou nahoru věděl, že až nasednu a pojedu ranní krajinou, nikoho neomezím, nebudu ničit trasu dobrých kamarádů - českých turistu a budu dávat přednost ohleduplnosti tak, abych si jako cyklista i já na horách našel svoje místo. A dařilo se. Polovinu cesty jsme tam byl úplně sám. Cesta byla vyschlá, nezůstávala za mnou žádná spoušť. Jel jsem potichu a ohleduplně vybíral dobrou stopu a poměrně dost úseků převážně do kopce tlačil. Sám za sebe jsem měl dojem, že do hor patřím a pokud se neozvala brzda nikomu nevadím. Nikdo mi to nevyvracel a protože jsem s každým otevřeně komunikoval, nenastal na cestě žádný spor. Při kontaktu s pěšáky jsem vystupoval tak, že mají přednost a nebyl problém.

Zhoupl jsem se prudším svahem dolů do sedla pod Keprníkem. Minul několik rašelinišť švihal dál nad Vřesovou studánku. Ano od Šeráku zákazem, ale nechoval jsem se rozhodně hůř než běžný návštěvník. Takže hoď kamenem, kdo si bez viny. Je pravda, že jsem tady od té doby na biku nebyl. Když jsem se koukal na Červenu horu, která se vypínala přede mnou, čekal mě první členitější sjezd, ale měl jsem vybavení včetně doplňků, takže to šlo samo. Výjezd na Vřesovou byl táhlý, ale taky se dal. Odsud už to bylo na sedlo jen šotolinou. Někdy po půl osmé se rozhlížím po Červenohorském sedle pusto prázdno a tak pokračuju dál směr Praděd. Tentokrát už se sklopeným zrakem po šotolině. Kdo najde v mapě nejužší místo mezi cyklotrasou a hřebenovkou, pozná i místo, kde jsem po cestě vyjeté traktorem přešel zpět na červenou značku. Hřebenovka byla opět liduprázdná i když mě tu čekala převážně nesjízdné stoupání a propocená dřina s kolem. Pokračoval jsem i přes pěkná slaťová pole překlenutá dřevěnými chodníky.

Konečně Švýcárna. Je devět ráno a místní ochránce přírody běhá po louce a kasíruje mlaďase co si tu rozbalili stan a tak „ušetřili“ několik tisíc. Vlezl jsem dovnitř a zjisťuju, že čočková je už uvařená. Najedenej vyrážím dál po asfaltce k Predědu, kterej míjím a přímo k Ovčárně. Tady po tom co dávám krátký schody, vyrážím Cestou dolů údolím a najednou všude hlava na hlavě a tady už jsem špatně a už mi není dobře, už tu nejsem vítán a už tu nechci být. Nikdo mi nevynadal, přesto jsem ale viděl, že takhle ne a příště s prvním pěšákem balím domů. Navíc se na chodníku zpevněném a dostatečně vyztuženém s množící se hordou cizinců začínají rojit i osoby přesvědčené o mé bezpodmínečné vině a nenávratných důsledcích mého jednání. Já nesouhlasím přesto, že nejsem v právu. Pod tíhou argumentů ale vím, že sem na kole jezdit nechci. Část problému mé jízdy tady je v tom, že jsou tu cyklisté na horském kole menšinou, což, jak jsem se přesvědčil, může úplně jinak fungovat třeba v Karpatech nebo Javorníkách.

Zpátky na Ovčárnu mě po pivu a párku vytlačí cyklobus, protože po tom, co se touto cereální stravou kosmonautů a mistrů světa dorážím zjišťuju, že stát na kole pět hodin v kuse není sranda. Z Ovčárny se opět snažím nějak vyklouznout z davu všudypřítomných lidí a pokračovat hřebenem. Po tom co stojím na temeni Vysoké hole, čeká mě nejvyužívanější a nejcitlivější část hřebene směrem na Jelení studánku, pač tu kromě stěrkové cesty většinou cesta ubíhá po uzoučkých chodníčcích a tak je na zkušenosti jezdce jak vypadá pěšina po tom co projede. Dolů na Jelení to frčí parádně klesající padáky a na vyšší místa jednotlivých vrcholů rovinou či mírně do kopce. Ze studánky jsem se napil a opláchl se po náročné cestě a čekalo rozhodnutí. Enduro na Alfrédku, trial na Ztracených kamenech nebo free do Vernířovic. Nejkratší cesta domu byla třetí z možných. Pěšina se nejprve nakloní, smýkne vlevo-vpravo, napříkří se, až se začne bortit a padat do lů tak, že mě to donutilo na chvíli slézt. Po přejití nejhorších míst už čekala nekonečná jízda dolů do údolí, kde už jsem v ten moment věděl, že je to naposled, co se tu proháním. Cesta byla opět na hraně a hodně citlivá na průjezd horských kol. Dole ve vesnici už mě čekala dlouhá cesta údolím a na malém kole s jedním převodem se i přes mírné klesání únava pořádně ozvala. Zvládl jsem ještě Šumperk a tím jsem skončil a šup do vláčku a blaženě k domovu.

Nebylo to vůbec zlé a tak jsem se uspokojeně vezl a rozjímal proč, že je to vlastně zakázaný jezdit si takhle na kole na tak krásnejch místech. Je to už dva roky. Doba se změnila. Dnes už se do lesa může daleko víc, protože vznikají řešení určená přímo pro horská kola. Zároveň tím stoupá důraz na vyčlenění povrchů umožňujících provoz mtb a respektování únosnosti terénu a stezek k tomu určených. Chápu potřebu posunovat vše ohledně pohybu volnou přírodou dál a dál, ale stejně tak chápu i potřebu zachovat stávající podobu volné krajiny tak, aby jsme si hory pod koly neujezdili na další zpevněnky.

09.09.2010 - Lesní pěšiny - autor: singltrack - 6071x

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Jízdní kola / Peter Gersi

cannondale Moto carbon1

Jízdní kola / emi

AUTHOR opus

Reklama