Články

O Slovinsku

Máš za sebou náročný závod okolo Slovinska, navíc s vynikajícím výsledkem. Jak se po té porci kilometrů cítíš?
Bylo to „jen“ 1200 kilometrů, takže na druhý den jsem byl už v pohodě.

Prosím?
Ano (směje se). Jen má člověk trochu rozhozený metabolismus a přichází fáze jakési vnitřní horečky, kdy se člověk potí, aniž by měl teplotu. A přijde stav, že bych snědl i ledničku. Sednu ke snídani a jsem schopen jíst v kuse až do oběda (smích).

Ani nohy tě nebolí?
Samozřejmě trochu zakyselení v nohách je cítit, špatně se mi chodilo do schodů. Ale to je asi pochopitelné. Už mám za sebou i další dva tréninky klasicky na pět, šest hodin. To bylo ale spíš tak na vytočení nohou, už to nebudu s tréninkem kdovíjak přehánět před odletem do Ameriky.

Splnil jsi očekávání, která sis od účasti dával?
Slovinsko jsem jel letos potřetí. Je to otevřené mistrovství Evropy, navíc obsazované světovou špičkou, kterou dnes tvoří hlavně Rakušané a Slovinci. Zpravidla tam startují i lidi, kteří umí RAAM zajet na pódium. Chtěl jsem zajet co nejlíp, ale rozhodně se nesrovnávat s nejlepšími. To jsou totiž profesionálové se vším všudy. Pro mě to byl start do sezóny a generálka před RAAMem. Závod je pro mě nejlepší trénink a více než 1000 kilometrů si člověk jen tak v tréninku na jeden zátah nezajede. Navíc letos panovaly těžké podmínky, vedro, posledních pár hodin déšť a byla i o něco delší trať. Sedmnáct lidí odstoupilo kvůli žaludečním potížím, úpalům a podobně. Přesto jsem trať jel zhruba stejně dlouho jako vloni, takže spokojený určitě jsem.

Kolik startovalo lidí?
V kategorii do 50 let, ve které jezdím, bylo jednapadesát lidí. Dojel jsem osmý, sedm a půl hodiny za vítězem.

Bez podpůrného týmu se ale taková disciplína dělat nedá. Chápu dobře, že Slovinsko asi nebyl jen testem tvé vlastní výkonnosti, ale i toho, jak funguje celý tým?
Jezdí se mnou už několik let stejní lidi, kteří už za tu dobu ví, o čem to všechno je. Letos jsme s sebou navíc měli kameramana Dušana Mihalečka, který to zažil poprvé a protože se mnou pojede i RAAM, kde bude natáčet, chtěl si tu atmosféru zažít už tady. A taky aby věděl, jak nastavit kameru a úhel pohledu při natáčení. Tým fungoval perfektně, bez jediného zádrhelu. Nebyla jediná krize. Druhou noc jsem spal patnáct minut, jinak všechno šlapalo jako hodinky…

V noci ti na cestu svítí doprovodné auto?
Mám svoje svítilny, ale zezadu mi na rovinách svítí i auto zezadu. Ve sjezdech auto nestíhá, nejede tak rychle, to se musím spoléhat na vlastní akumulátory.

Ani žádný defekt tě během těch 1188 kilometrů nepotkal?
Kupodivu ne, i když tamní cesty byly v dost bídném stavu. Ale já vlastně ještě v závodě nikdy neměl defekt, byť v tréninku je běžný. Je to ale možná dané i tím, že v závodě na takovou vzdálenost jede člověk opatrněji a snažíte se vyhýbat jakýmkoliv dírám. Každý takový ráz do rukou, zad a podobně se sčítá a je během té dlouhé doby na kole znát.

Co během takových podniků jíš?
Housky, chleba, sekaná, klobása, jednou za den teplé jídlo jako jsou těstoviny, rizoto, zkrátka jako v jakýkoliv běžný den doma. Samozřejmě to doplňuji i o sportovní suplementy, ale jen na gel a tyčinku se to odjet nedá. Ale vše musí být v přijatelných a snadno stravitelných dávkách, aby se dalo jet dál. Šest, maximálně deset lžiček a dost. Člověk se nemůže přejíst, musí být schopen dát šlapat. Zpravidla jím na kole, zastavuji k jídlu jednou za den. Nejčastěji při převlékání.

Kolik jsi toho třeba vypil ve Slovinsku?
Pití je samozřejmě základ. Průměrně sedm deci za hodinu, v noci nebo chladném počasí méně.

Koho s sebou máš v týmu?
V týmu mám dvě ženy – svou manželku a manželku jednoho svého kamaráda, který s námi také jezdí. Obě se starají o přípravu jídla a stravu celkově. Hlídají co a kdy jím, pitný režim, přípravu oblečení. Já nic z toho v závodě neřeším. Ony mě sledují a co mi podají, to si vezmu. Manželka je povoláním zdravotní sestra, funguje i jako fyzioterapeut. Pak tam jsou další chlapi, kteří se starají o řízení doprovodných aut a navigaci, což je nejdůležitější. Všichni umí řídit, navigovat, spravit kolo…jsou to takoví univerzálové pro všechno.

Kolik lidí tedy celkem potřebuješ?
Celkem má tým osm členů, kteří jedou ve dvou autech. Jedno jede vždy za mnou na vizuální kontakt, druhé jede jako předvoj 200, 250 kilometrů dopředu. Snaží se vyspat, uvaří a pak se vymění s druhým autem. A takhle se to točí. Jsem jim moc vděčný za všechno, protože oni si to odedřou. Já jen šlapu na kole.