Články

Zdá se to být jako supermoderní stroj, ale vlastně tomu tak není. Ještě v době, kdy byl současný vzhled jízdního kola v plenkách, totiž v Německu vznikla "Laufmaschine", kterou vynalezl a zkonstruoval baron Karl Drais už na začátku 19. století. A koncept, který dostal jméno "Fliz" je jí hodně podobný, neboť také nemá pedály a namísto toho je poháněn chůzí či během jezdce. Pohyb je však díky dvěma kolům daleko rychlejší. Název "Fliz" autoři odvodili od německého slovesa "flitzen", tedy v přeneseném významu něco jako svištět, pádit nebo letět. A to je tedy přesně to, co tento stroj vystihuje.

Rozdíl oproti "laufmašině" je ale v tom, že narozdíl od Draisova vynálezu se na rámu nesedí, ale jezdec je v něm zavěšen. Hlavu má jezdec mezi dvěma rameny rámu a jeho ruce spočívají na řidítkách, které už odpovídají běžným kolům. Rám je vyroben z laminátu tvořeného skelnými a karbonovými vlákny a je konstruován pro lidi vysoké okolo 185 centimetrů. Upínací mechanismus s pětibodým pásem je přizpůsoben jezdci a umožňuje se rychle připnout a zase odepnout.

Obsluha Flizu je jednoduchá. V závěsu na rámu jezdec běží seč mu nohy stačí, což by jistě ocenil Fred Flinstone. Když už jede dostatečně rychle, dá nohy na plochy blízko zadního kola a jen udává směr. Absencí sedla nenízatěžován rozkrok, ergonomie pásu podle tvůrců zase nijak nepřetěžuje ani trup.

Fliz si prý neklade za cíl nahradit běžnou konstrukci kola, ale jeho tvůrci spíše chtějí otevřít diskuzi a hledat nová konstrukční řešení v oblasti prostředků dopravy, a to především té zelené reprezentované dnes především jízdními koly. Koncept samozřejmě narazil na určité výtky, jako je třeba obtížné zdolávání prudších stoupání nebo bezpečnost. Fliz je nositelem nostalgie, neboť oprášil dvě století starý vynález, který se snažil obohatit. A třeba je právě Fliz prostředkem, který budou mít možnost používat lidé, kteří z různých důvodů na obyčejném kole jezdit nemohou.