Články / O čem se mluví

Vajíčka!  Požádal jsem o vajíčka a dáma, pravděpodobně matka nebo babička muže, který mě předchozího dne pustil do domu, donesla vajíčka a nechala mě, abych si připravil posilňující snídani. Výborně. Jak jsem projížděl údolím Tertenia, potkal jsem milý ve pár z jiného údolí - Vallais - Švýcarsku.  Jeli kolem celé Sardinie na velmi malých skládacích kolech.

Mimochodem, věděli jste, že Vallais - alias Wallis v němčině - je švýcarské údolí, ve kterém vládnou dva jazyky? Dolní část údolí - blíže k Ženevskému jezeru - logicky patří do francouzsky mluvící části Švýcarska. Ale horní část údolí - a také logicky, jak to s údolími hold bývá, tedy slepá část údolí - mluví německy. A jediné spojení s německy mluvícími částmi Švýcarska je přes železniční tunel, nebo 2500 metrů vysokohorský průsmyk.  Uprostřed údolí je les, který slouží jako přírodní a přirozená hranice.

Tento smíšený německo-francouzský cyklistický pár měl tři dcery a všechny mluvily jak německy, tak francouzsky. Tito sportovně založení rodiče mi řekli, že pokud chci sportovní manželku, tak bych měl přijet k nim do údolí a dvě jejich dcery jsou stále ještě k dispozici. No, jestli jsou po rodičích, jistě by to byla dobrá sportovní partie se smyslem pro dobrodružství.  Ale jak bychom vychovávali děti?  Ve francouzštině, v němčině?  Nebo raději v angličtině?  A co čeština?

Dojel jsem do městečka Muravera, ale knihovna byla zavřena. Tohle je na cestě těžké. Chcete se vyhnout polednímu horku a úkryt se v knihovně.  Zabijete tím dvě mouchy jednou ranou.  Přečkáte smrtelné odpolední teploty a napíšete články.  Problém je však to, že většina místních knihoven je zavřena mezi polednem a pátou hodinou odpolední. Na Sardinii jsem nenašel mnoho míst s internetem, ale toto město jedno mělo.  Ale i oni v jednu odpoledne zavírali. Měl jsem tedy asi tři minuty. "Mohu prosím poslat jen jeden krátký e-mail?" "Ano, ale rychle za chvíli zavíráme". "OK, to bude tři euro". "Cože? Za jeden e-mail?"

Šlapal jsem tedy dál, ale za městečkem jsem si uvědomil, že jet v tom horku by nebylo velmi rozumné. Zabočil jsem tedy do kempu, abych našel místo na plavání.  Na pláži jsem slyšel češtinu a potkal paní, která pocházela také z Brna, ale vdala se ve Frankfurtu nad Mohanem.  Byla velmi ráda, že mohla chvíli mluvit česky.  Se svým synem se snaží mluvit také alespoň trochu česky, aby tuto řeč znal, ale většinu dne, tedy v práci a se svým manželem mluví německy.  A mé myšlenky o mezinárodních manželstvích z dopoledne toho dne se potvrdily - pochopil jsem, že přijmout nabídku na ženitbu ve Švýcarsku a vzít si jednu z dcer z Vallais asi nebude tak snadné. Já bych jim rozuměl; domluvím se většinou evropských jazyků, ale moji rodiče by jim nerozuměli.  Evropa je komplikovaná!

Sledoval jsem Tour v televizi a dokonce našel počítač a napsal článek.  Plavání bylo opravdu pěkné, i když voda už nebyla tak průzračná jako severněji na Sardinii.  Kolem skalnatého ostrohu jsem doplaval na jinou pláž, kde se slunily žhavé francouzsky mluvící belgické dívky právě přiletěvší Ryanairem.  Hele, ten fakt, že mluví jiným jazykem, kterému moji rodiče nerozumějí, neznamená, že bych si s nimi přeci nemohl pokecat! Ty jo, možná kdybych mohl zůstat o den déle, tak bychom…  Ale já jsem musel mimo jiné stihnout trajekt.  Vše, co jsem mohl udělat, bylo pokecat s nimi a plavat zpět.

Poslední průsmyk, který jsem musel překonat na Sardinii byl přede mnou a silnice se plazila jako had skrze neuvěřitelně dramatické údolí mezi skalními útvary na obou stranách a mě napadlo, kolik hadů musí být v těchto skalách, protože jich bylo dost na silnici - mrtvých. A pak jsem uslyšel výstřel z pistole.  Kde? Co?  Ale, žádné přepadení, jen nipl ve výpletu mého zadního kola praskl.  Tak tady bych teda nechtěl zůstat.  Otevřel jsem brzdu, protože zadní kolo bylo poněkud gay, tedy ne straight.  No prostě niply byly vyrobeny, aby byly lehké - z hliníku.

Po většinu stoupání jsem byl sám.  Tato cesta by byla snem pro všechny motorkáře a dva mě i předjeli - velmi slušně, musím říct. Možná tak měli úctu k několika křížkům s fotkami kluků na motorkách kolem této silnice. Jen jsem sledoval výškoměr na hodinkách Suunto jak uřezává metry z mého vyměřeného stoupacího úkolu.  V průsmyku byla kaple a po krátké motlitbě jsem nasadil helmu a byl ready jet dolů.  Sjezd byl úžasný i na mém poškozeném kole. V první vesnici jsem si chtěl dát něco k jídlu.  Byla tam nějaká hudební akce a na výběr měli sendvič s pivem nebo sendvič s vínem. Ti, kdo mě znají, vědí, že když si dám jedno pivo, tak jsem zábavný.  Já říkám, že na Everestu jsem ztratil příliš mnoho mozkových buněk, a alkohol by to jen zhoršil.  Skutečným důvodem proč moc nepiju je prostý:  alkohol mi nechutná. 

A navíc, dát si alkohol uprostřed dlouhého sjezdu by nebyl dobrý nápad.  Tak jsem šlapal dál, ale když jsem se přiblížil Cagliari, doprava začala být opravdu hustá.  V jednom místě silnice neměla boční pruh a auta kolem mě létala stokilometrovou rychlostí jedno za druhým.  A najednou byla tma! Nebylo jiného úniku, než odbočit na písečnou cestu mezi rozptýlenou zástavbu. Jeden muž mi poradil, že když přejdu přes pole, mohl bych se dostat k restauraci.  Tak jsem šel do polí a nebylo to zrovna pohodlné.  Všude keře a rozoraná hlína. Když jsem slyšel šelest a různé zvířecí zvuky kolem, vzpomněl jsem si ty mrtvé hady na cestě.

Bylo velmi horko, mohl jsem klidně spát kdekoli na zemi.  Ale, jednou jsem kitesurfoval v Austrálii a chtěl jsem spát jen tak zabalen v kajtu místo spacáku.  Ostatní jezdci za mnou přišli zděšení: "Pavle, vem si tento board bag od windsurfu a zapni se do něho. Hadi budou cítit Tvé tělesné teplo, připlazí se v noci k Tobě a přitulí se, aby se zahřáli".  No, kdyby se přes průsmyk připlazila a ke mně přitulila ona belgická blondýnka z pláže na druhé straně hor, asi bych nebyl s to protestovat.  Ale sardinský had, který v polích loví všudypřítomné myši, krysy a hraboše.  No, děkuji nechci.  Tak jsem se vrátil k hlavní silnici.

Pak jsem uviděl menší náklaďák zatáčet na písečnou cestu.  "Promiňte, pane, nemohl bych přespat na korbě vašeho náklaďáku?" "Lehni si raději na sedačku, budou komáři.  Náklaďák je otevřený".  A dokonce jsem dostal pozvání na polívku a ukázali mi prase, které se chystali vařit následující den. Bylo velmi zajímavé zažít, jak se stravují lidé na Sardinii.  Během cesty jsem přežíval jídle restaurací a supermarketů a ani jsem nepoznal, jak jedí normální lidé.  Takto jsem mohl vidět, co se jí na Sardinii doma. A bylo to velmi odlišné od pizzerií a restaurací. Ráno, když jsem se odbočil z písečné cesty na asfaltku, čekal mě na silnici dost velký mrtvý had.

Vzdálenost na kole 96 km
http://www.movescount.com/moves/move15787948
http://www.movescount.com/moves/move15787946

Plavání 2.9 km
http://www.movescount.com/moves/move15787947

Přes moře na Sicílii

Noc v náklaďáku byla žhavá i bez belgické blondýnky a sardinských hadů.  Bylo prostě horko!  A provoz na nedaleké hlavní cestě neutichal až do svítání, takže vyspání to do růžova hold nebylo. Když jsem ráno vyrazil na poslední krátkou sardinskou etapu směrem ke Cagliari, první věc, kterou jsem potkal na asfaltové silnici byl přejetý had. A byl jsem rád, že jsem nespal v polích.

Trasa k moři vedla po hlavních cestách a chvíli jsem musel jet i po čtyřproudé silnici. Poprvé na Sardinii jsem byl v opravdu velkém městě se vším, co k italským městům patří. Špína, dopravní chaos, opuštěné domy, některé jakoby rozbombardované. Dojel jsem na hlavní cagliarskou pláž, abych, před odjezdem trajektu, stihl mou plaveckou dávku. A najednou, jako bych se vrátil do Severní Itálie, kde jsem zažil kilometry a kilometry masového plážového turismu. Slunečník na slunečníku, jeden plážový bar vedle druhého. Jen s tím rozdílem, že tady asi netvoří polovinu klientely obyvatelé z méně lucky Středoevropských zemí, tedy méně lucky, protože nemají moře. Tahle pláž byla pro místní.

Najít přívětivou osobu, která by mě nechala zaparkovat kolo v blízkosti převlékáren či restaurace, aby hned nezmizelo, nebylo jednoduché. Co mají ti Italové proti kolům? Vždyť cyklistika, a zejména ta silniční, je zde jedním z národních sportů a hrdinové Gira či Tour jsou uctívání jako dvoukoloví bohové. A nedělní vyjížďky silničních cyklistů mohou čítat desítky jezdců. Po plavání jsem prosvištěl Cagliari směrem k přístavu a právě jednu takovou skupinu potkal na úzkém chodníku vedle vody.  Peloton byl jako valící se voda proti mě a stezku zabral způsobem, že nikdo jiný neměl šanci projet.  Vůbec jsem neměl šanci bojovat proti tomuto proudu, a tak jsem zastavil a sledoval nejmodernější kompozitové oře osedlané mladíky i veterány.

Trajektem na Sicílii

Stihl jsem to! Můj závod s časem chytnout trajekt ze Sardinie na Sicílii vyšel a dostal jsem se na palubu této velké lodě. Stejně jako Mr. X několik měsíců předtím, i já jsem viděl ceduli s nápisem Tunis. Nyní jsem však už věděl, že tento přímý trajekt byl před rokem zrušen. Moje jediná šance na cestu přes moře do Afriky vedla přes Sicílii. Na lodi byl neobvyklý klid. Zatímco na ostatních trajektech, kterými jsem kdy jel, vládla zábava a čilý ruch, tento byl až moc klidný.  Shopy zavřené, jídelna fungovala jen půl hodiny.  Cestujících bylo velmi málo a jako by to ani nebyli turisté.  Člověku připadlo, jako by se Ti na palubě vůbec netěšili tam, kam jedou. Jako by trajekt vezl britské zajatce na nucené práce do Austrálie!

Ale paradoxně, Australané a Novozélanďané byli jediní cestující, se kterými byla nějaká zábava. Gwyn a Mariane žili penzijní sen a, i když nejsem penzista, velmi jsme se skamarádili.  Byli totiž mladí duchem!  Díky šílenému růstu cen nemovitostí v Sydney, byli schopni refinancovat a splatit jejich dům, dobře ho pronajmout a cestovat po světě. Dříve pracovali v kasinu a poradili mi: "Jestli chceš investovat, dej peníze do akcií nějakého kasina, ale nenech je tam dlouho, stačí vždy třeba na den, nebo pár dnů.  Sleduj vývoj a prodej". "Ale co diverzifikace? Není bezpečnější mít, jak se říká, vajíčka ve více košících?“ "My trejdujeme jen jedno kasino a vyděláme si tak na veškeré cestování".

Gwen pocházel z Anglie a Mariane z Nizozemska. Potkali se v kibutzu v Izraeli a domov našli v Austrálii. Mezinárodní manželství, které fungovalo. Gwen byl fanda do motorek a za obytným přívěsem táhl ještě vozík se sexy nahatou mašinou. Vždy se někde usadili na pár dnů a okolí si procestovali na motorce. A s dětmi a vnoučaty byli spojení přes iPad. Ideální set-up.

Novozélandská studentka Hana měla jiný background. Vyrostla na opuštěném ostrově stovky kilometrů od pobřeží Nového Zélandu. Její tatínek měl dva sny; chtěl mít bar a plachetnici. A tak prodali dům, bydleli na plachetnici a provozovali bar na ostrově. Hana, jejíž jméno nebylo spelováno anglicky Hannah, ale maorsky Hana, tedy stejně jako jméno mé sestry, byla tedy dosti nebojácná. Chvíli studovala v severní Itálii, ale pak si nebyla jistá, zda je to to právé a řekla si, že bude cestovat. Měla obrovský batoh a cestu plánovala tímto způsobem: "Dnes v osm ráno jsem ještě nevěděla, že pojedu na Sicílii. Někdo mi řekl, že za dvě hodiny jede trajekt a jede jen jednou týdně. Tak jsem si řekla, proč ne."

Její cestování bylo ekonomické díky fenoménu zvanému couchsurfing.  Jistě tento typ zdarma ubytování mnozí z vás znají.  Ale pro ty, kteří ne, nabízím vysvětlení.  Prostě se zaregistrujete do této komunity a můžete mít nocleh prakticky všude na světě a stejně tak mohou zahraniční cestovatelé navštívit vás.  "Proč to tak neděláš na Tvé cyklistické cestě taky?", ptala se. "Lidi by Tě určitě rádi ubytovali, stačí napsat do fóra, že další den plánuješ být tam a tam a hned máš několik nabídek". A opravdu. Hana si půjčila od Gwena iPad, a když jsme se přiblížili k pevnině nedaleko města Trapani, naskakovaly ji na jejím profilu nabídky sympatických mladíků a dokonce ji odepsala i jedna slečna. Tento fenomén je velkým průlomem pro cestování mladých lidí. Když jsme byli studenty a se sestrou jsme procestovali stopem Evropu, Severní Ameriku, Jižní Ameriku, couchsurfing neexistoval. Ano, v Rusku měli stopařskou databázi, díky které jsme se seznámili s několika podobně praštěnými stopařskými nadšenci jako jsme byli my a jednou jsme našli nocleh na obrovském moskevském sídlišti.  Bez mobilních telefonů!  Hold internet v mobilu vše zjednodušil a rozvinul.

Ale! Naše cesty byly dobrodružství. Někdy nás někdo pozval domů, někdy jsme museli spát pod mostem. Díky couchsurfingu můžete mít každou noc více méně jistý nocleh.  Možná to jednou zkusím, ale připadá mi to takové jaksi až moc jednoduché. Plus, stále musím mít v myslí jeden couchsurfingový zážitek nejmenované kamarádky: "Sem jela do Holandska a hodila na web, že budu večer v Amstru. Napsal jeden borec, tak už jsem to přijala, ale pak napsali další tři, že bydlí spolu a máj velkej byt a bude párty.  Abych to prý zrušila a šla raději k nim. Tak sem šla k nim a za jednu noc měla všechny tři. Byl to můj největší sexuální zážitek! Pořád mi píšou, že mám zas přijet". Jsem si jistý, že kamarádka dostala výborné hodnocení, na serveru se totiž ubytovaní a bytující vzájemně hodnotí. Na jedné straně to může být super, na druhé straně to může být až moc super.

Vítejte na Sicílii

Když jsem se vylodil na Sicílii, připadal jsem si najednou takový, no, bezprizorní. Gwen a Mariane odjeli s jejich domem na kolech. Hana si kráčela na setkání se svým zajištěným ubytováním. A já jsem odjížděl do neznáma. Prohlédl jsem si Trapani, ale nenašel žádný otevřený cyklistický obchod, kde bych opravil prasklý výplet. Našel jsem však super pizzerii s patiserií.  Pizza plus zákusky, to dobije cyklistovy baterky. A ceny nižší než na Sardinii! Chtěl jsem ale dojet povinných čtyřicet kilometrů mého předsevzetí. Problém byl v tom, že se stmívalo. Ráno před trajektem jsem stihl asi dvacet, tak už zbývalo jen dvacet. Jel jsem stále na sever a najednou byla neuvěřitelná tma a provoz velmi hustý. Na sekundu jsem si říkal: "Přeci ten couchsurfing má něco do sebe". Ale to mě jen Bůh zkoušel. Věděl jsem, že Bůh má plán a nějak to dopadne.

Když hodinky Suunto ukázaly, že jsem splnil vzdálenost, a díky Bohu, že ukázaly, protože cesta se stávala každým kilometrem nebezpečnější, odbočil jsem z hlavní silnice k moři. Uviděl jsem kemp a vjel do něj. Protože jsem nevezl stan ani spacák, hledal jsem nějaké karavany, které by se daly pronajmout. V tu chvíli na mě křiknul mladík: "Hej, pojď sem, mužem Ti nějak pomoct?"

To bylo velmi podezřelé. V Itálii Ti nikdo sám od sebe neřekne, jestli Ti může pomoct. Nerad zobecňuji, ale většinou jsou Italové velmi obezřetní a opatrní, hledí si svého a jiných lidí, ať cizinců či místních, si moc nevšímají.  Když se poznáte, mohou být přátelští, ale je velmi neobvyklé, aby vás sami oslovili první. Výjimkou je samozřejmě, když vám chtějí vynadat, že si berete kolo do supermarketu, do knihovny, nebo na pláž. Přes tmu jsem těm mladíkům ani neviděl do tváří. A ani nemohl. Dva byli z Indie a jeden z Pobřeží Slonoviny. Do Itálie se dostali různými způsoby, aby mohli pracovat jako hlídači kempu a posílat peníze rodině domů. "Hele v karavanu máme plno, ale máme tady volné lehátko, jestli Ti nebude vadit spát venku". "To vůbec, pod hvězdama je to nejlepší".

Vzdálenost na kole: 44 km
http://www.movescount.com/moves/move15787944
http://www.movescount.com/moves/move15787942
http://www.movescount.com/moves/move15787941

Plaváni 1.63
http://www.movescount.com/moves/move15787943