Články / O čem se mluví

Pavel Trčala: na kole do Afriky V

Pavel Trčala: na kole do Afriky V

Italský masový plážový turismus a Benátské ostrovy. O tom je pokračování zápisků cestovatele Pavla Trčaly, který se vydal z České republiky na kole do Afriky...

Pokud bydlíte v Čechách, na Moravě, či na Slovensku, tak jste suchozemci a s tím se nedá nic dělat.  Je však pravděpodobné, že jste někdy už moře viděli a dovoluji si odhadovat, že první moře, do kterého jste v životě namočili své tělo byl Jadran.  Jen do Chorvatska jezdí ročně milión turistů z České republiky.  Hned na druhém místě je Itálie a hlavní várka všech busů s poznávacími značkami CZ nebo SK se vysype na pobřeží nad Benátkami.

Možná si myslíte, že resorty jako Bibione, Caorle nebo Lido di Jesolo byly in v devadesátých letech a teď jsou passé.  Chyba lávky.  Každý pátek sem z Prahy, Brna, Bratislavy vyjíždějí přes noc tucty busů.  K nim připočítejte kvanta Bavoráků a Rakušanů a překvapivě i bosenské a srbské busy.  U těch posledních si to vysvětluji tím, že jim tu, s ohledem na nedávnou válečnou historii, asi neukazují protáhlé ksichty jako v Chorvatsku.  A nemůžeme zapomenout ani na Italy, kteří prostě v létě žijí na pláži.  Co jiného by přeci měli dělat?

 

Ráno jsem vyrazil z městečka St. Giorgo dost brzo, ale zase už bylo třicet stupňů.  Snažil jsem se to vzít po vedlejších cestách, ale před Caorle byla silnice téměř jedna velká kolona mířící k moři.  Když jsem uviděl pláž, ani se mi do vody nechtělo.  Hlava na hlavě kam oko dohlédne na všechny strany.  Chtěl jsem polední výheň strávit psaním článku v knihovně, ale byla zavřená, a tak jsem hledal jinou možnost internetu.  Marně.  Nakonec jsem prostě počkal na pláži, kde byl alespoň přívětivý vánek.  Volný čas jsem využil k přeštelování řídítek.  Ano, srabsky jsem otočil představec a posunul je tímto ještě nahoru. Totiž, z každodenního šlapání mě strašně začalo bolet za krkem.  Říkal jsem si, že by se mi hodily některé šikovné ruce našich instruktorů a instruktorek; mnozí z nich totiž umějí masírovat.  Mimochodem, omrkněte si je sami na našem webu www.cityski.cz/tym.

V podvečer jsem zajel do kempu, který byl trochu stranou a pobřeží tedy nebylo tak narvané.  Našel jsem v něm počítače.  Když jsem pak šel večer plavat, přemýšlel jsem, kde nechám kolo.  To je totiž zásadní otázka každého dne mého tripu.  Suprové karbonové kolo je zapůjčené od firmy Scott.  Vzhledem k tomu, že jedu sám, tak musím vždy promyslet, kde ho schovám, když půjdu plavat. Zámek sice mám, ale jak víte, dobré kolo si najde nového majitele, i když je zamknuté.

Když jsem v první řadě karavanů u pláže uviděl Mercedes se zlínskou značkou, napadlo mě pozdravit a poprosit tam.  Nakonec, jak už to na cestách chodí, jsme zjistili, že se přes jednu dvě zatáčky známe.  Tato velmi milá rodinka byla zMalenovic, odkud pochází jméno Trčala.  V České republice se vyskytuje prakticky hlavně tady a pak jen naše rodina v Brně.  I můj dědeček odtud pocházel.  A další konexe byla, že pan byl majitel firmy, která pracovala na renovaci téměř sousední chaty na přehradě Bystřička, která je mým druhým domovem, protože z této vesnice na Valašsku zase pochází rodina mé maminky. 

 

Il piccolo mondo, řekli by Italové. Večer jsem to však ještě nechtěl zapíchnout, říkal jsem si, že to by bylo málo kiláků, a tak jsem šlápl do pedálů i za šera a do města Lido di Jesolo jsem dojel už za tmy.  Projel jsem po hlavní třídě, která byla uzavřená jen pro cyklisty, bruslaře, pěší.  Prostě Václavák v deset večer.  Z ničeho nic se ke mě na kole přidala velmi půvabná dívenka. Jmenovala se Tanja, to mám na tyto jmenovkyně štěstí!   Šlapala obstojným tempem a pak se i přiznala, že pochází z Alp.  Na mou typickou otázku, kterou kladu na potkání každé dívce: „Umíte lyžovat?“, odpověděla: „Certo!“ A už jsem byl zase málem zamilovaný.  Dokonce prý dřív závodila v biatlonu!  Když z ní vypadlo, že studovala fyzioterapii, tak jsem hned viděl odpověď na můj bolavý krk.  Bohužel to ale nebylo zrealizovatelné. I když byla Tanja na Italku velmi milá a přívětivá, zapomněl jsem vám totiž jaksi konstatovat, že vedle této sexy kočky jel na kole ještě ragazzo.

Když jsem dojel do města Cavallino, strhnul se na nebi nad mořem ohňostroj, který, s patriotickým smutkem musím zhodnotit, strčil Ignis Brunensis do kapsy. Našel jsem několik možných ubytování, ale všude buď řekli, že mají plno a nebo ani neotevírali.  Pravda, bylo už hodně pozdě.  Když jsem uviděl u pole posed, bylo rozhodnuto.  Už jste někdy lezli po stromě na posed a táhli s sebou kolo? Ještě, že ho mám karbonové a bez brašen!

 

Vzbudil mě ráno na posedu kohout. Takhle brzo člověk normálně nevstává, ale aspoň jsem si u moře dal sprchu a snídani.  Byl jsem opět první klient v restauraci a, bez jakéhokoli spojení na noc s kohoutem, žádal vajíčka!  Chtěl jsem prostě energii na cestu. Restauratér je rád udělal, ale musím říct, že pět euráků za malý talíř vajec se mi zdálo celkem dost.  Nostalgicky jsem vzpomínal na loňskou návštěvu Anglie. Byl jsem tam totiž pozván na svatbu, tak jsem vzal s sebou i přítelkyni, tedy tu loňskou, ne tu předloňskou, ta zůstala po stáži v Říši, pokud si děláte zápisky. Každopádně vůbec nechápala, co vidím na anglické snídani.  Ale já jsem si ji chtěl dávat každý den.   Dovolte mi specifikovat.  Takže, vajíčka, párky, klobásy, brambory, fazole, prostě talíř plný energie, což by se mi nyní na kolo neúrekom hodilo.  Ale toto v Itálii prostě neznají.  Podle nich je snídaně kafe a toast!  Ale po takovém miniobčerstvení se nedá podávat výkon.  Navíc, kafe nepiju.

 

Kolem Benátek jsem si vybral cestu tak, abych se podíval někam, kde jsem ještě nebyl, a abych jel po cestách s co nejmenším provozem.  Trasa na trajekt do Punta Sabbioni byla takhle ráno téměř bez provozu.  V dálce jsem zamával Benátkám, kam jsem rozhodně jet nechtěl. Byl jsem tam již několikrát, včetně poslední návštěvy s předloňskou přítelkyní.  Tehdy jsme si dost neinformovaně chtěli Benátky projet na kole a zjistili jsme, že to naprosto není možné. 

 

Nejenže máte každých padesát metrů schodový most přes kanál, ale ze všech stran se na vás hrnou turisti a kolo se nedá ani vést, natož na něm jet. V přístavu jsem nenasedl směr katedrála Svatého Marka jako busy východoevropských turistů, kteří tímto způsobem řeší fakultativní výlety z plážových resortů, ale naopak nasednul s místními na trajekt na ostrov Lido. Toto přístaviště mi moc připomnělo jeden trajekt v Ghaně, kde jsem takto čekal, než přijede loď a čekání si vyplnil plaváním v řece.  Totiž, v Ghaně ty trajekty jaksi nejezdí na čas, jako v Benátkách, ale prostě jedou až se naplní.  Když jsem později řešil malárii na infekčním oddělení v Brně Bohunicích, řekli mi, že můžu být moc rád, že jsem z toho plavání v řece nechytl ještě horší věci než je malárie.  Ta se přenáší bodnutím komára, ale v afrických řekách je prý koupání mnohem nebezpečnější než v moři, protože se tam do člověka můžou dostat paraziti.

 

V Lido jsem však už měl jiné myšlenky.  Zatímco pláže kolem Caorle byly mega natřískané, v Lido byly prázdné a potkal jsem tu i kajťáky, kteří se těšili na odpolední Boru.  Ostrov jsem přejel v mžiku a na jeho konci už stál nachystaný další trajekt na ostrov a hned tam stál trajekt na další ostrov Pallestrina. Mimochodem, četl jsem plány, že by se tyto ostrovy propojily hrázemi, aby se předešlo každoročním záplavám Benátek. Podle více, či slušně řečeno spíše méně koordinovaných pohybů některých místních obyvatel ostrova jsem pochopil, že Benátky zde řeší lokaci pro různé ústavy. 

Další trajekt mě vzal do městečka Chioggia, kde jsem zažil velkou kolostory. Totiž, jak jsem popsal v předchozím článku, kolo Scott mám zapůjčené od sponzora a nemohu ho jen tak zamknout k lampě.  I když se zdá, že v Itálii má karbonové kolo každý cyklista, já ho prostě chci mít pořád pod dohledem. Story, kterou jsem zažil v Chioggia prostě popisuje Itálii.  Jak mi v přístavu Duino popsal Giovanni, lidé se bojí odpovědnosti.  Šel jsem do knihovny, abych napsal článek.  Paní knihovnici na recepci jsem vysvětlil mou situaci a zeptal se jí, jestli bych si kolo mohl zamknout na dvoře knihovny.  Nechtěl jsem si ho brát dovnitř, ale prostě jsem ho nechtěl nechat venku, ale zamknout ho ve vnitřním traktu, kde bych na něj viděl. Paní, že neví a že se musí zeptat šéfa.  Přišel šéf, který by rád pomohl, ale prý je malý šéf a musí se zeptat hlavní šéfové.  Ta byla velmi chápavá, ale prý je jí to moc líto, ale ona nemůže, protože je nad ní ještě další šéf.  „A kde je?“ ptám se.  „O, to je signore professore, ten sídlí ve městě, ale sem nechodí.“

Upřímně jsem nechápal, v čem je problém a říkal jsem si, jestli to náhodou není ztraceno v překladu.  Dovolil jsem se tedy pracovnice, zda se mohu podívat na Google na jedno slovíčko, které jsem neznal.  Paura.  Strach.  „Z koho přesně máte strach?“ Všichni chápali, že kola se v Itálii hodně kradou, a tak mě poslali na městskou policii, prý tam mi kolo uschovají a mohu se vrátit do knihovny.  Nebyl jsem si tím tak jistý, a tak jsem je poprosil, ať mi tam zavolají.  Samozřejmě jim řekli, že ne.  Tak jsem jel na státní policii a zeptal se, jestli si můžu nechat kolo u nich.  Jeden oficír řekl, že OK, ale musí se zeptat šéfa.  Přišel vyšší oficír s více proužky na rameni, ale on prý nemůže rozhodnout a musí se zeptat, co na to řekne Capo de tutti Cappi.  Tak mu volali a prý to nejde.  Moc je to mrzí.  Pak se začali mezi sebou hádat, že vlastně si můžu kolo zamknout u nich na dvoře, a že jsou tam kamery a proč to jako šéfovi vadí. Tak jsem šel na faru.  Kněz tam nebyl a byla tam paní hospodyně, která prý nemůže sama rozhodnout, jedině až přijde farář.  Tak jsem začal přemýšlet, jestli náhodou karbonové kolo nevypadá jako bomba.  Ale, opět jako Deus ex Machina, který vše vyřeší, najednou se na náměstí objevili dva kněží.  Ti mě poslali do salesiánského centra za otcem Markem. 

 

Padre Marco byl velmi přívětivý a nejenže mi hned nabídl úschovu kola, ale poskytl mi i počítač, abych do knihovny vůbec nemusel.  Možná pomohlo, že jsem studoval katolické gymnázium a katolickou univerzitu a jako děti jsme v rámci náboženství podnikali aktivity se salesiánským centrem v Brně.  Možná mi měl Padre Marco jen ukázat, že nezáleží, v jaké zemi jste, vždy můžete narazit na lidi, kteří vám nepomohou a na lidi, kteří vám pomohou víc než byste čekali. 

Zatímco venku se strhla bouře téměř tropických rozměrů, napsal jsem pár řádků a až navečer vyrazil dále na jih.  Konečně jsem za celou cestu měl poprvé vítr v zádech.  Chvíli jsem držel třicetikilometrové tempo v závětří kombajnu, ale pak jsem to rozjel na čtyřicítku a na jedné rovince jsem se hecnul a šlápl do toho naplno.  GPS ukázala 58 km/h a fakt jsem chtěl vytáhnout tu šedesátku, ale pizza, na které jsem v Itálii živ, asi nemá tolik kalorií.

 

Ten večer jsem ještě musel plavat.  Původně jsem chtěl plavat v městečku Chioggia a ptal jsem se na policejní stanici, jestli bych mohl dobrodružně plavat v kanálech pro lodě.  Totiž, Chioggia má přezdívku Malé Benátky.  To mi nedoporučili, protože tam prý jsou ve vodě všude krysy.  Tak jsem si říkal, že by bylo symbolické přeplavat řeku Pád.  To mi zase rozmluvil otec Marco:  "Němečtí sportovní rybáři sem přivezli velké dravé ryby z exotických lokací, které mohou být i dva až tři metry velké a mohou tě klidně napadnout.  Ty ryby jsou tam teď problém a ani nejsou vhodné k jídlu.“  Nakonec jsem tedy dojel až na pláž Volano, kde jsem plaval ve vodě, která byla poněkud brackish, tedy mix slané vody a sladké. 

 

Tato pláž je velkým kontrastem proti narvaným plážím severně od Benátek.  Všude jen slunečníky a restaurace a místy jen prostě volná pláž.  A hlavně, nikde žádné ubytování.  Setmělo se a do dalšího města už se mi nechtělo.  A severní Bora přinesla chlad!  Najednou jsem viděl světýlko a rozjel se do jediné restaurace, která byla ještě otevřena.  „Tak řekni něco česky“, vyhrkl na mě šéf poté, co jsem mu vysvětlil, že hledám nocleh.  Naproti u stolu totiž seděl jeho vyženěný syn ze Senice s přítelkyní.  Oba byli studenty v Brně!  Nakonec mě nechali přespat v jednom volném karavanu kámošů surfařů.  Karavan byl tak dobře maskován, že by ho člověk nenašel!

Vzdálenost na kole 90 km:
http://www.movescount.com/moves/move15104466
http://www.movescount.com/moves/move15104464
http://www.movescount.com/moves/move15203544

Vzdálenost plavání 1.81:
http://www.movescount.com/moves/move15203543

 

Foto: archiv autora

10.07.2013 - O čem se mluví - autor: Pavel Trčala - 2219x

Související články

  1. Orient Express Pavla Trčaly: část šestá - Antalya
  2. Orient Express Pavla Trčaly: část pátá - Olympos
  3. Orient Express Pavla Trčaly: část čtvrtá - Gökçeada
  4. Orient Express Pavla Trčaly: část třetí - sever Turecka
  5. Orient Express Pavla Trčaly: část druhá - Bulharsko
  6. Orient Express Pavla Trčaly: část první - Rumunsko
  7. Pavel Trčala: na kole z Afriky V
  8. Pavel Trčala: na kole z Afriky IV
  9. Na kole z Afriky I: Afrika a Sicílie
  10. Na kole do Afriky XIII: Nikdo se nekoupe v Palermu

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Jízdní kola / Peter Gersi

cannondale Moto carbon1

Jízdní kola / emi

AUTHOR opus

Reklama