Výlety / Za hranicemi

Pobřežní Atacama: kde lišky dávají dobrou noc

Pobřežní Atacama: kde lišky dávají dobrou noc

Jihoamerická poušť Atacama je nejsušší pouští na světě. Poušť se táhne na 1 000 km okolo Pacifiku od jižní hranice Peru až do severních oblastí Chile. Místy zasahuje daleko do vnitrozemí a dosahuje nadmořské výšky i 5000 metrů! Jak však dokazuje vyprávění cestovatelů Kateřiny a Miloše Motanových, Atacama je i plná zajímavých protikladů.

Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na východě lemovaná sopečnými kužely. Bohatá na obrovské množství nerostů. Pulsující životem - s hejny růžových plameňáků, plachými vikuněmi a bojácnými činčilami. A pak zase nic a zase prach, zase pustina. Bez kapky deště. Taková je Atacama. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca - pobřežní mlha přinášející život.

 Při našem pobytu v Chile jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a poté pokračovat dál až do přístavního města Arica. Okolní krajina je oproti úrodného středního Chile naprosto pustá a prašná, posetá těmi nejrůznějšími kaktusy. Počasí je na začátku června velmi příjemné, vhodné nejlépe na výšlapy.

Jako první nás na cestě na sever vítá pestrobarevné městečko, kterému se ne nadarno přidává přívlastek krásná La Serena. Ulice působí výletně a přitom pulsují životem. Míjíme početné rozesmáté snědé tváře, které nepopřou svůj španělský původ. Večer pak trávíme v ulicích malého poklidného městečka Vicuña. Chile je nejbezpečnějším státem jižní Ameriky a tak bez obav spíme klasicky v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulichnia, které obdivujeme na druhý den při svítání.

 

Ptačí ostrovy

Ráno halí krajinu camanchaca do poněkud smutné nálady. I tak pokračujeme dál v naší cestě k pacifickému pobřeží. Nezpevněná silnice je krásně uježděná, tedy žádný problém vydat se po ní i normálním osobním autem. V osadě Choros obdivujeme barevné domky a modrý kostelík. Z nízké budovy oplocené dřevěným barevně natřeným plotem je slyšet dětské štěbetání - právě začíná škola. Jinak není na ulici nikdo, jen sem tam toulavý pes. Když pak přijíždíme do malého přístavu Punta Choros, krajina kolem je stále pustá, sem tam nějaký keříček nebo trs seschlé trávy. Zastavujeme až v přístavu, odkud je do národní rezervace Pingüino de Humboldt co by kamenem dohodil - přesněji na rybářské lodi dojel. Ano tušíte správně, na nedalekých ostrovech hnízdí tučňáci Humboldtoví.

Je však brzy ráno a jsme tady coby potencionální návštěvníci nedalekých skalnatých ostrovů jako první. Rybáři již čekají, rádi nás za tučňáky zavezou. Platí se ale od lodi a za vyplutí chtějí poměrně dost vekou částku. Zakrátko přijíždí mladý pár. Chilané Sergio Pastene a Nazaret jsou právě na svatební cestě a chtějí také na tučňáky. Tak to jsme již čtyři. Stále však váháme, ještě bychom rádi někoho přibrali. Chvíli čekáme, snídáme v jedné odložené lodi. Poté se nakonec rozhodujeme přecejen vyplout v šestičlenné sestavě - my čtyři a dva rybáři. Sedáme do rybářského člunu a vyrážíme s pravými, větrem ošlehanými mořskými vlky na moře.

Národní rezervace Pingüino de Humboldt, leží sto dvacet tři kilometrů na sever za městem La Serena. Rozkládá na ploše osmset šedesát hektarů a zahrnuje tří větší skalnaté ostrovy a několik dalších malých ostrůvků a z vody vyčnívajících skal. V tamních vodách se často objeví hejno rozdováděných delfínů skákavých, v rozhoupaném moři se dají pozorovat mořské vydry či lachtani hřívnatí (Otaria byronia). Z ptačí říše jsou tady v zastoupení kromě tučňáků také pelikáni, kormoráni, racci a terejové.

 

 

Stále je pošmourno a tak jediné, co hyří barvami, jen naše motorem poháněná rybářská kocábka a naše křiklavě žluté záchranné vesty. Míjíme potápěče, který nám krátce zamává a dál se věnuje lovu ryb. Loď pozvolna připlouvá ke skalnatým žulovým útesům ostrovu Isla Choros, motor utichá a kýl jen lehce, víceméně setrvačností klouže po hladině. V úžasu míjíme tmavě šedá skaliska a obdivujeme drobné tučňáky Humboldtovy, vidíme pelikány, černé kormorány i tereje. Ani lachtani tady nechybí a ve vodě sebou mrskne mořská vydra. Na jednom skalním převisu vidíme dokonce několik párů kormoránů rudonohých - skutečné krasavce ptačí říše s výrazným žlutým zobákem a zářivě červenýma nohama.

Míjíme ohromný skalní otvor a poté se opět za zvuku motoru vydáváme k dalšímu ostrovu. Rubén Lopez na přídi nám ukazuje skaliska připomínající sedícího velblouda, zatímco Roberto Agiurre sedí na zádi, v ruce kormidlo. Po nějaké chvíli přistáváme na osamělém ostrově Isla Damas, kde se může vystoupit na břeh. Žulový ostrov je porostlý trsy různých kaktusů, na ostnech visí cáry lyšejníku. Na skalnatém kopečku sedí opět velké hejno kondorů krocanovitých (Cathartes aura) - poznají se podle jednotného černého peří a výrazné červené hlavy.

Po návratu na pevninu brouzdáme ještě podél břehu a nasáváme do sebe vůni moře. Krabí schránky, spousty škeblí, velké trsy rejnočích vajíček a vyplavené tlející řasy svědčí o bohatém podmořském životě, který umožňuje studený Humboldtův proud. V neoprenu oděný potápěč se vrací i se svou lodí do přístavu. Sotva vydechne, váží svůj dnešní úlovek.

 

04.11.2011 - Za hranicemi - autor: Kateřina a Miloš Motani - 9973x

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Bazar

Oblečení a boty / dido-honda

NORTHWAVE Vertigo Pro SBS black-white-red

Jízdní kola / Honza 24

Intense uzzi

Jízdní kola / Peter Gersi

cannondale Moto carbon1

Reklama