Články / O čem se mluví

Podle americké Nadace pro nevidomé jsou tři čtvrtiny nevidomých lidí nezaměstnané, což přijde federální vládu na čtyři miliardy dolarů ročně. Ani po letech charitativních snah se nedaří tento poměr snížit, protože vázne vzdělávání v oblasti a nevidomí tak zůstávají bez dovedností a prostředků, aby se vymanili z izolace, nouze a překážek, jež jim jejich handicap přináší. S tím bojuje WAFTB (World Access for the Blind), nezisková organizace založená před deseti lety, která otevírá cesty do života pro nevidomé děti i dospělé a umožňuje jim využít jejich potenciál. Nevidomí lidé pak mohou dosáhnout stejné kvality života jako lidé bez poruch zraku. Mohou ale jezdit na kole?

Příběh první: na kole jako netopýr

Brian Bushway miloval jízdu na kole už jako malý kluk. Byl členem školního závodního MTB týmu v kalifornském městečku Santa Margareta, ale ve čtrnácti letech se mu začal prudce zhoršovat zrak. „Doktoři si nevěděli rady. Jednoho dne jsem se vzbudil a viděl jsem velmi špatně,“ vzpomíná dnes sedmadvacetiletý Brian. Atrofie zrakového nervu mu úplně změnila život, ovlivnila všechny aktivity, které měl dosud rád. Včetně cyklistiky. Za čtyři měsíce přišel o zrak úplně. Když se pak Brian dostal do školy pro děti s poruchami zraku, seznámil se s instruktory Andy Griffinem a Danem Kishem. A ti mu ukázali, že s jejich pomocí se do sedla horského kola může vrátit.

Andy Griffin pracoval v cyklistickém obchodě, kam si jednou přišel pro nové kolo nevidomý muž. Andy byl tehdy tolik fascinován jeho odhodláním, že se vrhnul na studium a učil se pracovat se zrakově postiženými lidmi. Během svých studií pak zkusil jezdit i s páskou přes oči a s vodičem. Ke svému velkému překvapení zjistil, že to jde. Díky vlastní zkušenosti dokázal přesvědčit další zrakově postižené, aby kolo také zkusili, až vznikla skupina „B.A.T.S.“ (Blind Adventure Travel Society). A to se již zajímala média z různých koutů světa.

Dan Kish, jeden ze zakladatelů B.A.T.S., přišel o zrak jako malé dítě. Naučil se ale pracovat se sonarem, který ovládal „klikáním“ jazyka. Zvuk, který se vrací zpět, mu umožňuje rozpoznat prostorové vztahy ve svém okolí. Podobně, jako používají netopýři echolokaci (ti ale užívají ultrazvukové frekvence). Kish si nechtěl své dovednosti nechat pro sebe, proto se do možnosti přiblížit pohybové aktivity a sport dalším nevidomým rozhodl rozšířit dál. Založil později neziskovou organizaci World Access for the Blind (WAFTB), která se zabývá percepčním vývojem, pozitivní psychologií a vzděláváním s cílem rozvíjet a inovovat různé formy boje se slepotou a dalšími zrakovými postiženími pro nevidomé z celého světa.

Jedním z inovativních kroků WAFTB na poli technologií pro nevidomé je sonarová technologie "SoundFlash" a specializované techniky, díky nimž nevidomí mohou využít zvuku k orientaci v prostoru. Tak jako to dělal Dan Kish. „SoundFlash“ již pomohl dvanácti stovkám nevidomých. Mimo jiné i Davidu Tsengovi, mezi jehož velké koníčky patří jízda na horském kole. Do sedla horského kola mu pomohl výše zmíněný Brian Bushway.