Články / O čem se mluví

Ráno vedly mé první kroky do spleti malých uliček, kde se prodávala a opravovala kola.  Nebylo to zdaleka nic podobného luxusnímu obchodu na severu Itálie, ve kterém jsem si prohlížel karbonové skvosty.  Jednalo se o obyčejná ocelová kola, prostě dopravní prostředky.  Ale to je také dobré a potřebné.  V České Republice je velmi často kolo považováno za sportovní nástroj a téměř každý má doma horské kolo.  Ale do města by raději jel autem!  Přitom kolo je pro dopravu po městě úplně nejlepší.  Sám se snažím v Brně tento způsob dopravy podporovat v rámci aktivit CITY BIKE.

 

Cože, na Sicílii se vyrábějí kola?  Copak se to vyplatí s těmito levnými koly?  Vždyť všechna kola jsou dnes z Taiwanu nebo z Číny!  EU však na kola dává anti-dumpingová cla, díky kterým se vyplatí kola montovat v Evropě.  Ale většinou ne ta nejlevnější.  Na Sicílii musejí mít nějaký speciální plán, nebo, a to spíše, dobré kontakty v přístavu, kde kola přijedou hotová, ale papírově jsou to jen součástky.

 

Poté, co jsem si, raději sám, opravil a vycentroval zadní kolo, jal jsem se prozkoumat město.  Naprosto mě fascinovaly obrovské honosné budovy téměř na každém kroku a opět mi to připomnělo Buenos Aires.  Mám jednoho kámoše, který vlastní strojírenskou firmu, mimochodem také surfuje a dopřává si luxusní dovolené v ještě větší tajnosti než Mr. X.  Tak tento Mr. Y mi jednou, když jsme se bavili o tom, jak stavitelství bylo dříve kvalitnější, řekl dost moudrý poznatek:  "No víš co, dřív Ti nejlepší borci chtěli být architekti a stavitelé, protože postavit nějakou honosnou stavbu, to byl vrchol šikovnosti.  Dneska ti nejlepší jdou stavět formule a raketoplány a na baráky jdou Ti, kteří na formule a raketoplány prostě nemají".  A něco na tom bude.  Rozhodně, budovy v Palermu museli stavět borci, kteří by dnes stavěli raketoplány. 

Na tržnici jsem zaslechl českoslovenštinu.  Tímto speciálním mixovaným jazykem mluvily dvě bytosti, jedna byla česká a jedna slovenská, to jsem poznal podle jazyka.   Jedna byla mužského rodu a druhá opravdu nevím.  Pohlaví prostě nebylo možné rozlišit.  Obě se chránily před ostrým sicilským sluncem vrstvou UV filtru ve formě inkoustových obrazců na těle a kovových předmětů v těle.  A podle mého odhadu nebyla inkoustová jehla jediná, která penetrovala pod jejich pokožky.  "Makáme tady jako žebráci.  Bydlení je v pohodě, je tady všude spousta opuštěnejch baráků".  Ve Spojených státech jsem se setkal s fenoménem, že severní státy jako Washington nebo Oregon kupovali bezdomovcům na zimu jednosměrné jízdenky na autobus do jižních států.  Nejsem si jist, zda tyto dvě existence se dostaly na Sicílii za peníze daňových poplatníků.  Každopádně v tu chvíli byli na Sicílii tři bezdomovci z Československa.  Jeden byl v plavecko-cyklistickém rehabilitačním programu a ti dva další by o rehabilitaci měli uvažovat.  Ale asi o trochu jiné rehabilitaci.

 

Všiml jsem si také několika náměstí a ulic, které nebyly přímo tržnicemi, ale prodávaly se tam věci.  Na jednom rohu stál muž s jízdními koly.  Jeho prodejna byla velmi mobilní.  Kdyby bylo potřeba, stačilo mrknout a už tam nebyl.  Na jiném rohu byl zase mladík, který měl na zemi rozloženou deku s botami.  Nevypadalo to, že by kola ani tenisky byly někde nakoupeny za účelem prodeje. 

Hlavní knihovna byla naprosto úžasná budova.  Poté, co jsem prošel kontrolou, byrokracií a zařídil si bezpečné místo na kolo, mi řekli, že vlastně nemají počítače.  A místní knihovna klasicky zavírala na odpoledne.  Zajímavé bylo, že i tašky se uschovávaly do kódovaných skříněk.  Že by lidé kradli i knihy?

 

Po obědě jsem si řekl, že by bylo velmi symbolické, kdybych plavání provedl přímo v Palermu.  V centru jsem si všiml ulice, na jejímž konci bylo modro - vedla přímo k moři.  Sjel jsem po ní až vodě a uviděl zajímavou konstrukci. Nautoscopio.  Architekt Giuseppe Amato navrhl stavbu, jakou jste ještě asi nikdy neviděli.  Více info na: www.nautoscopio.tv.

 

V tomto místě se organizují koncerty a provozovatel Tiziano DiCara byl velmi přátelský, ale varoval mě: "Nikdo se nekoupe tady v Palermu!  Jestli chceš plavat v moři, tak jeď do Mondella, tam je hezká pláž".  V Mondellu jsem však už byl den před tím a prostě jsem chtěl plavat v Palermu.  Z mého rozhodnutí byl tak šokovaný, že o mém plaveckém počinu natočil reportáž, kterou ihned dal na web.  Můžete tak sledovat můj komentář italsky, anglicky a nakonec i česky:

 

Pro Palermany je jejich městská pláž špinavá a zničená.  Jak Tiziano dobře poznamenal, měli by si vzít příklad z Barcelony, kde pláže v centru vyčistili a staly se z nich chic místa na relax obyvatel města.  Avšak, pro někoho, kdo pochází z města uprostřed Evropy, stovky kilometrů vzaleného od nejbližšího moře či oceánu, je slaná voda, byť špinavá, něčím naprosto úžasným.  Co bychom za to dali, kdyby Brno mohlo mít deset kilometrů pláží jako Palermo!

 

Při startu z města mě zaujal památník obětem boje s mafií.  Nebylo to a není to vůbec lehké.  Slíbil jsem vám story jak sehnat dobrý byznys nebo místo na dům.  Každý byznys musí platit výpalné.  Většinou se jedná o dvacet pět procent profitu.  A mafie moc dobře ví, jaký máte reálný profit, i když třeba daňově přiznáváte ztrátu.  Pokud se jim ale váš byznys líbí, nebo by prostě chtěli jen tu lokaci, tak vám výpalné zvednou třeba na stopadesát procent vašeho profitu.  Nemůžete platit, váš byznys zbankrotuje a oni ho koupí za pakatel v konkurzu. 

Díky poznávání Palerma jsem vyrazil z města dost pozdě.  Trajekt do Afriky z Trapani jel až ráno, ale chtěl jsem ještě vidět město Marsala, kde se letos jel světový pohár v kitesurfingu.  Kolem pobřeží, které jsem už projel den před tím jsem si urychlil jízdu na dodávce se zedníky.  Nevypadali, že jezdí na karbonovém kole.

U cesty jsem se zastavil pro vodu v otevřené tirácké dílně, a když jsem viděl svěrák a vrtačku, poprosil jsem, jestli bych si nemohl provrtat boty.  Ano, první vrtání podstoupily již ve Slovinsku, ale na Sicílii bylo horko tak strašné, že jsem jim chtěl dát ještě jednu děrovací nakládačku.  Samozřejmě k velkému haló všech mechaniků.

 

Kombinací stopu a šlapání do nekonečného kopce jsem se dostal do města Salemi.  Na mapě vypadalo jako malá vesnička v horách, ale když jsem za setmění šlapal po dálničních nadjezdech, nechápal jsem, kde se tam vzaly.  A pak jsem to pochopil.  Už dříve mi lidé říkali, že stavební firmy propojené s mafií se často násilně dostávají ke kontraktům a betonují jinak krásnou přírodu.  Ano, na Sicílii někdy vidíte elaborátní nadjezdy, mosty, obchvaty v celkem nepochopitelných místech uprostřed krajiny. Stejně tak silnice, po které jsem se rozhodl sjet do města Marsala.  Byla to velmi široká silnice typu dálkové trasy.  Z mé strany bylo poněkud neuvážené se na ni vydat dlouho po západu slunce.  Trasa byla mnohem delší, než jsem myslel a během chvíle byla v celé krajině naprostá tma.  Naštěstí mě vedla prostřední čára a na cestě vůbec nebyla auta.  Chyták byl však v tom, že u cesty také nebyly vesnice, kde bych našel nocleh.  Když jsem konečně uviděl světýlko, jednalo se o nějakou továrnu. 

Po téměř čtyřiceti kilometrech byla první vesnice, kde jsem však na nocleh neměl štěstí.  Žádné ubytování tam nebylo.  Jinde na cestě jsem našel domy nebo pokoje, které se daly pronajmout.  Tady to nikdo nechtěl.  V tu chvíli bych zaplatil i za nocleh na terase, nebo v zahradě.  Byl jsem tak unavený, že bych ani nepotřeboval postel a stačilo by mi prostě jen relativní bezpečí, za zdmi domů - všichni tu měli velké zdi kolem domů jako v arabských zemích.  Když jsem viděl lidi sedět venku před domem, tak jsem se zeptal.  Jejich odpověď byla vždy asi takto: "Tady to nejde, ale tam vedle to určitě půjde".  Nakonec jsem si z toho udělal takovou sociologickou studii.  Zeptal jsem se asi u deseti domů a vždy mě poslali k sousedům.  Byla půlnoc, když jsem našel záchranu u požárníků.  "Riskneš to, že když bude požár, tak Tě vzbudíme třeba ve tři ráno?"  "Jo, risknu!" Požárníci šli spát do svých pokojů a v dispečerské místnosti mi otevřeli skříň a z ní vypadla postel.  Tu noc jsem byl požárním dispečerem.

Na kole: 83 km
http://www.movescount.com/moves/move15788987
http://www.movescount.com/moves/move15788984
http://www.movescount.com/moves/move15788982
http://www.movescount.com/moves/move15788980
http://www.movescount.com/moves/move15788978
http://www.movescount.com/moves/move15788975

Plavání: 2.51 km
http://www.movescount.com/moves/move15788986

Stopem: 38 km
http://www.movescount.com/moves/move15788983
http://www.movescount.com/moves/move15788981
http://www.movescount.com/moves/move15788979
http://www.movescount.com/moves/move15788976

 

Pokračování - Přístav Boží a lodí do Tuniska

V dispečerské místnosti požární stanice jsem se vzbudil ještě před svítáním.  Možná to bylo tou neutichající vysílačkou, možná to bylo proto, že jsem věděl, že musím vystartovat brzo.  Před trajektem do Tuniska jsem si ale chtěl šlehnout ještě mou dávku.  Ne, neinspiroval jsem se československými bezdomovci z předchozího dne, kteří očividně na něčem jeli.  Pokud si pamatujete, já taky na něčem jedu, tedy na kole a předsevzal jsem si, že každý den uplavu a ujedu minimálně olympijský triatlon, tedy nejméně kilometr a půl plavání a čtyřicet kilometrů na kole.  Běhat nesmím.  Takže plavání a kolo jsem musel stihnout před devátou ranní.

 

Město Marsala, i když v překladu z arabštiny "Přístav Boží", mě zklamalo.  No vlastně nemělo mě zklamat, měla to být jen příprava, vypadalo to tu totiž jako v Africe.  Žádná zeleň, jen betonové kaňóny ulic.  I pobřeží nebylo něco, co by lidé vyhledávali za účelem relaxu.  Hodně podobné jiným původně arabským městům například ve Španělsku.  Hold, kdysi to tu byla Arábie.

Četl jsem o dobrých podmínkách na kitesurfing v okolí tohoto města a jal jsem se lokalizovat spoty, kde se nedávno proháněli slavní rideři.  Dříve tohoto léta se tam totiž jel Světový pohár.  Slyšel jsem dokonce o československé kajtové škole a Mr. X mi poslal i číslo.  Nikoho jsem však nezastihl.  Cestou jsem potkal jiné surf základny, ale nikdo o československém kite centru nevěděl, a tak jsem si říkal, nedá se nic dělat.

Sledoval jsem tedy pobřeží a snažil se jet co neblíže vody, po malých asfaltových silničkách, abych nemusel jet po hlavní cestě.  Na jedné odbočce jsem si nebyl jist trasou, ale před domem seděla sličná dívka a pila kávu:  "Dobré ráno, prosím, dá se tudy projet do Trapani", zeptal jsem se italsky.  Během odpovědi jsem si však všiml, že stojím vedle auta s českými značkami.  Další konverzace byla již v češtině a ve slovenštině.  Tým mladých lidí zde tráví celé léto, aby učili české a slovenské klienty, kteří přiletí Ryanairem z Drážďan a z Bratislavy, respektive.

 

Vítr je tu prý každé odpoledne, všude je velmi mělká voda, ideální pro učení začátečníků.  Pro profíky, kteří ve vzduchu předvádějí gymnastiku, to může být však i nebezpečné.  "Během závodů musela dvakrát přijet sanitka", vzpomíná jeden z instruktorů.  Druhému mělkost vody vadí v plavání: "Tak to máš dobrý, Ty plaveš každej den někde jinde, já taky plavu taky každej den, ale musím vždy jet na kole ke kanálu, kde je hlubší voda.  Všechny pláže tu mají vodu po kolena".  Noví kite friends měli počítač a zkusil jsem koupit lístek na trajekt.  Ale nešlo to!  Že by bylo plno?  No to by mě nepotěšilo!

Jak jsem se blížil k Trapani, snažil jsem se odehnat myšlenky, že se na trajekt nedostanu.  Když jsem vjel do města, bylo okamžitě poznat, že za chvíli bude odjezd lodi do Afriky.  Ulice kolem přístavu byly plné aut, která vypadala jako alegorické vozy.  Byla po střechu narvaná textilem a domácími spotřebiči a nebylo jediné auto, které by na střeše nemělo ledničky, pračky, kola.  I když na internetu to nešlo, na kase mi lístek prodali.  Měl jsem ještě nějaký čas do odjezdu, a tak jsem projel na druhou stranu města, našel pláž a přátelsky vypadající záchranáře, zaparkoval kolo a zaplaval až k majáku a zpět.  "Poslední plavání v Evropě, teď dojedu trajektem do Afriky, a pak poletím domů", říkal jsem si.

 

Cesta trajektem byla nekonečná.  Zatímco ze Sardinie na Sicílii jsem potkal spřízněné anglo-saské duše, tady jsem byl prakticky na africkém území.  Možná na trajektu cestovali i Evropané, ale asi měli kajuty.  Ještě když byla loď v přístavu, pasažéři, kteří byli zjevně všichni Afričané, okupovali veškeré možnosti na ležení.  Tedy, různá křesla a sedačky.  Když ta došla, tak se další skupiny nahrnuly do sekce k sezení, kde byla sedadla v letadlovém stylu.  Sedadlům však davy vytrhali sedačky, položili je na zem a vyrobili si tak urob-si-sám postele.  Když tato možnost byla vyčerpána, lidé si lehali na zem, na schodiště, na chodby, prostě všude.

Naleznout konverzaci nebylo jednoduché.  Většinou se jednalo o velké rodinné skupiny.  A tak jsem psal zápisky.  Později si ke mně přisedl jeden pán, který prý jel do Tunisu jen na otočku.  Ze severní Itálie!  Prý tam musí jen něco zavézt a hned stejný den se vrací.  To je divné, říkal jsem si.  Mluvili jsme nejprve francouzsky, ale potom italsky, prý je to pro něho lepší, protože už třicet let žije v Itálii.  Velmi mě varoval před cyklistikou v Tunisku.  Prý na cestách je strašný chaos, cyklisti prakticky neexistují a řidiči mě tak akorát srazí z cesty.  A pokud někde budu večer, tak mě okradou i na ulici ve městě.  "Musíš jet tak maximálně do šesti večer a pak si najít bydlení a přečkat noc v bezpečí".  "Ale já myslel, že Tunisko je bezpečné.  Jen z České Republiky tam každý týden létá několik letadel plných turistů.  Moje maminka a sestra tam právě byly na dovolené."  "Ale ti všichni létají do resortů, tam je to úplně jiné", vysvětlil.

Říkal jsem si, že to možná dramatizuje.  Když jsem začínal práci pro Světovou Banku v Senegalu, měl jsem letět letadlem, ale raději jsem přejel stopem přes Saharu, abych zažil dobrodružství a poznal Afriku.  Později jsem pracoval v Gabonu a projel celou západní Afriku zpět do Senegalu a přežil jsem taky.  Přece Tunisko nemůže být tak strašné, myslel jsem si, když jsem sledoval západ slunce nad africkou pevninou.

 

Loď přistála v Tunisu a já jsem si změřil nohy.  Tedy, ne že bych v Africe kvůli změně kontinentu musel mít jiné boty, ale zajímalo mě o kolik mi za celou cestu vyrostla stehna.  To byl vlastně jeden z důvodů této rehabilitační cesty.  Takže, za celou pouť z Moravy do Afriky se levá noha zvětšila o 3,5 cm a práva noha o 2,5 cm.  Problém však byl, že se zvětšily obě a tím pádem ta pravá byla stále větší.  Něco mi napovídalo, že bych ještě neměl ukončit tuto expedici.

Když se moje kola dotkla africké půdy, řekl jsem si:  "Dokázal's to, dojel's do Afriky a každý den's při tom ujel a uplaval předepsanou dávku, někdy i mnohem víc a poznal's stovky kilometrů úžasného středozemního pobřeží."  Ale na oslavu jsem náladu neměl; v tu chvíli jsem chtěl jediné - najít hotel a spát. 

 

Na kole: 40 km
http://www.movescount.com/moves/move15788974

Plavání: 2.6 km
http://www.movescount.com/moves/move157889726

Lodí: 221 km
http://www.movescount.com/moves/move15788971