Výlety / V Česku

Člověk je tvor zvídavý a cyklista obzvláště. Kdyby nás nezajímala krajina, kterou projíždíme, mohli bychom všichni šlapat na trenažérech v posilovně. Síla, která tlačí do pedálů našich kol, není pouze síla našich nohou. Již od dětství je to síla touhy po poznání, co je za tou velkou křižovatkou, za tím velkým parkem, za tím velkým kopcem.

Každopádně, když se naskytne možnost projet se na kole tam, kde je to obvykle zakázané, chceme to všichni. Letošní akce Bílý kámen, která umožňuje vstoupit do jinak zakázaného území vojenského prostoru Libavá, se zúčastnilo 6439 platících návštěvníků. "Když připočteme děti, které mají vstup zdarma, může celkový počet být asi sedm tisíc. Z toho odhadujeme, že osmdesát procent bylo cyklistů," vypočítává pan Milan Heřman, hlavní pořadatel akce, která se koná již jednadvacet let.

Musím se přiznat, že jsem do letoška o této akci nevěděl. A u takového podujetí a s tak velkou návštěvností a tak dlouhou tradicí je to až ostuda. Pravda, z těch jednadvaceti let jsem více než deset byl v zahraničí, ale stejně nechápu, že jsem o tom neslyšel dříve. Z nevědomí mě letos vyvedl můj sportovní parťák Mr. X, kterého znáte například z mé cesty Na kole do Afriky, nebo MTB tripu po jižní Moravě. Mr. X je asi nějakým způsobem napojen na centrální mozek, protože velmi často ví, co se kde děje. "Ty voe, musíš dojet, je to super akce a jenom dvakrát za rok," hlásal do telefonu. "Ale já mám furt práci v Ostravě a nemám tady kolo." - "Hej, my jedem z Brna, tak se tam nějak dostaň a potkáme se!"

Vlakem na kolo

Inu, rozhodl jsem se vydat na cyklovýlet způsobem, který jsem již dlouho nepodnikl a který je nejen romantický, ale i praktický. Potřeboval jsem nechat auto v Ostravě, v Olomouci si někde půjčit kolo, objet vojenský prostor Libavá a pak jet s přítelkyní autem zpět do Brna. Jak na to? Na pomoc přišly České dráhy! Rozhodl jsem se vyzkoušet jejich službu půjčení kol ve stanici, o které jsem psal ve článku Služební cesta na kole. Vyrazil jsem ráno z Ostravy rychlíkem na Prahu a již cesta do Olomouce byla poučná. Byl První máj, turistů čas a tak všichni někam jeli na výlet. Jediné volné místo bylo vedle pana Otakara, jehož reálné jméno je redakci známo, avšak z důvodů zachování jeho identity a manželství bylo změněno. Pan Otakar mi totiž v druhé větě vysvětlil, že jede do Prahy na zálety. Jako bývalý ajznboňák má totiž průkazku, která mu umožňuje cestovat vlaky Českých drah po celé České republice zdarma a on si tedy může zajet v den volna na otočku do Prahy. Ve čtvrtek. A v sobotu zase.

Cesta kolem nechvalně proslulé sesouvající se ostravské dálnice ubíhala ve vlaku bleskově. No, nepřehánějme, všichni moc dobře víme, že z Ostravy by se dalo jezdit do Prahy za dvě hodiny a do Brna za hodinu. A to by nebyly nějaké mega ultra rychlosti na magnetickém polštáři, ale celkem normální vlaky. A propo tyto nové vlaky již České dráhy mají - jmenují se Railjet a mohou jezdit až 230 km/h. To by u nás stačilo, potíž je v tom, že na našich tratích je povoleno jen sto šedesát. Ooops. Ale až se bude hlasovat za vylepšení a narovnání železničních koridorů, zvednu ruku jako první.

^{Motoráčkem do Hluboček na půjčeném kole}

V Olomouci na nádraží je půjčovna kol Českých drah. Když si takové kolo půjčíte, tak je pak můžete vozit vlaky ČD zdarma. A to je výhoda, protože vlastní kolo je za příplatek, který nyní nově není paušální. Samozřejmě, pokud jste zvyklí na karbonový speciál, normální trekingová a horská kola ČD vám nebudou vonět, ale na cykloturistiku jsou dostačující. A návštěva vojenského prostoru nemohla být ničím jiným než cykloturistikou, protože na území byl povolen pohyb pouze po vyznačených zpevněných trasách. Zapomeňte tedy na nějaký Army Singletrack.

Abych se dostal blíže k prostoru, použil jsem vlak do Hluboček. Stejný nápad však mělo oněch pět tisíc cyklistů. No, naštěstí jsme se do vlaku zmáčkli a dveře se dovřely. Když pak syn jednoho cyklisty chtěl na toaletu, doslova musel přelézat po rámech kol, aby prošel. Tento gymnastický úkon nám alespoň zkrátil čekání desetiminutového zpoždění, které jsme nabrali již ve stanici. Hlášky jako "jsme přetížení," nebo "v Japonsku vracejí peníze, když má vlak minutu zpoždění" zpestřovaly ono "velmi dlouhé a úmorné" desetiminutové čekání. Já si to vždy dám do perspektivy. Jednou jsem v Africe čekal na odjezd vlaku. Čekal a čekal. Když nevyjel ani den poté, co měl vyjet, chytl jsem někoho s motorkou, aby mě odvezl za město, a tam jsem stopl kamión. Nekonečná cesta Sahelem na palubě pomalého kamiónu byla vopruz, ale na ten vlak bych čekal třeba ještě další den a kdyby nebylo dost lidí, tak by nejel vůbec.

Terra incognita

^{Nádražní budova v Hrubé Vodě}

Když vystoupíte ve stanici Hrubá Voda, dýchne na vás historie. Nádražní budova v tomto depresivním (myšleno geograficky i přeneseně) údolí je naprosto famózní. Vůbec nechápu, kde se na to tehdy braly peníze. Možná jste tuto budovu viděli, aniž byste tudy jeli vlakem. Byly tu totiž natáčeny Četnické humoresky.

Konečně byl čas šlápnout do pedálů a to pěkně do kopce kolem řeky Bystřice. Když jsem naposledy ve vlaku mluvil s Mr. X, tak jsem navrhnul, že bychom se měli potkat u vjezdu do vojenského prostoru, protože mě napadlo, že za hranicí "země uprostřed země" již signál nebude. "To bude v poho, my jedem přes Mrsklesy," vysvětlil Mr. X. Avšak já neměl šajnu, kde jsou Mrsklesy, ač tato obec má velmi exotický a zábavný název.

Proniknul jsem do terra incognita kolem kolejí a řeky Bystřice a velmi dlouhým stoupáním jsem se elevoval až na náhorní plošinu, na místo bývalé vesnice Velká Střelná. Nomen omen, protože nyní je tam velká střelnice. A to taková, jakou jste viděli maximálně ve filmu. Toto místo je úžasné a každému bych přál, aby ho viděl, zejména pokud máte rádi náhorní plošiny bez lesů, tak jako já. Výjezd lesem byl totiž celkem nuda, vlastně celou cestu nic nevidíte.  Naštěstí na konci stoupání přišla zábavná vložka v podobě výstavky kol od firmy Mool Bike.  Musím říct, geniální nápad.  Protože tolik cyklistů na jednom místě jen tak nevidíte.  "Máme za sebou již tři účasti a celkem jsme rozdali osm tisíc letáčků.  Deset procent lidí se pak objevilo v našich prodejnách v Olomouci a v Mohelnici", pochvaluje si spolupráci pan Roman Hansman z firmy Mool Bike, která prodává i na internetu.

^{Autor sjíždí od vojenské pozorovatelny}

Když vyjedete z lesa, tak se Vám otevřou pláně, jako někde v Krušných Horách. A uprostřed těchto plání stojí takzvaná Pozorovatelna. Tedy vojenský komplex budov s věží. Když se konají cvičení, tak je odtud vidět vše jako na dlani. Ale na pivo zde byla fronta jako na pomeranče v roce 1984. Naštěstí všude kolem byla spousta krásných dívek a ne všechny byly přivěšené na mužské přehazovačky - rozuměj vydaly se na toto dobrodružství třeba s kamarádkou. A to bylo pro naší tříčlennou mužskou výpravu občerstvující.

Na jiné občerstvení jsme ani neměli nárok, protože mega frontu na klobásu jsme určitě stát nechtěli. Navíc Mr. X, velký to fanoušek západoevropské stravy, by něco, co se pomele a natlačí do střeva, nepozřel. Vyjeli jsme tedy směr Libavá, že jo, když už jsme tady. U rybníka byla další občerstvovačka, kde pan Furiš a jeho kamarádi rybáři nalívali výbornou polévku. Mr. X opět odolal, ale já tohle miluju. Obyčejná polívka z kotlíku za třicet korun je pro mě stokrát lepší než nějaká rozvařená cibule z předražené francouzské restaurace. Navíc, na těchto akcích jídlo dělají s nadšením a taky ho s nadšením servírují. Jak je to možné? Dělají to totiž jen jednou za rok a mají to jako přivýdělek například na klubové aktivity.

Město Libavá není město

Město Libavá už dávno, s pár desítkami obyvatel, město není a dostanete se tam jen na povolení. No, ale nejet tam, by bylo jako navštívit Egypt a nevidět pyramidy. Uznávám, Libavá a pyramidy, to je trochu přitažené-za-uši přirovnání, ale jestli s tím máte problém, tak si pusťte nějaký seriál v televizi a neničte si zrak čtením článku.

Žádný seriál však nemůže být tak dobrý jako sjezd, který následoval zpět k řece. Velké převýšení, graduální klesání, které velká kola a ocelový rám turistického bicyklu Českých drah zvládly stejně dobře jako karbon mých kámošů. Cyklistika s odpružením a kotoučovými brzdami je úplně jiný sport, než ocel a ráfkové brzdy, ano, to už jsem popsal při sjezdu Radhoště (čtěte zde). Ale pokud jezdíte srdcem, tak si jízdu užijete i na kole ze supermarketu.

^{Náhorní plošina na Libavé}

V Olomouci jsem se potkal s přítelkyní a byl jsem rád, že s námi nakonec nejela na vojenskou pánskou jízdu. Nový vztah by totiž mohl skončit úplně stejně, jako ten předchozí skončil v Beskydech, kdy jsem s přítelkyní chtěl šlapat na Radhošť (viz článek o Radhošti).  V půlce kopce to otočila. Na vždycky.

Ale Olmik, to je jiná story. Rovinka a navíc v krásné přírodě uprostřed města. V Brně takové úžasné stezky parkem kolem řeky prostě nejsou. Nádherné historické město v nížině a přitom blízko hor.  Prostě dobré místo na život.  Není divu, že v Olomouci jsou byty prakticky téměř stejně drahé jako v Brně.  Mnoho lidí jezdí na cyklovýlety do přírody a přitom je opravdu zajímavé poznávat města ze sedla bicyklu. A zejména o svátcích, či víkendech, když všichni vypadnou.

^{Rybník ve vojenském prostoru Libavá, ke kterému se cyklisté dostanou jen dvakrát do roka}

Naplánujte si cestu do Olomouce a okolí, třeba na poslední srpnovou sobotu, kdy se bude akce Bílý kámen konat znovu. "Máme připravenu novou trasu přes bývalou obec Bělá a cyklisté tak budou mít možnost vidět další zaniklou vesnici, která je relativně hodně zachovalá," zve na příští akci pan Milan Heřman. Přejeme pořadatelům, aby jim vyšlo dobře počasí, jako jsme měli my v květnu.

Více o akcích Bílý kámen se dozvíte na stránkách www.akcebilykamen.cz.

Autor je majitelem firmy CITY SKI, která je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů. V zimě vozí lyžaře do horských středisek a v létě na vodní lyžování. Do autobusu CITY SKI můžete nasednout v Brně, Praze, Ostravě a také v Olomouci. Více info na: www.cityski.cz