Blogy / Lesní pěšiny

Napříč Orličkami

 

Startovali jsme z Letohradu což je společně s Žamberkem a Jablonným dobrá výchozí pozice a protože naše cesta byla přejezd hřebenu, popojeli jsme vlakem do Nového Města nad Metují. Před nádražím jsme kroužili a obhlíželi škody způsobené službou českých drah na našich kolech. Nakoupili jsme ve večerce žvanec a zamířili na druhou stranu města, kde je v historickém centru opravdu zajímavé a pěkné náměstí. Chvíli jsme strávili na zámku, kde byl zrovna trh, popili pivko a vystartovali proti proudu Metuje. Naším cílem ten den byl hřeben Orlických Hor...

 

Stezka kolem řeky začínala dole pod srázem vršku, který hostí historické centrum a vybíhá ze zbytku městské zástavby dlouhým krkem nad táhlým meandrem Metuje. Míjíte tady nejprve mělké tišiny uhlazující v klidném příměstském duchu vodu, která se valí, pomalu klesá peřejemi klidné strouhy a vodní pára a tříšť je silně cítit ve vzduchu. Letos po Litovli už druhý river trail. Po přejetí dvou mostů navazuje stezka po totožném břehu dále čtyřkilometrovým úsekem podél skal a převisů vybíhajících do údolí a místy i do vlastní cesty. Takto se šinete a klikatě posunujete po náspu zítky nad řekou. Občas minete vyčnívající kámen převyšující ostatní členy tvořící podklad chodníku. Někde přejde i v hliněnou variantu a míjíte kaluže. Pokud zaběhne skála z úbočí ve větší míře do vaší stopy a řeka se zakousne hloub do břehu, zbývá už jen krásně málo místa na projetí a cesta se stává příjemně bikovou. Idyla je kořeněna pohledným ochutnáním stezek stékajících do údolí ze strání, po tom, co se blížíte k místu nazvaném romanticky Peklo. Toto místo má dobrou prezentaci poutavými fotkami, jak na tabulích tak třeba na internetových odkazech na tento region. My jsme ovšem byli staženi silou hor do bočního údolí Olešinky a hlavní část oblasti vynechali. Přednost jsme dali davům turistů, které členité údolí nad křižovatkou přilákalo. Naše údolí nás vedlo dál dlouho a pořád nahoru. Odbočilo několik turistických značek a asfalt kořenila i jedna tipicky indiánská stezka. Přeskočili jsme sem tam padlý kmen, zvážili odvahu těch co zanechali stopy převodníku a po maximálně úzké pěšině vplouvající do širší lesní cesty a dále zpět na hlavní cestu dostoupali až na odbočku značky směrem do prudkých strání-na hrad. Zříceninu jsme minuli a pokračovali jsme na kopec nad vesnicí, kde na nás čekali vrtule...

...symbol hledání alternativních řešení a snahy vyvinout opravdu fungující systém obnovitelných zdrojů energie. Vrtule na kopcích jsou pro nás symbolem hledání a přes odpor odborných i neodborných, mají naše sympatie. Zde v podhůří hor je výjev těchto zastaralých torz již na hranici únosnosti. Netočí se a nevypadá to, že by toho byly ještě schopny. Přesto, že vesnice pod nimi je zřejmě z doby jejich produkce pěkně opravená. Po následném sjezdu do údolí stoupající městečkem Olešnice v orlických horách jsme již byli u cíle. Tedy na startu a nástupu na Orlický hřeben. Po krátkém obědu jsme vyrazili...

Nahoru pod louku a po červené značce už to bylo strmě do kopce. Po více než kilometru přišel břeh lesa, kterého jsme dosáhli už mokří potem. Po tom co naše tlačení ukryl příkrov jehličnatých korun stromů, pokračovali jsme dále několik kilometrů po lesní cestě. Snad se dá tímto sklonem i rozumně šlapat v sedle, to jsme ale nezkoušeli. Minuli jsme několik křižovatek a dále jsme stoupali až se cesta začala tenčit a předehrávala melodii pro lesní pěšinu. Pod vrcholem stoupání se najednou mezi nižšími smrky objevila. Byla podmáčená a klikatá v prudkém sklonu a táhla se dlouhým stoupáním k vyhlídce. Ještě než jsme byli o její přívětivosti ujištěni dvěma plně odpruženými výpravami, viděli jsme sami, že dolů je to ono co v horách biker hledá. Pomlaskávání, samovolně vyřčené hodnocení, pomatené výkřiky nadšení a ujišťování o bezpečnosti, to vše mluvilo za singltrack. Nahoře, ještě před samotným vrcholem, je k vidění vyhlídka a vrcholový přejezd krátké roviny, který končí prudce z hora padající sjezd na hranici sjízdnosti, po jehož vytlačení se stane, že se vyčerpání stupňuje až z rozhořčením. My jsme však takto rozčarováni pokračovali dál. Hory se mírně svažují směrem na jihovýchod a se singlpeedovým vybavením je tento směr postupu snazší než jízda táhlými výjezdy v opačném smyslu.

Ocitli jsme se na vrcholu táhlého hřebenu zdejšího pohoří a čekala nás projížďka v trvání několika desítek kilometrů, při které jsme částečně naivně doufali v mtb zábavu. Krajina se nám zprvu představila volným a předpokládaným projížděním-brouzdáním zdejších plání. Povrch se střídá ve středové části terénního spektra. A tendence a šířka dvoukolejných cest je vesměs stabilní. Prvním stop trackem pro krosová kola je sjezd asi kilometr před Šerlichem, kde jsem neotřesitelně držel stopu přesně mezi okraji cesty mimo bahnité pasáže a pomalu sbíral povrch cesty sebou. V půlce kopce mě pěšáci nahnali do nepříjemné pasti, kde jsem se hrdinně držel až do momentu, kdy se moje přední kolo zastavilo po náboj v bahně na místě a já po chvilkovém váhání roznožil a odešel dále po cestě. Hned jsem se proto vrátil ke kolu, vytrhl ho z hluboké pasti, postavil napříč a zběsilými gesty naznačoval Pavle neprůjezdnost tohoto místa.

Potom už za kopcem čekal Šerlich. Potkali jsme ještě o cestě malou pěšinu a po tom co jsme zahlédli v lese podivné konstrukce, vydali jsme se obhlédnout nové vleky na Polské straně, jejichž výška dosahuje hodně přes deset metrů. Na Šerlich jsme přijeli po nádherné hraniční dálnici jejíž formát byl ostře ohraničen přírodním podkladem a stoupou terénní čtyřkolky. Občerstvení na Masarykově je zřejmě ucházející, ale pokračovali jsme dál. Z hřebenu jsme měli v ten moment ukrojeno ujeto pouze asi pět kilometrů a bylo už odpoledne.

Na Velkou Deštnou, která je od Masarykovy chaty pár desítek minut cesty po asfaltě jsme se zajeli na otočku podívat, ale oproti našim domácím velikánům nebylo moc na co koukat. Příjemnější rozhledy a už horský reliéf ze začínal otvírat od vrcholu dále na východ. Následujících deset kilometrů je pro vyznavače volné přírody s endurovými sklony utrpením. Je to přejezd betonové hranice. Přinesl nám až na pár pěkných výhledů dále ještě popsaný hřeb do rakve našich bikových zážitků. Po tom co jsme se rozhlédli a zorientovali v krajině, našli jsme na obzoru Kralický Sněžník a další kopce nám nejbližší. Prohlédli jsme si i nekonečné hřebeny na polské straně, kterých bylo v rozlehlé mase kopců před námi ještě více než samotných Orlických hor. To byly Hory Stolové. Potěšil nás pohled na Rychlebské hory a z této asi nejdokonalejší perspektivy jsme se shodli, že jejich rozloha je větší než jak působí z mapy či přímo při jejich návštěvě. Po tom co jsme sklesali na Mezivrší naši poslední motivací zde byl malý hřebenový bombónek v podobě singlu ke Kunštátské Kapli. A tu se z lesa vynořil malý lesní skřítek unavený a obtěžkaný blátem a těžkou krosnou.

Já jsme tento úsek znal a věděl jsem, že se může stát, že část podkladu bude podmáčená, ale náš strážce - skřítek rádce řekl jednoznačně: „No jak ráčej, ale já tam byl až po kolena“. To byl stop. Přijali jsme to jako hotovou věc a hledali cestu dál. Z mapy se jednoznačně nabízelo pokračování po cyklostezce, ze které jsme na hřebenovou zelenou značku chtěli dezertovat. Nic naplat, další kilometry asfaltu před námi. Nadávky padaly, nemohoucnost a odevzdanost tupému šlapání střídala nechuť dokončit naši plánovanou tůru a odpadnout raději některou boční evakuační stoupou z hřebenu. Držel jsem se do poslední chvíle, když v tom nás čekala orlická perla. Anomálie vzniklá při výstavbě opevnění cesta ni-kam, ni-proč, ni-prokoho.

Pavla mě jemně po několikáté upozornila, že jedeme hřebenovku a přitom stále měníme výrazně výšku. Ujišťoval jsem ji s pevným přesvědčením, že vím, co činím a se špatně hranou sebejistotou „vyžíral další prďáky a serpentýny“. Občas jsem v mapě hodnotil zda se peklu blížíme či vzdalujeme, až jsme ho našli. Oba natěšeni na sigltreky, které v každých horách existují, jsme oproti tomu co značila mapa, byli vehnání do další nečekané serpentýny a tehdy sem i já znejistěl. Dobrá drželi jsme ještě sto metrů a v momentě, který zaváněl vyústěním v podobě konce cesty nebo něčeho zdánlivě logického, se cesta aniž by nějaké vysvětlení přišlo, znovu stočila, ale tentokrát dolů. Zatáčky zde zmateně běží nahoru dolů kopcem a z vás je tupé hovado, čekající na další rozcestník. To už jsem nevydržel ani já a začal jsem, no jak se patří, nadávat. Vztek a další šlapání nejhorších a nejnesmyslnějších letošních čtyřech kilometrů nás dovedlo až na nenápadnou odbočku, kde mezi stromky vykukovala vytoužená Kunštátská kaple.

Po váhání a domluvě jsme přitáhli kola až k ní, zpět na hřeben. A po obhlídce a překování pár rozlehlejších kaluží nastoupili mokrý a kamenitý sjezd – poslední část hřebenového singlu. Odpočati a lehce uklidněni jsme dorazili na křižovatku pod kaplí a tím uzavřeli kapitolu o hledání skutečně bikových tras v Orlických horách. Ještě jsme měli v plánu pěšinu kolem Pastvinské přehrady, ale už tady pod kaplí jsme pomalu formovali novou okleštěnou koncovku tak, aby nám vyčerpání umožnilo bezpečně dosáhnout cílového bodu v Letohradě.

Z křižovatky lákající zajisté báječným sjezdem po žluté značce, který by ovšem znamenal porušení hřebenové šňůry, jsme už začali uzavírat původní záměr. Rychlý a dlouhatánský padák po červené nás přivedl pod komáří vrch v krásném a plynoucím tempu. Zavěsil jsem se za chrtího bikera v neposkvrněně bílém oblečku a rozhodl se ho znervózňovat. S plášti dostatečné šířky a vzezřením jedince na hraně způsobilosti se to podařilo rychle a protože pronásledovaný jezdec předvedl dostatečnou schopnost zrychlovat a držet stopu, uznal jsem jeho způsobilost a odpustil mu i to běloskvoucí prádlo. Hned po nástupu nejbližšího kopce (Komářího vrchu) tomu naložil plnou kudlu a více už ho nebylo. Takto nás to ještě několikrát zhouplo přes sedlo až na Anenský vrch a než jsme se nadáli padali jsme téměř do cíle. Blížila se pevnost Hanička.

Dolů jsme zamířili přes horskou louku rovně až nad poslední lesní padák, který byl vedený po široké cestě a bez větší členitosti. Nabízel pouze překonávání dost vysokých příčných odvodňovacích struh. Dalo se houpat i odrážet a před všudypřítomnou vodou občas i sjet do rozbitého okraje cesty. Na parkovišti dole pod pevností jsme těsně před jedním z rozsáhlých bunkrů zastavily a nastala inventura zbylých sil. Verdikt byl nevyhnutelný. Vyčurat napapat a domů. Rezignovaní po pěti minutách válení se na cestě jsme se odlepili od rozteklého asfaltu a pokračovali brouzdavým pohybem do údolí. Nejprve jsme projeli Kunvald, potom jsme vystoupali do Žamberka a konečně cíl v Letohradě. Posledních dvacet kilometrů byl let neporovnatelný s hřebenovou expedicí, ale vysvobodil nás z vysilujícího závěru a zachránil poslední zbytky nadšení a chutě do dalších cest.

Byla to hřebenovka krásná, ale vracet se budeme až za hodně dlouho. Zpětně jsme vzpomínali na Orlické hory v dobrém. Ovšem vždy pouze na jednotlivé úryvky. Vcítit se ve vzpomínce do zlomových okamžiků zpětně, určitě by byl výsledný dojem mnohem horší. Ale pamatujeme si jen to dobré. Příště už se betonové hranici spíše vyhneme.

30.08.2010 - Lesní pěšiny - autor: singltrack - 5430x

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Oblečení a boty / Astrk

cyklokalhoty

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Jízdní kola / Peter Gersi

cannondale Moto carbon1

Reklama