Rady

Možná jste sami uživatelé výpůjčních systémů jízdních kol ve městech a zapadáte tedy patrně do jedné z tří hlavních skupin lidí, pro které je bikesharing určen: žijete v centru města, ale mít vlastní kolo z různých důvodů nejde, nebo bydlíte v okolí centra a do centra se dostanete MHD bez kola. A nebo jste turista a chcete město zažít v sedle kola. To je také důvod, proč jsou půjčovny kol většinou koncentrovány v centrech měst a směrem k periferii jejich četnost a koncentrace klesá.

Výhody chápeme, ale kde se tedy bikesharing vzal? Cesta k současnému způsobu fungování byla delší a má za sebou samozřejmě určitý vývoj. Už v roce 1965 zavedl nizozemský Amsterdam městská kola jednotné barvy. Tak jako Amsterdam měl veřejná kola v bílé barvě, podobně fungoval systém veřejných kol i ve francouzkém La Rochelle, kde byly bicykly žluté, a nebo v Cambridgi (zelená kola). Jak ale asi tušíte, volně dostupná veřejná kola se potýkala s vandalismem a krádežemi, což takové projekty odsoudilo k neúspěchu.

Jiný model zvolila Kodaň, další město s velmi silnou cyklistickou kulturou. Dánové se inspirovali u nákupních vozíků a městská kola s reklamními plochami fungovala na mince, ale jen ve vyhrazených částech města. Tento model následovalo město Sandne v Norsku, Helsinki i jiné dánské město Arhus, ale i tento způsob půjčování jízdních kol se ukázal být ohrožen krádežemi a poškozováním kol.

Čipová karta kolínského dopravního systému KVB

Půjčování kol tzv. třetí generace již představuje dá se říci současný model automatizovaných výdejů, a to v různých podobách. Světové metropole používaly nejdříve systémy, kde byla nutná identifikace elektronickou kartou ve stanici - pionýry byly v druhé půlce 90. let britský Portmouth nebo francouzské město Rennes.

Technologický postup ale nelze pominout, takže i tyto systémy už jsou z dnešního pohledu zastaralé. Výdej je stále automatizovaný, ale funguje už s využitím technologií jako je GPS a internet. Výdejní stanice fungují on-line, umožňují propojení s mobilními telefony a navíc už kola vlastně ani nepotřebují opravdové výdejní stanice, protože celou technologii je možné umístit na samotný bicykl. To vše samozřejmě fungování bikesharingu zjednodušuje, popularizuje a otevírá mu dveře dále.

Financování bikesharingu

Půjčování jízdních kol v metropolích má celou řadu výhod počínaje menším znečištěním emisemi, omezením dopravních kolon až po pozitivní zdravotní dopad jízdy na kole na uživatele. Ekonomicky to ale úplně jednoznačně pozitivně nevyznívá.

Všechny systémy potřebují investici do technologií, včetně zabezpečení všech součástí systému proti krádežím a vandalismu. Finanční náročnost pro jednotlivá města se významně liší, a to v intervalu 1000-3000 Euro na jedno jízdní kolo, přičemž samotný provoz je zpravidla ztrátový a je třeba jej dotovat (z městského rozpočtu, reklamou apod.). I tento fakt se ale mění a provozovatelé se snaží najít cesty jak bikesharing ekonomicky osamostatnit. Že to jde dokazuje i vznik několika komerčních výpůjčních systémů.

Pokud srovnáme finanční náročnost různých druhů dopravy, bikesharing vychází pro uživatele výhodněji než ostatní způsoby přepravy, a to včetně městské hromadné dopravy (MHD). Na příkladu Prahy je možnost tento fakt ilustrovat: roční členství v bikesharingové síti Rekola vyjde na 1 199,- Kč zatímco roční MHD v rámci Prahy třikrát dráž. A to nemluvíme o tom, že výpůjčky v systému Rekola jsou na prvních 15 minut zdarma.

Kde ve světě funguje bikesharing?

Ve světě existuje více než 1000 systémů výpůjček jízdních kol. Jen v Evropě a Asii jsou jich stovky,  v Severní a Jižní Americe řádově desítky. Přehled najdete zde.