Články / O čem se mluví

Jarda ale zas tak pomalý není. Pravda, v dětství se musel hodně šetřit, protože se narodil s vrozenou srdeční vadou. Nesportoval, dokonce byl osvobozen od tělocviku. Šikovné ruce lékařů dětského kardiocentra Praze – Motole mu v 15 letech všily do srdíčka umělou goretexovou chlopeň a rázem mohl běhat po kopcích. Sice ne tak doslova, čekala ho ještě jedna operace, ale už nemusel sedět doma a tiše závidět kamarádům, když jeli třeba na školní výlet nebo lyžařský kurz. Stále musí docházet na kontroly, takže cesta, kterou má před sebou, je svým způsobem dost velký risk. Cestovatelem–začátečníkem ale rozhodně není. Projezdil na kole celou Evropu a nejdelší cesta vedla z Plzně do Afriky. Za 3,5 měsíce zvládl Maroko zpáteční. Teď si troufnul na cestu větší, mnohem delší. Chce na kole objet svět.

V sobotu 11. května 2013 před polednem bylo na plzeňském Náměstí Republiky nezvykle rušno. Shluk lidí kolem cyklisty s nabaleným kolem se rozrůstal každou minutu. Cyklista menší postavy poutal pozornost televizních štábů, fotografů a píšících novinářů. Už dlouho předem se o jeho cestě vědělo, proto ho přišlo vyprovodit tolik lidí. Šnek sice není prvním českým cykloturistou, který se na cestu kolem světa vydává, ale je prvním hendikepovaným. A nikdo z předchozích světoběžníků neplánoval svoji cestu na tak dlouhou dobu. Na jakou, odpovídá lakonicky: „Oficiálně prohlašuji, že cesta by měla trvat pět let, ale je možné, že se někde zapomenu, že se mi někde bude hodně líbit a třeba už se nevrátím.“

Takže, kdo chcete Šneka ještě spatřit, zkuste ho potkat v nejbližších dnech někde cestou. Z Plzně vyrazil na jih, do Dobřan. Někdo by se mohl pousmát a říci, že jede tím správným směrem. Dobřany jsou totiž známé svoji psychiatrickou léčebnou, kde se lidé z podobných úmyslů léčí. Ale Dobřany mají také svůj vyhlášený pivovar Modrá Hvězda a Jarda směřoval hlavně tam. Pivo si rád na konci etapy dá a za nejoblíbenější jídlo považuje hospodského utopence. Svoje kolo pak nasměruje na Šumavu, aby koncem týdne stočil jeho řídítka k jihočeské Putimi. Tedy do míst, kterými bloudil Švejk při své anabázi do Budějovic.

Šnek, ale nebude putovat ke svému regimentu, nýbrž je pozván na akci zvanou Cyklofest, kterou pořádají Lucie a Michal Jonovi v Benešovské mlýně. Tam Šnek účastníkům akce poreferuje něco o své cestě a vydá se na východ. Kolem 20. května má plánované zastavení s noclehem v Lesovně u Těchonína, což je bydliště dalších cyklocestovatelů Markéty Hroudové a Luďka Zigáčka. Pod Orlickými horami žijí se svými dětmi Víťou a Šárkou, kteří už také procestovali notný kus světa. Pravda, zatím jen ve vozíku za bicyklem tatínka, ale už se chystají na svoje první samostatné kilometry. Oba už na kole jezdí a je jen otázkou času, kdy budou své rodiče pořádně prohánět. Možná je Šnek inspiruje k podobné cestě.

Z Lesovny pojede Jarda dále na východ, na Slovensko, na Ukrajinu, do Ruska a pak Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tadžikistán, Turkmenistán, Irán, Pakistán až do Indie. Na jihu Indie bych chtěl přežít první zimu na cestě.

Každý z přítomných si chtěl se Šnekem potřást rukou, prohodit pár slov, takže prostor na žádný velký rozhovor nebyl. Jen na pár nepříliš duchaplných otázek.

„V čem speciálně spočívala tvoje příprava?“
„Zametl jsem doma, zametl jsem v práci a vyjíždím.“

„Co tomu říkají tvoji nejbližší?“
„Rodiče sice s mojí cestou nesouhlasí, ale smířili se s ní.“

Ostatně co jim zbývá. Šnekovi bude v červenci čtyřicet, tak už je za sebe zodpovědný.

„Proč jedeš sám, uvažoval jsi o nějakém parťákovi?“
„Ano, ale žádného jsem na pětiletou cestu nesehnal.“

„Nebude se ti stýskat po Plzni, po pivě, po domově?“
„Tohle je od teď můj domov,“ a ukázal na nabalené, přes šedesát kilogramů vážící kolo, speciálně upravené pro tuto cestu.

Jaké pocity má cyklista bezprostředně před odjezdem na tak dlouhou cestu? Je nervózní?
„Nervozita to ani není, spíš jsem trochu naměkko.“

Možná bylo lepší, že odjezd provázely první kapky začínajícího deště. Na ty se dá ledacos svést. Jak u přihlížejících, tak u aktéra samotného.

Jarda Král odstartoval od „Andělíčka“, což je známá plzeňská ikona v zadní části katedrály sv. Bartoloměje. K té přistupují lidé s velkou pokorou. Podle pověsti, kdo si na hlavičku andělíčka sáhne a něco si při tom myslí, přání se mu určitě splní. Šnek mačkal notně ohmataného andělíčka pro přítomné fotografy dostatečně dlouho. Co si při tom přál, neprozradil. Pouze šalamounsky odpověděl, že něco hodně důležitého.

Tak ať se Ti, Šneku, vyplní nejen toto přání, ale i všechna ostatní!

Text a foto: Jiří Říha, Cykloknihy