Výlety / Za hranicemi

Orient Express Pavla Trčaly: část pátá - Olympos

 Orient Express Pavla Trčaly: část pátá - Olympos

V závěrečném díle jeho odysei vás Pavel Trčala vezme na jih Turecka. Do letoviska Antalya létá mnoho turistů i z České republiky. Ne všichni ale vyjedou lanovkou na 2366 metrů vysokou horu Olympos, aby se pak spustili dolů v prvním tureckém enduro závodě.

 

Letos na podzim vyrazil Pavel Trčala natáčet sportovní televizní seriál na Balkán a vzal s sebou i horské kolo. Projel rumunské hory, prozkoumal bulharské pobřeží, obdivoval krajinu na severu Turecka a byl uchvácen ostrovem Gökçeada.

Pravděpodobně jste si mysleli, že hora Olympos je v Řecku. To je částečně správně. Totiž, na tureckém a řeckém území je mnoho hor s tímto jménem. Před téměř deseti lety jsme se se sestrou vyšplhali na Olymp v Řecku a byl to celkem výlet. Večer jsme došli do chaty ve výšce asi naší Sněžky a ráno jsme pokračovali po velmi příkrém svahu až na vrchol. Výstup to byl v některých pasážích skálolezecký.

Hora Olympos u města Kemer roste přímo od moře až do výšky 2366 metrů.

Avšak na horu Olympos nedaleko města se nemusíte drápat po svých. Nově tam vede lanovka. Postavila ji tady v roce 2007 švýcarská firma Garaventa. Pokud máte s sebou v kufru auta freeride kolo, tak máte o zábavu postaráno. Boží prozřetelnost tomu chtěla, že se na tomto úctyhodném kopci zrovna jel historicky první enduro závod v Turecku. Po noclehu přímo na pláži a ranním plavání v teplém moři jsme mohli vidět celou tuto obrovskou horu jako, no říká se na dlani, ale můžu tento výraz použít, když byla nad námi?

Po klikaté silnici jsme vyšplhali k dolní stanici lanovky, odkud jsme nastoupili na jednu z nejdelších jízd kabinovou lanovkou na světě, která je dlouhá více než čtyři kilometry. Za pár minut jsme se přesunuli od Středozemního moře jakoby na Nordkapp. Vítr, kroupy, mlha, sníh. Účastníci závodu měli den předem trénink a informační meeting. Já jsem se však k závodu přichomýtl až na startu, takže jsem nebyl moc v obraze. Turecky umím jen pár slov, takže jsem přesně moc nevěděl, do čeho jdu. Protože se závod jmenoval Down Olympos, předpokládal jsem, že se jedná o skupinový sjezdový závod typu Megavalanche, kdy budeme startovat všichni najednou ve výšce 2366 metrů a ten, kdo bude první u moře, vyhraje.

Z lanovky můžete sledovat moře i horské prostředí zároveň...

Když jsem pochopil, že se startuje v intervalech, tak jsem si říkal, že se bude asi jednat o klasický sjezdový závod. Vzhledem k tomu, že jsem naposledy jel sjezdový závod na horském kole v roce 1995 a to s úctyhodným převýšením celých tři sta padesát metrů z Hořic do Blanska, bral jsem to jako výzvu. Nutno podotknout, že tehdy bylo převýšení závodu v našich podmínkách desetkrát menší. Začal jsem šlapat jak o duši hned v první velmi nepříjemné kamenité pasáži. Trasa vedla po ostrých kamenech, které by byly oříškem i při chůzi. Navíc všude sníh, bláto, voda.

Předjel jsem několik jezdců, kteří startovali přede mnou, a říkal jsem si, že teda jako dobrý, že jsem ten sjezdový um ještě úplně neztratil. Po této opravdu těžké pasáži na otevřeném kamenném úbočí horského masivu hory Olymp následoval palouk. A tam byla jakási kontrola. Moc jsem to nechápal, protože bylo těžké se domluvit. Když ostatní začali vytahovat kartičky, kam jim organizátoři zapisovali časy, byl jsem trochu nepřipraven, protože takovou kartičku jsem vůbec neměl. Naštěstí jsem dostal erární závodní dres a tak mi čas napsali na dres.

V tomto systému to pokračovalo dále. Naplno určitou pasáží a pak pohodový přejezd. Až mi došlo, že se nejedná o sjezdový závod, ale o enduro závod, který shodou okolností startuje ve výšce 2366 metrů a končí u moře. Moje podezření se potvrdilo, když následovala transferová pasáž z jednoho údolí nahoru do sedla, díky čemuž jsme se dostali do druhého údolí a mohli tak mít mnohem delší trasu.

Pavel Trčala na svazích hory Olympos

Nikdy jsem závod enduro nejel, ale můj kamarád Oskar Jančík, který je nadšenec a pravidelný účastník těchto závodů zejména ve Francii, mi vysvětloval, že v transfer pasážích je potřeba také mít tempo, aby člověk stihnul určitý startovací čas. Takže jsem se neflákal a divil jsem se, proč všichni do kopce tlačí. Oni totiž měli většinou sjezdová kola, sjezdové kalhoty, chrániče, integrální přilby a odstartovat jednotlivé pasáže mohli jezdci, kdy chtěli. Později mi Oskar vysvětlil: "Prostě jsi to jel po francouzsku na oči. Pokud se enduro trať najiždí a trénuje, tak je to vlastně jenom sjezd s batohem na zádech. Blind racing je nejvíc". Právě ve Francii jsou populární závody bez tréninku a i u nás už se takové závody organizují. Myslím, že budu motivován něco podobného vyzkoušet i na našich kopcích.

Závod takto končil úplně jinde, než byla dolní stanice lanovky a celkové převýšení závodu bylo tedy více než tři tisíce metrů. Po více než třech hodinách ostré jízdy jsem měl zápěstí celkem hin. Abych řekl pravdu, asi proto, že jsem především lyžař, nejvíce mě baví sjezdy ve stylu flow, ve kterých člověk jaksi proudí po single-tracku jako po horské dráze a plynule si užívá různé nerovnosti a změny směru.

V dnešní době je však moderní vést trasy schválně po kamenech, po kořenech, prostě po tom nejnepříjemnějším a nejnebezpečnějším, co hora může nabídnout. V těchto pasážích je to paradoxně ošemetné, protože čím rychleji do nich vjedete, tím plynulejší bude váš přejezd a tím rychleji budete z nebezpečí pryč. Ano ráfky, pláště, tlumiče, brzdy, to vše se dá vyměnit. Ale co zápěstí? Už jednou jsem měl zápěstí na MTB zlomené a teď jsem to setsakramentsky cítil. Každopádně, i když nejsem sjezdařem, do cíle jsem se dostal živý a nakonec jsem ani nebyl poslední.

 

Více než ty technické pasáže mě však fascinovaly terény, rozhledy a hlavně to fenomenální převýšení. Stejně jako jsem si na severu Turecka přál, abychom měli otevřenou krajinu se skalními formacemi místo Vyškova, tak jsem si tady říkal, proč nemáme nějakou takovou dvouapůltisícovou horu, například vedle zmíněného Blanska. Představte si ty skvělé MTB sjezdy od května do října a to lyžování a snowboarding v prašanu od listopadu do dubna. A dolní stanice by mohla být hned v Blansku u nádraží, takže by to bylo z Brna jen půl hodinky vlakem, bez nutnosti stát v každodenní dopravní zácpě. V Turecku mají takových kopců nespočet a více méně jim tam zavazí v rozvoji turistických středisek. Proč by nám nemohli jeden takový dát?

V příštím pokračování Vás Pavel Trčala vezme na projížďku po dlouhých plážích kolem letoviska Antalya. Na tuto trasu nebudete potřebovat freeridové kolo, ale úplně vám vystačí jednoduchý beach cruiser s jedním převodem a bubnovou brzdou.

Foto: archiv Pavla Trčaly


Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice. Na hory se CITY SKI můžete vyrazit například z Prahy, Brna, Ostravy a Plzně. Na Silvestra CITY SKI chystá tradiční populární akci s odvozem na hory a zpět, večerním lyžováním, večeří, diskotékou, Novoročním sjezdem, zábavou, seznamkou za 1000 Kč! Turecké hory i pobřeží expedice projela spolehlivým rumunským vozidlem Dacia Duster a Pavel Trčala blíže prozkoumal tyto horské hřebeny za řidítky freeridového kola Merida One-Forty

10.12.2014 - Za hranicemi - autor: Pavel Trčala - 2622x

Související články

  1. Orient Express Pavla Trčaly: část šestá - Antalya
  2. Orient Express Pavla Trčaly: část čtvrtá - Gökçeada
  3. Orient Express Pavla Trčaly: část třetí - sever Turecka
  4. Orient Express Pavla Trčaly: část druhá - Bulharsko
  5. Orient Express Pavla Trčaly: část první - Rumunsko
  6. Pavel Trčala: na kole z Afriky V
  7. Pavel Trčala: na kole z Afriky IV
  8. Na kole z Afriky I: Afrika a Sicílie
  9. Na kole do Afriky XIII: Nikdo se nekoupe v Palermu
  10. Na kole do Afriky XII: Inferno to Palermo

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Jízdní kola / Miro Radim

Kellys

Oblečení a boty / Astrk

Cyklistické prádlo

Oblečení a boty / Astrk

Benger

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Reklama