Výlety / Za hranicemi

Prašná a pustá, mezi mořem a vysokými Andami. Se sytě modrým nebem. Se solnými jezery a tyrkysovými lagunami. Na východě lemovaná sopečnými kužely. Bohatá na obrovské množství nerostů. Pulsující životem - s hejny růžových plameňáků, plachými vikuněmi a bojácnými činčilami. A pak zase nic a zase prach, zase pustina. Bez kapky deště. Taková je Atacama. Na západě se setkává s mořem. Tady na pobřeží chrání Atacamu před slunečním žárem camanchaca - pobřežní mlha přinášející život.

Při našem pobytu v Chile jsme na cestě již třetí den, míříme na sever směr Antofagasta, chceme se zastavit na pacifickém pobřeží a poté pokračovat dál až do přístavního města Arica. Okolní krajina je oproti úrodného středního Chile naprosto pustá a prašná, posetá těmi nejrůznějšími kaktusy. Počasí je na začátku června velmi příjemné, vhodné nejlépe na výšlapy.

Jako první nás na cestě na sever vítá pestrobarevné městečko, kterému se ne nadarno přidává přívlastek krásná La Serena. Ulice působí výletně a přitom pulsují životem. Míjíme početné rozesmáté snědé tváře, které nepopřou svůj španělský původ. Večer pak trávíme v ulicích malého poklidného městečka Vicuña. Chile je nejbezpečnějším státem jižní Ameriky a tak bez obav spíme klasicky v autě, zaparkovaném na kraji prašné nezpevněné cesty, obklopeni mohutnými kaktusy Eulichnia, které obdivujeme na druhý den při svítání.

Ptačí ostrovy

Ráno halí krajinu camanchaca do poněkud smutné nálady. I tak pokračujeme dál v naší cestě k pacifickému pobřeží. Nezpevněná silnice je krásně uježděná, tedy žádný problém vydat se po ní i normálním osobním autem. V osadě Choros obdivujeme barevné domky a modrý kostelík. Z nízké budovy oplocené dřevěným barevně natřeným plotem je slyšet dětské štěbetání - právě začíná škola. Jinak není na ulici nikdo, jen sem tam toulavý pes. Když pak přijíždíme do malého přístavu Punta Choros, krajina kolem je stále pustá, sem tam nějaký keříček nebo trs seschlé trávy. Zastavujeme až v přístavu, odkud je do národní rezervace Pingüino de Humboldt co by kamenem dohodil - přesněji na rybářské lodi dojel. Ano tušíte správně, na nedalekých ostrovech hnízdí tučňáci Humboldtoví.

Je však brzy ráno a jsme tady coby potencionální návštěvníci nedalekých skalnatých ostrovů jako první. Rybáři již čekají, rádi nás za tučňáky zavezou. Platí se ale od lodi a za vyplutí chtějí poměrně dost vekou částku. Zakrátko přijíždí mladý pár. Chilané Sergio Pastene a Nazaret jsou právě na svatební cestě a chtějí také na tučňáky. Tak to jsme již čtyři. Stále však váháme, ještě bychom rádi někoho přibrali. Chvíli čekáme, snídáme v jedné odložené lodi. Poté se nakonec rozhodujeme přecejen vyplout v šestičlenné sestavě - my čtyři a dva rybáři. Sedáme do rybářského člunu a vyrážíme s pravými, větrem ošlehanými mořskými vlky na moře.

Národní rezervace Pingüino de Humboldt, leží sto dvacet tři kilometrů na sever za městem La Serena. Rozkládá na ploše osmset šedesát hektarů a zahrnuje tří větší skalnaté ostrovy a několik dalších malých ostrůvků a z vody vyčnívajících skal. V tamních vodách se často objeví hejno rozdováděných delfínů skákavých, v rozhoupaném moři se dají pozorovat mořské vydry či lachtani hřívnatí (Otaria byronia). Z ptačí říše jsou tady v zastoupení kromě tučňáků také pelikáni, kormoráni, racci a terejové.

Stále je pošmourno a tak jediné, co hyří barvami, jen naše motorem poháněná rybářská kocábka a naše křiklavě žluté záchranné vesty. Míjíme potápěče, který nám krátce zamává a dál se věnuje lovu ryb. Loď pozvolna připlouvá ke skalnatým žulovým útesům ostrovu Isla Choros, motor utichá a kýl jen lehce, víceméně setrvačností klouže po hladině. V úžasu míjíme tmavě šedá skaliska a obdivujeme drobné tučňáky Humboldtovy, vidíme pelikány, černé kormorány i tereje. Ani lachtani tady nechybí a ve vodě sebou mrskne mořská vydra. Na jednom skalním převisu vidíme dokonce několik párů kormoránů rudonohých - skutečné krasavce ptačí říše s výrazným žlutým zobákem a zářivě červenýma nohama.

Míjíme ohromný skalní otvor a poté se opět za zvuku motoru vydáváme k dalšímu ostrovu. Rubén Lopez na přídi nám ukazuje skaliska připomínající sedícího velblouda, zatímco Roberto Agiurre sedí na zádi, v ruce kormidlo. Po nějaké chvíli přistáváme na osamělém ostrově Isla Damas, kde se může vystoupit na břeh. Žulový ostrov je porostlý trsy různých kaktusů, na ostnech visí cáry lyšejníku. Na skalnatém kopečku sedí opět velké hejno kondorů krocanovitých (Cathartes aura) - poznají se podle jednotného černého peří a výrazné červené hlavy.

Po návratu na pevninu brouzdáme ještě podél břehu a nasáváme do sebe vůni moře. Krabí schránky, spousty škeblí, velké trsy rejnočích vajíček a vyplavené tlející řasy svědčí o bohatém podmořském životě, který umožňuje studený Humboldtův proud. V neoprenu oděný potápěč se vrací i se svou lodí do přístavu. Sotva vydechne, váží svůj dnešní úlovek.

%pagebreak(Pan de Azucar - aneb kde dávají lišky dobrou noc)%

Na druhý den směřujeme k pobřeží do národního parku Pan de Azucar, rozkládajího se na ploše necelých čtyřicet čtyři tisíc hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi nula a devět set metrů nad mořem. Kordilery, pobřežní poušť, skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže, opět mořské vydry, tučňáky, pelikány, kormorány, lachtany, přes dvacet druhů kaktusů a sukulentů, lamy huanaco a lišky - tohle vše tady najdete.

Po krátkém zastavení v informačním centru se vydáváme na vyhlídku Mirador. Husté bílé mraky se roztrhnou, na nebe se dere slunce a krajina najednou změní svůj ráz. Cestu lemují světlé okrové zaoblené kopečky zdobené početnými nádhernými košatými kaktusy Eulichnia sant-pieana. Zlaté slunce a stále se zvětšující blankytné nebe připomíná, že jsme ve skutečné poušti. A najednou, kde se vzala tu se vzala malá pouštní liška! Pak druhá a třetí, žádná z nich přitom nejeví vůbec žádnou bázeň. Čas jakoby tu neexistoval, je pouze tady a teď - my dva a ty tři pouštní lišky na okraji Atacamy.

Když pak konečně dorazíme na vyhlídku, pobřežní mlha v tuto dobu již dočista ustoupila a před námi se otevírá úchvatný pohled na moře a nedaleký ostrov Isla de Azucar, Cukrový ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná cukrovou homoli. Cestou k pobřeží přibývají kaktusy Eulichnie, je jich čím dál víc a všechny jsou porostlé cáry lyšejníku. Připadá nám kombinace kaktusu a lyšejníku velmi zvláštní. Kousek od strmého břehu je napnutá obrovská sít, kterou správa parku Conaf chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jaké velké množství den co den přichází od moře - proto se tady daří i lyšejníku. Tuhle jedinečnou vegetaci vykouzlila neobvyklá kombinace - nejsušší poušť světa Atacama a mlha camanchaca.

Pomalu se začíná smrákat. Oblohu opět halí mraky a s tím, jak zapadá slunce, začne se nebe podezřele barvit do modra, pak zrůžoví a vzápětí hoří celé krvavou červení. Čas však nejde zastavit, červená vybledne a my musíme pomýšlet na návrat. Opodál stojí zase lištička. Je nám stále v patách, sleduje každý náš krok. Sem tam ulehne do písku a tváří se že spí. A když se jí zdáme být už moc daleko, zase se zvedne a dobíhá nás. Pak padne tma, že není vidět na krok. V záři slabého světla baterky vidíme jen dvě lesknoucí se oči. Poušní liška nás doprovází až k samotnému autu, tady nadobro zmizí ve tmě. Jestli se nás někdo kdy zeptá, jestli dávají lišky někde dobou noc, tak právě tady - v Chile, v poušti Atacama.

%pagebreak(Kaktusové pole a záhadné geoglyfy)%

Zůstáváme přes noc. Další den věnujeme kaktusům. Vstáváme ještě před východem slunce a míříme na malou pláň posetou menšími pěknými kaktusy. Setkáváme s Ibarem Páezem Lana, správcem parku, který si všímá našeho nadšení pro kaktusy a bez váhání nás nakládá do svého pick upu, jede cestou necestou přes všechny výmoly, jen aby nám udělal radost a zavedl nás do vzdáleného údolí plného nádherných vzrostlých kaktusů Copiapos Columna alba. Zároveň nám ukazuje prstem na divokou lamu huanacho, která na nás zvědavě pohlíží z kamenitého srázu. S dobrým pocitem se pak vracíme na hlavní silnici a míříme dál na sever vstříc dalšímu dobrodružství a poznání.

Nemůžeme si nechat ujít oblast zvanou Pindatos, která se nachází nedaleko od městečka Pozo Almonte. Za starým nádražím, odkud kdysi přepracovaly vagóny vytěžený ledek, pokrývají celé úbočí pobřežní Kordillery přes tři sta padesát samostatných geoglyfů. Obrazce z kamene zobrazují z velké části lidské postavy, dále zvířata a různé geometrické útvary. Doba jejich vzniku se datuje mezi 500 až 1500 lety našeho letopočtu. Obcházíme svahy poseté nadrozměrnými obrazy v úplné samotě. Z kopců na nás dýchá dávná historie a záhada zároveň. Tam vidíme postavy, lovce, tam lamy, ptáky, šipky, hady, kruhy, čtverce a kříže. Světoznámé geoglyfy Nazka, nacházející se v Peru, to sice nejsou, ale i tak máme další podnět ke hloubání.

Dalších pár kilometrů za Pozo Almonte se nachází jeden z nejpodivnějších geoglyfů vůbec. Gigante de Atacama, česky Obr z Atacamy, zobrazuje lidskou postavu obřích rozměrů. Měří osmdesát šest metrů a je vůbec největším archeologickým ztvárněním člověka. Obrazec najdete na poměrně nevýrazném kopci nacházejícím se východně od Panamericany, přibližně čtrnáct kilometrů za osadou Huara. Postava má hranatou hlavu, ze které vyčnívá dvanáct paprsků. Oči a ústa jsou také hranaté, tělo je obdélnikovité, ruce a nohy štíhlé. Vedle postavy se nachází další těžko identifikovatelné tvary.

Pouštní sochy k Chile patří a povšimne si jich každý, kdo touto zemí projíždí. Pár kilometrů na jih od města Antofagasta vyrůstá z prašné pouště tajuplná ruka - Mano del Desierto. Tuhle železobetonovou skulpturu vytvořil v roce 1992 antofagastský sochař Mario Irrarrázaval. Kousek od Ariky se nachází další pouštní sochy Presentias Tutelares, které jsou dílem chilského sochaře Juana Diaze Fleminga. Zobrazují mužský a ženský prvek.

O pár dní později, kdy sjíždíme z And opět do nižších poloh, se uprostřed tmy chystáme na spaní. Není však kde zaparkovat, silnici lemují nekonečné náspy měkkého písku. Až konečně po několika desítkách kilometrů nacházíme zešířené místo a zastavujeme. Chystáme spaní a najednou ve tmě pohyb a dvě, ne čtyři lesklé oči! Zase lišky, a zase se nebojí! Přešlapují kolem našeho auta, zvědavě pokukují a vyčkávají, co se bude dít. Po namáhavém dni nám únava sedá na víčka a tak se zavrtáváme do spacáku. Naposledy ještě zkontrolujeme, jestli jsou obě lišky na svém místě, zhasínáme reflektory a pak "lišky, dobrou noc!".

Foto: Kateřina a Miloš Motani