Výlety

Hanka Ebertová se vrátila z Indie o pět kilo lehčí, s žaludkem na vodě, ale plná zážitků a emocí. Nicotnost jednotlivce uprostřed himalájských velehor, neskutečné přírodní scenerie a na druhé straně špína, chudoba a zoufalé životní podmínky na ni udělaly dojem. „Indie musí každému Evropanovi otevřít oči," uvedla Ebertová v rozhovoru o cyklistické výpravě do Himaláje.

Po zajímavém rozhovoru dostává Hanka Ebertová prostor na našich stránkách znovu. Dozvíte se tedy, s jakými pocity na Khardung La do nadmořské výšky 5380 metrů vystoupala...

Výjezd na nejvyšší silniční sedlo na světě byl pro mne hlavní motivací a cílem cesty. Měla jsem vše promyšleno a opravdu jsem se na den D těšila. Bohužel po 14-tidenním průjmu a docela náročnému ježdění v hodně vysokých nadmořských výškách jsem se necítila zrovna komfortně. Na druhou stranu po dvouměsíčním chození o berlích po operaci kolene před odjezdem byl každý den aktivního pohybu navíc znát v kladném slova smyslu. Prostě tělo si vzpomínalo, že mělo docela dobrou kondičku, a koleno naštěstí drželo.

Před námi bylo 39 kilometrů stále vzhůru. Počáteční nadmořská výška v Lehu byla 3600 a konečný vrchol 5380 m.n.m. To dalo docela slušných 1780 metrů převýšení v brutální nadmořské výšce. Co se týče povrchu, tak prvních 24 km do kontrolního vojenského bodu a stejnojmenné vesnice South Pullu (tam vojáci kontrolují, jestli máte povolení pro výjezd nahoru, které se získává v Lehu předem) vede po relativně slušném asfaltu. Pak ale nastává peklo na zemi (teda spíše na nebi) a zbývajících 15 kilometrů vede šílenou šotolinou proloženou kameny a brody.

Věděli jsme, že nahoru pojedeme hodně dlouho, a tak nás čekal velice brzký budíček. A těsně před sedmou ráno jsme vyrazili na cestu do nebe.

Do boje s nekonečnými horskými kilometry se nakonec kromě dvou z nás vydali všichni včetně druhé ženy ve skupině. Počasí nám přálo a už ráno bylo asi 17° C (docela legrace je, že nahoře na vrcholu nakonec bylo také 17 stupňů). Já jedu v krátkých + návleky na ruce i nohy, k tomu ještě vestu, ostatní jedou v krátkém, což nijak nekomentuji. Nasazuji úsporné ultra tempo a všichni mi odjíždějí. Do toho setsakra hodně fotím, protože ranním sluncem krásně nasvícený Leh prostě nejde nefotit. To samé platí o horských velikánech kolem. Pocit z  jízdy v takovýchto velehorách je strašně zvláštní, slavnostní a až mytický a jen velmi těžko se popisuje. Vzhledem k tomu, že jsme opravdu dobře aklimatizováni, tak v úsporném tempu, které jsem nasadila, žádné větší obtíže necítím. Nicméně jakmile mi sebevědomí vyskočí výše, než je zdrávo, a malinko silově přitlačím, okamžitě začínám funět a lapat po dechu. Něco takového jako pít či jíst na kole, a vlastně tak těch pár okamžiků nedýchat, znamená, že se mi zatočí hlava a hrozí zřícení z kola...

Takže poctivě zastavuji, když fotím a když piju a jím. Nakonec dodržuji zlaté ultra pravidlo a každou hodinu dám jednu tyčinku. Co se týče tekutin, je situace při výjezdu na Khardung La  poměrně složitější. S sebou jsem měla 2,5 litru v camelu a 0,7 l v lahvi. Na toto množství jsem sedlo vyjela, ale na 5 hodin v sedle je to opravdu málo. Kromě nadmořské výšky mi nahoře třeštila hlava určitě z malého doplňování tekutin.

Do kontrolního bodu dorážím z našich jako poslední. Za sebou máme 1000 metrů převýšení a jsme ve výšce 4600 m.n.m, začíná boj o každou molekulu kyslíku. Hned za vesnicí končí asfalt a na mne přichází fakt velká krize. Zastavuji ve stylu: ještě dám kilák, pak ještě dám 500 metrů a nakonec to končí tím, že musím dojet k támhletomu šutru. Poprvé cítím únavu malinko se blížící ultra závodům a nahlas hulákám: To nejde, já už nemůžu, to nedám! Nato přichází panika od spolubojovníků: Ježíš, když nemůžeš ty, co pak my! Zakláníme hlavy a hledáme -  někde tam nahoře přece musí být vrchol! Ale ty náklaďáky jsou strašně vysoko! Zajímavé je, že se mi chce během asi 2 kilometrů tak 5x čůrat... I tyto pauzy jsou vítané odpočinutí!

Kupodivu kolem nadmořské výšky asi 5000 m.n.m. dochází ke zlomu a i přes neustálé lapání po dechu nacházím jakýsi rytmus jízdy proložený focením a začíná mě prostupovat jakási euforie. Mezitím se klukům ale asi jede čím dál hůř a i přes neustálé zastavování a focení jim postupně odjíždím. A za mnou jede druhá dáma, která se sice pohybuje pomalu, ale téměř nestaví. Na to, že vůbec není cyklistka, se před jejím výkonem fakt skláním.

Jízdu nám v šíleném prachu „zpříjemní“ kolona vojenských náklaďáků v počtu více než malém - můj odhad je tak 20 - 30 aut a výsledkem je hnus, smrad, prach! Najednou je přede mnou poslední kilometr! I přes dvě přidušené zastávky jsem najednou nahoře! Pocity úžasné, i když upřímně přiznávám, že ultra závodění to není. Jeho obtížnost je opravdu o řád někde jinde. Ale stejně mám takové slavnostní pocity, že jsem se dostala do jiného extrému a že zas tolik Čechů nahoru na kole nevyjelo. Bolí mne hodně hlava, ale jinak jsem naprosto ok. Vzhledem k tomu, že vlastně nejde jet intenzivně, protože by se člověk udusil, tak mne ani nebolí nohy a cítím se fakt super. Následuje všemožné focení a já si jasně uvědomuji, že sem se už nikdy nepodívám. A snažím se vstřebávat dojmy, jak jen to jde. Samostatnou kapitolou je naplno puštěná duchovní hudba na průsmyku z repráků, ale to je prostě součást jejich kultury. Nahoře zůstávám asi 45 minut a následuje očistec po rozbité cestě dolů. A opět zpestřený kolonou vojenských náklaďáků!

A čísla? 39 km do kopce, doba jízdy nahoru 4:52 minuty, průměr 8,1 km/h, teplota nahoře 17°C a poměrně silný vítr, doba jízdy dolů 1:19, průměr 29,5 km/h.