Výlety

Pan de Azucar - aneb kde dávají lišky dobrou noc

Na druhý den směřujeme k pobřeží do národního parku Pan de Azucar, rozkládajího se na ploše necelých čtyřicet čtyři tisíc hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi nula a devět set metrů nad mořem. Kordilery, pobřežní poušť, skryté zátoky, skalnaté útesy, bělostné pláže, opět mořské vydry, tučňáky, pelikány, kormorány, lachtany, přes dvacet druhů kaktusů a sukulentů, lamy huanaco a lišky - tohle vše tady najdete.

Po krátkém zastavení v informačním centru se vydáváme na vyhlídku Mirador. Husté bílé mraky se roztrhnou, na nebe se dere slunce a krajina najednou změní svůj ráz. Cestu lemují světlé okrové zaoblené kopečky zdobené početnými nádhernými košatými kaktusy Eulichnia sant-pieana. Zlaté slunce a stále se zvětšující blankytné nebe připomíná, že jsme ve skutečné poušti. A najednou, kde se vzala tu se vzala malá pouštní liška! Pak druhá a třetí, žádná z nich přitom nejeví vůbec žádnou bázeň. Čas jakoby tu neexistoval, je pouze tady a teď - my dva a ty tři pouštní lišky na okraji Atacamy.

Když pak konečně dorazíme na vyhlídku, pobřežní mlha v tuto dobu již dočista ustoupila a před námi se otevírá úchvatný pohled na moře a nedaleký ostrov Isla de Azucar, Cukrový ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná cukrovou homoli. Cestou k pobřeží přibývají kaktusy Eulichnie, je jich čím dál víc a všechny jsou porostlé cáry lyšejníku. Připadá nám kombinace kaktusu a lyšejníku velmi zvláštní. Kousek od strmého břehu je napnutá obrovská sít, kterou správa parku Conaf chytá vodu a svádí ji do velkých kádí. Dochází nám, jaké velké množství den co den přichází od moře - proto se tady daří i lyšejníku. Tuhle jedinečnou vegetaci vykouzlila neobvyklá kombinace - nejsušší poušť světa Atacama a mlha camanchaca.

Pomalu se začíná smrákat. Oblohu opět halí mraky a s tím, jak zapadá slunce, začne se nebe podezřele barvit do modra, pak zrůžoví a vzápětí hoří celé krvavou červení. Čas však nejde zastavit, červená vybledne a my musíme pomýšlet na návrat. Opodál stojí zase lištička. Je nám stále v patách, sleduje každý náš krok. Sem tam ulehne do písku a tváří se že spí. A když se jí zdáme být už moc daleko, zase se zvedne a dobíhá nás. Pak padne tma, že není vidět na krok. V záři slabého světla baterky vidíme jen dvě lesknoucí se oči. Poušní liška nás doprovází až k samotnému autu, tady nadobro zmizí ve tmě. Jestli se nás někdo kdy zeptá, jestli dávají lišky někde dobou noc, tak právě tady - v Chile, v poušti Atacama.