Články

Po dobrém vyspání a bohaté snídani v lázních Snovik jsem měl pracovní schůzku. Práce? Co? Je tohle snad nějaká služební cesta? Vůbec ne! Ale jako dobrý podnikatel byste měli vždy mít oči a uši otevřené, abyste mohli vnímat nové nápady a příležitosti. Luka mi domluvil schůzku s Urosem, který je ředitel marketingu tohoto resortu a diskutovali jsme o možnosti vozit moravské a české lyžaře do tohoto krásného údolí. Moravské uvádím jako první, protože je to tady pro ně za rohem. Pro české lyžaře je to přeci jen už trochu z ruky. Ale možná se mi podaří domluvit charterové lety. Nepředbíhejme, zimní sezóna je ještě daleko.

Kolem oběda mě Uros vzal do Lublaně a po cestě mi ukázal různé zajímavosti. Byl jsem v tomto starobylém římském městě již několikrát, ale nikdy jsem neměl tak dobrého průvodce. Viděl jsem známé tři mosty i univerzitní náměstí, kde jsem si musel, samozřejmě dokumentárně, vyfotografovat slovinské studentky.

Uros měl vůbec mnoho zajímavých postřehů. Tak například, za mladá objel Evropu vlakem a každá země byla naprosto jiná. Dnes je podle něj všechno stejně. Taky vzpomínal, že za dob Jugoslávie jezdívali do Československa, všimněte si dvou neexistující státu v jedné větě, za levným lyžováním. Totiž, platy v Jugoslávii byly na stejné úrovni se západní Evropou a všechno Československu mělo pro ne hodnotu oříšků. Také, a to si mnozí pamatujeme a není na škodu to připomenout mladším generacím, v Československu nebylo možné koupit spotřební zboží jako je elektroniku nebo sportovní vybavení. Dnes je výběr takový, že rozhodování, který produkt koupit nám může zabrat více času, než jeho samotné používání. Takže, dovolená v Československu mohla být pro slovinské lyžaře zdarma, pokud si přibalili extra zboží a prodali je s tučnymi zisky. Pamatuji si to z dětství z opačného pohledu. Věnovali jsme se závodnímu lyžování, ale plastové lyžařské boty nebyly doma k dispozici. Obuvní průmysl srsil zastaralé kožené boty nebo nefunkční těch kopie západních. Pamatujete si Caber? Takže když jsme jeli na dovolenou k moři, byl nás žigulík na zpáteční cestě naplněn Alpinami.

Nedávno jsem napsal sérii článků pro časopis SNOW o hledaniho místa k emigraci, pokud chcete mít moře a hory v blízkosti vašeho bydliště. Slovinsko jsem popsal jako nejjednodušší variantu k emigraci pro Čechy a Moraváky. Lyžování je zde bez chyby včetně nejlepších lyžařek na světě. Lídě jsou přátelští. Někdo říká, že Slovinci jsou Rakušáci mluvící slovanským jazykem. Osobně jsem ve Slovinsku potkal friendly lidí. Řekl bych, že je to takovej akorát mix mezi rakouským ordnungem a balkánským bordelem. Jazyk je těžší než než například Srbochorvatina, ale naučit se ho zvládnete.

Mým ideálním mixovaným párem jsou Saša a Luka. Saša je ze Slovenska, Luka ze Slovinska. Potkali se při práci pro turisty v Chorvatsku. Luka pracuje pro lyžařské středisko Krvavec a Saša v marketingu v Ljubljani. Na sjezdovku to mají dvacet minut z domů. A k moři, kde Luka garážuje svou druhou vášeň, plachetnici, to je hodina pro nové dálnici. Saša se naučila rychle výborně slovinsky a kdyby se ji náhodou stýskalo, tak je za pět hodin u rodičů. Značka ideál. Důvodem pro zajížďku do Slovinska bylo, že jsem chtěl Sašu a Luku pozdravit a stihnout je před jejich odplutím na dovolenou. Jak jinak než na lodi. Ta však byla zaparkovaná v Portorozi, což je z Lublaně 120 kilometrů. Autem za hodinu, ale na kole v osmatřiceti stupních bych to za odpoledne těžko stihl. A Saša a Luka odjížděli druhý den brzy ráno na svou plavbu.

Uros mě vysadil na pumpě směrem k moři a první auto, které jsem viděl, mělo značku PO, což mě napadlo, že by mohlo znamenat Postojna. Když jsem viděl, že jeho řidič, měl oholené nohy, bylo mi jasné, že mě vezme. Pro vysvětlení, byl také cyklista a sám měl nové karbonové kolo, a tak zkoumal to moje a hned udělal místo vzadu v autě. Naštěstí měl takovou tu polododávku s výsuvnými dveřmi. Právě vezl domů dceru, která ukončila semestr na univerzitě. Tina studovala ekonomii jako já a když jsem chtěl vychvalovat slovinskou ekonomiku, opravila mě. Prý právě nedávno Češka republika předběhla Slovinsko v HDP na obyvatelé. To je skandál! Tinin tatínek byl také surfař a vysvětlil mi, že jezdí surfovat do Chorvatska na slovinský vítr. Jedna se o opačnou termiku, tedy vítr, který vaně brzy ráno z pevniny na moře. Pevnina je relativně studenější, vzduch nad relativně teplejším mořem stoupá a dává prostor pro vzduch z pevniny.

Jenže, tento vítr vane od rozednění do cca sedmi osmi ráno. Takže surfaři vstávají ve tři, aby ve čtyři či o půl páté byli ready na vodě, pak zajezdí do sedmi a ještě stihnou být na devátou v kanclu. Je to prý jedinnefouká. Teda, surfování miluju a jedním z cílů mě rehabilitace je, abych se mohl znovu prohánět po vlnách. Ale tento způsob surfování mi připadá poněkud… No nebudu soudit, asi bych do toho nakonec stejně šel taky. Z Postojne jsem musel ještě kousek popojet, abych se dostal mimo dálnici a první auto, které jsem viděl jako vhodné k transportu mého bicyklu byla červená dodávka s italskými značkami. Ještě než mě Uros vysadil, tak mi kladl na srdce, abych si dál pozor na Rumuny. Prý se projíždějí přes Slovinsko prý svých cestách do Španělska a do Itálie, kde jsou známí pro kriminální činnost. A když jsou ve Slovinsku tak projíždějí se svými dodávkami přes vesnice a vždy pak něco záhadné zmizí. Hold je to jak to je. I když já proti Rumunsku nic nemám. Ještě abych měl! Vždyť jsem tam byl vyroben. Tedy jako produrti sex on the beach, když moji rodičové odjeli na dovolenou k Černému Moři. Jak delikátně říkávala moje babička:  “Víš Pavlíku, oni odjeli jako dva, měli se rádi a vrátili se jako tři”.  “A babi, co když to bylo na odpočívadle u cesty někde v Maďarsku?”

Když jsem nakládal kolo do italské dodávky, vzadu byla spousta harampádí, chlast a kartóny cigaret. Borci pak na mě vybafli, že nejsou z Talosky, ale z Rumunska. Byli v pohodě, i když druh jejich muziky a kvantita cigaret za minutu mi připomnělo, že jsem vlastně rád, že jedu na kole a ne stopem po Rumunsku. No, na další pumpě už se dalo zadem přejet na okresku, a tak jsem začal šlapat. I na hlavní byl provoz OK a pocit výborný i přes vysoké teploty. Objel jsem Koper a zajel do městečka Isola nebo Izola, chcete-li. Věděli jste, že tato část Slovinska byla mezi válkami součástí Itálie? Téměř všichni zde mluví Slovinsky i Italský. Vysvětlila mi to sympatická výzkumnice mořské biologie Tanja: “Když je tatínek italského původu, děti chodí do italské školy, když slovinského, tak do slovinské”.  Tady jsem se poprvé na cestě dotknul mořské vody a pocit to byl úžasný. Pro nás suchozemce je prostě moře jako pro děti hračkárna.

Slovinské mořské pobřeží je sice jen 43 kiláků dlouhé. Myslel jsem si, že vše je víceméně vydevelopované, ale najdete zde i chráněna malebná zákoutí, nebo velké útesové stěny ne nepodobné těm v Doveru. Tanja mi poradila, abych do Portoroze jel po speciální cyklostezce postavené na bývalé železniční trase. Cesta vedla přes dva hodně dlouhé tunely, což jsem na kole ještě nezažil. Protože jsem se musel další den vracet podobnou cestou, umožnilo mi to, abych nemusel jet po stejně trase, což při cestování nesnáším. Když jsem vplul do Portoroze, otevřela se přede mnou nádherná zátoka ve stylu jižní Francie nebo Kalifornie. Všude honosné vily, luxusní auta, jachty, vše čistě a krásné upravené. Ještě jsem tu nebyl a opravdu mě to nadchlo. Než dorazili Saša a Luka z Lublani, stihl jsem přes dva kilometry plavání z přístavu. Ubytování jsem našel pod hvězdami na ostrůvku vedle přístavu. Sice z odpoledních osmatřiceti v noci teplota klesla na jednadvacet, takže bez spacáku to nebylo úplně kosher, ale stalo to za to. Konečné jsem byl na cestě a konečně jsem byl free.

Vzdálenost ujetá na kole: 62 km
http://www.movescount.com/moves/move15104479

Vzdálenost ujetá kolostopem: 92 km
http://www.movescount.com/moves/move15104483

Uplavaná vzdálenost: 2,64 km
http://www.movescount.com/moves/move15104476