Články

Po dobrém vyspání a bohaté snídani v lázních Snovik jsem měl pracovní schůzku. Práce? Co? Je tohle snad nějaká služební cesta? Vůbec ne! Ale jako dobrý podnikatel byste měli vždy mít oči a uši otevřené, abyste mohli vnímat nové nápady a příležitosti. Luka mi domluvil schůzku s Urosem, který je ředitel marketingu tohoto resortu a diskutovali jsme o možnosti vozit moravské a české lyžaře do tohoto krásného údolí. Moravské uvádím jako první, protože je to tady pro ně za rohem. Pro české lyžaře je to přeci jen už trochu z ruky. Ale možná se mi podaří domluvit charterové lety. Nepředbíhejme, zimní sezóna je ještě daleko.

Kolem oběda mě Uros vzal do Lublaně a po cestě mi ukázal různé zajímavosti. Byl jsem v tomto starobylém římském městě již několikrát, ale nikdy jsem neměl tak dobrého průvodce. Viděl jsem známé tři mosty i univerzitní náměstí, kde jsem si musel, samozřejmě dokumentárně, vyfotografovat slovinské studentky.

Uros měl vůbec mnoho zajímavých postřehů. Tak například, za mladá objel Evropu vlakem a každá země byla naprosto jiná. Dnes je podle něj všechno stejně. Taky vzpomínal, že za dob Jugoslávie jezdívali do Československa, všimněte si dvou neexistující státu v jedné větě, za levným lyžováním. Totiž, platy v Jugoslávii byly na stejné úrovni se západní Evropou a všechno Československu mělo pro ne hodnotu oříšků. Také, a to si mnozí pamatujeme a není na škodu to připomenout mladším generacím, v Československu nebylo možné koupit spotřební zboží jako je elektroniku nebo sportovní vybavení. Dnes je výběr takový, že rozhodování, který produkt koupit nám může zabrat více času, než jeho samotné používání. Takže, dovolená v Československu mohla být pro slovinské lyžaře zdarma, pokud si přibalili extra zboží a prodali je s tučnymi zisky. Pamatuji si to z dětství z opačného pohledu. Věnovali jsme se závodnímu lyžování, ale plastové lyžařské boty nebyly doma k dispozici. Obuvní průmysl srsil zastaralé kožené boty nebo nefunkční těch kopie západních. Pamatujete si Caber? Takže když jsme jeli na dovolenou k moři, byl nás žigulík na zpáteční cestě naplněn Alpinami.

Nedávno jsem napsal sérii článků pro časopis SNOW o hledaniho místa k emigraci, pokud chcete mít moře a hory v blízkosti vašeho bydliště. Slovinsko jsem popsal jako nejjednodušší variantu k emigraci pro Čechy a Moraváky. Lyžování je zde bez chyby včetně nejlepších lyžařek na světě. Lídě jsou přátelští. Někdo říká, že Slovinci jsou Rakušáci mluvící slovanským jazykem. Osobně jsem ve Slovinsku potkal friendly lidí. Řekl bych, že je to takovej akorát mix mezi rakouským ordnungem a balkánským bordelem. Jazyk je těžší než než například Srbochorvatina, ale naučit se ho zvládnete.

Mým ideálním mixovaným párem jsou Saša a Luka. Saša je ze Slovenska, Luka ze Slovinska. Potkali se při práci pro turisty v Chorvatsku. Luka pracuje pro lyžařské středisko Krvavec a Saša v marketingu v Ljubljani. Na sjezdovku to mají dvacet minut z domů. A k moři, kde Luka garážuje svou druhou vášeň, plachetnici, to je hodina pro nové dálnici. Saša se naučila rychle výborně slovinsky a kdyby se ji náhodou stýskalo, tak je za pět hodin u rodičů. Značka ideál. Důvodem pro zajížďku do Slovinska bylo, že jsem chtěl Sašu a Luku pozdravit a stihnout je před jejich odplutím na dovolenou. Jak jinak než na lodi. Ta však byla zaparkovaná v Portorozi, což je z Lublaně 120 kilometrů. Autem za hodinu, ale na kole v osmatřiceti stupních bych to za odpoledne těžko stihl. A Saša a Luka odjížděli druhý den brzy ráno na svou plavbu.

Uros mě vysadil na pumpě směrem k moři a první auto, které jsem viděl, mělo značku PO, což mě napadlo, že by mohlo znamenat Postojna. Když jsem viděl, že jeho řidič, měl oholené nohy, bylo mi jasné, že mě vezme. Pro vysvětlení, byl také cyklista a sám měl nové karbonové kolo, a tak zkoumal to moje a hned udělal místo vzadu v autě. Naštěstí měl takovou tu polododávku s výsuvnými dveřmi. Právě vezl domů dceru, která ukončila semestr na univerzitě. Tina studovala ekonomii jako já a když jsem chtěl vychvalovat slovinskou ekonomiku, opravila mě. Prý právě nedávno Češka republika předběhla Slovinsko v HDP na obyvatelé. To je skandál! Tinin tatínek byl také surfař a vysvětlil mi, že jezdí surfovat do Chorvatska na slovinský vítr. Jedna se o opačnou termiku, tedy vítr, který vaně brzy ráno z pevniny na moře. Pevnina je relativně studenější, vzduch nad relativně teplejším mořem stoupá a dává prostor pro vzduch z pevniny.

Jenže, tento vítr vane od rozednění do cca sedmi osmi ráno. Takže surfaři vstávají ve tři, aby ve čtyři či o půl páté byli ready na vodě, pak zajezdí do sedmi a ještě stihnou být na devátou v kanclu. Je to prý jedinnefouká. Teda, surfování miluju a jedním z cílů mě rehabilitace je, abych se mohl znovu prohánět po vlnách. Ale tento způsob surfování mi připadá poněkud… No nebudu soudit, asi bych do toho nakonec stejně šel taky. Z Postojne jsem musel ještě kousek popojet, abych se dostal mimo dálnici a první auto, které jsem viděl jako vhodné k transportu mého bicyklu byla červená dodávka s italskými značkami. Ještě než mě Uros vysadil, tak mi kladl na srdce, abych si dál pozor na Rumuny. Prý se projíždějí přes Slovinsko prý svých cestách do Španělska a do Itálie, kde jsou známí pro kriminální činnost. A když jsou ve Slovinsku tak projíždějí se svými dodávkami přes vesnice a vždy pak něco záhadné zmizí. Hold je to jak to je. I když já proti Rumunsku nic nemám. Ještě abych měl! Vždyť jsem tam byl vyroben. Tedy jako produrti sex on the beach, když moji rodičové odjeli na dovolenou k Černému Moři. Jak delikátně říkávala moje babička:  “Víš Pavlíku, oni odjeli jako dva, měli se rádi a vrátili se jako tři”.  “A babi, co když to bylo na odpočívadle u cesty někde v Maďarsku?”

Když jsem nakládal kolo do italské dodávky, vzadu byla spousta harampádí, chlast a kartóny cigaret. Borci pak na mě vybafli, že nejsou z Talosky, ale z Rumunska. Byli v pohodě, i když druh jejich muziky a kvantita cigaret za minutu mi připomnělo, že jsem vlastně rád, že jedu na kole a ne stopem po Rumunsku. No, na další pumpě už se dalo zadem přejet na okresku, a tak jsem začal šlapat. I na hlavní byl provoz OK a pocit výborný i přes vysoké teploty. Objel jsem Koper a zajel do městečka Isola nebo Izola, chcete-li. Věděli jste, že tato část Slovinska byla mezi válkami součástí Itálie? Téměř všichni zde mluví Slovinsky i Italský. Vysvětlila mi to sympatická výzkumnice mořské biologie Tanja: “Když je tatínek italského původu, děti chodí do italské školy, když slovinského, tak do slovinské”.  Tady jsem se poprvé na cestě dotknul mořské vody a pocit to byl úžasný. Pro nás suchozemce je prostě moře jako pro děti hračkárna.

Slovinské mořské pobřeží je sice jen 43 kiláků dlouhé. Myslel jsem si, že vše je víceméně vydevelopované, ale najdete zde i chráněna malebná zákoutí, nebo velké útesové stěny ne nepodobné těm v Doveru. Tanja mi poradila, abych do Portoroze jel po speciální cyklostezce postavené na bývalé železniční trase. Cesta vedla přes dva hodně dlouhé tunely, což jsem na kole ještě nezažil. Protože jsem se musel další den vracet podobnou cestou, umožnilo mi to, abych nemusel jet po stejně trase, což při cestování nesnáším. Když jsem vplul do Portoroze, otevřela se přede mnou nádherná zátoka ve stylu jižní Francie nebo Kalifornie. Všude honosné vily, luxusní auta, jachty, vše čistě a krásné upravené. Ještě jsem tu nebyl a opravdu mě to nadchlo. Než dorazili Saša a Luka z Lublani, stihl jsem přes dva kilometry plavání z přístavu. Ubytování jsem našel pod hvězdami na ostrůvku vedle přístavu. Sice z odpoledních osmatřiceti v noci teplota klesla na jednadvacet, takže bez spacáku to nebylo úplně kosher, ale stalo to za to. Konečné jsem byl na cestě a konečně jsem byl free.

Vzdálenost ujetá na kole: 62 km
http://www.movescount.com/moves/move15104479

Vzdálenost ujetá kolostopem: 92 km
http://www.movescount.com/moves/move15104483

Uplavaná vzdálenost: 2,64 km
http://www.movescount.com/moves/move15104476

Kolem terstského zálivu

Nocleh pod hvězdami na ostrůvku u portorozske mářiny byl sice romantický, ale poněkud neurekom nepohodlný. Za noc jsem se vzbudil víckrát, než kdybych vedle sebe měl překotně toužebnou a nenasytnou konkubínu. Tu jsem sice neměl, ale noc bez píchání nebyla. Totiž, sláma, ze které jsem si ustlal urob-si-sám lůžko píchala více než brazilská spolunocležnice. A to neni malo, jednu brazilskou pritelkyni jsem kdysi mel.

Čerstvě naladěn do nového dne jsem byl první v pekárně a vystartoval do kopců nad Piran. Projížďka po pobřeží byla velmi romantická a bujná vegetace kolem úzké cesty mi připomínala mě dávné cesty po karibských ostrovech. A připomněly mi to i teploty! Již v osm hodin bylo třicet stupňů! V Koperu jsem se napojil na cestu vedoucí do Itálie, opět po bývalé železniční trase. Takový způsob kolocestovani by se mi velmi zamlouval. Žádný provoz, krásné výhledy, táhla stoupání a zajímavé sjezdy. A sem tam dokonce stín alejí. Mimochodem, využití bývalých železničních náspu pro cyklostezky je prostě geniální věc. Po podobně železniční trase jsem každý den jezdíval ve Washingtonu do práce. Bylo to mnohem lepší cyklodojíždění než v Londýně. Bohužel tento cykloráj skončil krátce po vjetí do Itálie.

Město Terst je větší než si myslíte. Úplně jsem si představoval, jak to bylo kdysi velké přímořské sídlo Rakouska Uherska. Například z Brna jste mohli chytnout vlak do Vídně a pak přímo k moři. Bez pasu a dávno před Evropskou unii. Tady bylo vlastně naše nejbližší moře. Na nábřeží můžete obdivovat velké turistické lodě nebo honosné paláce. Jeden jsem chtěl specielně vidět. Šídlo Generali. Do nedávná jsme zde totiž měli i české zaháčkováni, když měl ještě Petr Kellner kamaradsoft s Talosi ve věci České pojišťovny. Byla to tehdy prý velká sláva, když ho velcí finančníci vzali mezi sebe. Víc o nejlepším českém obyvateli počítáno přes imaginární nuly psát nemohu, protože se to prý nemá. Již několik novinářů ipracovníků PPF mi vysvětlili, že zatímco jiní rádoby slavní platí PR agentury, aby o nich pěkně psali, pan Kellner platí novináře, aby o něm nepsali. Ale mě zatím neplatí, tak o něm klidně napsat můžu, protože myslím, že je dost kool.

Je to totiž taky surfař jako já! Kdysi jsem kitesurfoval v Karibiku z ostrova na ostrov. Cesta nebyla nepodobná té nynější na kole. Měl jsem jen kite, prkno, trapéz a kraťasy. Když byly ostrovy blízko sebe, risknul jsem to na surfu sám. Když to bylo daleko, stopnul jsem plachetnici, nebo třeba letadlo. Byl to úžasný zážitek. Jedno odpoledne na Britských Panenských Ostrovech nefoukalo a rovnal jsem si lajny na mole. Mým cílem bylo vzít trajekt na Ostrov Virgin Gorda a předat CD jinému miliardáři, který je mnohem slavnější, i když mnohonásobně chudší než Petr Kellner. Ano, uhodli jste, chtěl jsem dojet na Necker Island a předat CD Richardovi Bransonovi, zakladateli Virgin Music. V tu chvíli na molo přišel manželský pár. Vraceli se z třídních schůzek. To, samo o sobě je dost kool, když jedete na třídní schůzky motorovým člunem. Hned se zajímali o moje kajtovani a mluvili český! Prý jejich šéf je taky vášnivý kajťák! Myslel jsem si, že šéf bude nějaký newyorský milionář. Ne, prý je z Češka! Cože? Byli velmi milí a rádi viděli někoho, kdo mluví jejich jazykem a ptali se, kde prý chci spát? Přeci nebudu spát na pláži, když tam mají celou rezidenci, tak můžu přespat u nich. Tak jsem byl Petra Kellnera na jeho karibské chatě. Mimochodem, nakonec se mi podařilo nejen pozdravit Richarda Bransona, ale dokonce mě pozval I na jejich manažerské výroční zasedání, abych přednesl můj plán o instalaci posiloven do vlaku Virgin. Mimochodem, je taky blázen do kitesurfingu, ale na rozdíl od pana Kellnera svoje hobby netají a naopak je hojně využívá pro PR skupiny Virgin. Ale Petra Kellnera, vášnivého surfaře, jsem nepotkal. Třeba někdy příště na nějakém jiném ostrově. Úplně si predstavuju, jak surfuje a když zrovna nefouká, tak řídí své impérium. No není to kool?

Při výjezdu z Terstu a ve vzpomínkách na poněkud bohatší surfaře jsem nemohl opomenout návštěvu hradu Miramare. Nechal si ho vystavit císař Maxmilián a je to luxus nad luxus. Vlastní zahrady, přístav, koncertní sál. Dokonce se sem úplně přestěhoval z Vídně a vůbec se mu nedivím. Kam se hrabou dnešní vily zbohatlíků! A ten výhled! Na jaře mohl vidět přes moře zasněžené Alpy. Ale makal na tom urputně a pak tam s rodinou žil jen čtyři roky než se odstěhoval do Mexika. Po válce tam téměř deset let působili Spojenci a dohlíželi na klidně začlenění Terstu k Itálii.

Potkal jsem sociálního pracovníka Thomase z Linze, který mi popsal, že má za sebou dokonce tři operace kolena. Napřed mu vyoperovali meniskus jako mě. To však nebylo dobře, a tak následovala komplikovaná operace, kdy mu voperovali dárcovský meniskus a dokonce mu přelomili holení kost a nechali srůst pod úhlem tak, aby zátěž voperovaného menisku byla nižší. Ani se mi o tom neche přemýšlet! O novém menisku uvažuju, I když u nás se to moc nedělá. Ale budu makat jak jen to bude možné, abych nohu posílil a nemusel podstoupit věci jako lámání kosti!

Přejezd po magistrále kolem moře byl naprosto saharisticky. Říkal jsem si: ";Vole, proč's nejel do Norska nebo do Skotska";. Téměř čtyřicet stupňů a výheň jak pekle. Na pizza zastávce jsem potkal rodinku z Long Beach v Kalifornii, tak jsem zavzpomínal na místo, kde jsem se učil na kajtu, ale kde jsem taky dostal málem fatální bodnutí rejnoka. Víte, jak umřel představitel Krokodýla Dundee?

Někdy když jste na cestě a poznáváte každý den něco nového, tak rádi vidíte I místa kde jste byli a připomene vám to třeba s kým jste tam byli. V malebném městečku Duino jsem byl už několikrát. Je to takové Chorvatsko v rámci Itálie. Jednou jsem tudy vymyslel trasu k moři s rodiči a se sestrou a podruhé jsem tu byl spřítelkyní. Ta však záhy odešla na stáž v Rakousku a už tam zůstala. Protože je součástí mě rehabilitace také plavání, chtěl jsem v Duinu plavat. Pamatoval jsem si, že je tam policejní stanice - důležitý bod, kde bych mohl během plavání uschovat kolo. Představte si, byli tam úplně ti dva stejní policisté, jako před dvěma lety a hned se ptali: ";Kde je ta atraktivní blondýna?"; Vysvětlil jsem jim, že odjela na stáž do Tyrolska a našla si tam německého účastníka zájezdu. ";On byl určitě bohatší, že jo?"; zeptal se policista Giovanni. Jestli auta že Stuttgartu a baráky rodičů znamená bohatší, tak možná ano, pomyslel jsem si. ";No z toho si nic nedělej, tak to u nás chodí taky";, nabídl útěchu sympaťák Giovanni.

Mimochodem, v Itálii kolem cesty se domluvím více méně jen Italský. Jistě, třeba na univerzitě by hodně lidí znalo angličtinu, ale normální lidí ovládají jen svůj místní jazyk a pak oficiální italštinu. Ale Giovanni se chtěl hned bavit anglicky. Je totiž z malého města a chtěl by se zdokonalit v angličtině a pracovat v Londýně v rámci policejní výměny. Je to něco jako Erasmus pro studenty. Chtěl by prostě ukázat, že zvládne život ve velkém městě.

Vysvětlil mi hodně o fungování Itálie na příkladu plavání v duinskem přístavu. Uvnitř přístavu je plavání zakázáno a za kamenou hrázi je na vlastní nebezpečí. Přístup do vody je tam velmi nebezpečný. ";Stačilo by postavit molo, jak to mají například Slovinsku";, říká Giovanni. A pokračuje: ";Už padesát let to tak je. Deset let tu dělám a každý rok dávám oficiální žádost. Vždy mi řeknou, že se to udělá příští rok";. ";Tak proč neuděláte třeba sbírku mezi majitely hotelu, nebo nepožádáte nějakou firmu, aby molo zasponzorovala? Ptám se konstruktivně? ";Není to otázka peněz, ale nikdo na sebe nechce vzít iniciativu a odpovědnost";, vysvětluje Giovanni.

Giovanni mi také vysvětlil rozdíl mezi Carabinieri a Policii. Věděli jste, že Carabinieri je vojenská policie? Prý je to proti zákonům EU a Itálie za to platí každý rok pokutu.

Po krásném plavání kolem útesu jsem vyrazil do Monfalcone, což je malé město, kde se vyrábějí velké lodě, které pak křižují oceány s turisty. Za soumraku jsem ještě šlápnul do pedálu a dojel až do městečka St. Giorgio, kde jsem našel hotel. Nebyl sice úplně levný, ale za to velmi pěkně renovovaný a po noci propíchané na slámě jsem si ho urgentně zasloužil.

Vzdálenost ujetá na kole: 107 km
http://www.movescount.com/moves/move15104477
http://www.movescount.com/moves/move15104472

Uplavaná vzdálenost: 2.39 km
http://www.movescount.com/moves/move15104473

Foto: archiv autora