Domů » Články

Články

Rozhovor s Janem Kopkou o Craft 1000 Miles Adventure

Extrémní závod Craft 1000 Miles Adventure startuje 1. července, my vám nyní přinášíme rozhovor s jeho duchovním otcem Janem Kopkou, který popisuje vznik myšlenky závodu, náročnéorganizátorské přípravy i drsné útrapy čekající na závodníky.

Šestnáct stovek kilometrů napříč Českou a Slovenskou republikou. To je porce, která prověří i ty největší dobrodruhy. Zvlášť, když musí mít vše potřebné sbaleno s sebou. „Závodníky čeká nepředstavitelná únava, hlad, deprese a bezmoc,“ upozorňuje Jan Kopka, který je duchovním otcem a hlavním organizátorem tohoto extrémního podniku. Vloni se jel Craft 1000 Miles Adventure poprvé a startovalo v něm devětaosmdesát závodníků ze tří zemí. Letos je ve stovce účastníků zastoupeno šest států: Česká republika, Slovensko, Švýcarsko, Německo, Španělsko a Rusko.

Honzo, pamatuješ si moment, kdy tě myšlenka uspořádat extrémní závod napříč Československem napadla poprvé?
Poprvé to bylo nejspíš už v roce 2004 během jiného závodu Great Divide Race – 4000 km Skalistými horami z Kanady do Mexika bez zabezpečení – zažíval jsem dobrodružství, euforii, deprese z osamění, nadšení i strach, ale hlavně obrovské dobrodružství. Při tom závodě jsem cítil naprostou svobodu. Závod mi trval tři týdny, při kterých jste většinou stále sami a v hlavě přemíláte všechno možné. Měl jsem čas sám na sebe, na urovnání žebříčku hodnot. Toho co je v životě důležité. A mimo mnoha dalších věcí mě napadlo, zda by šel nějaký závod tohohle typu uspořádat i u nás. Já z něj byl nadšený a byl si jistý, že i mnoho lidí u nás by v něm našlo smysl.

Jak dlouhá a složitá byla cesta od první myšlenky k startovnímu výstřelu prvního ročníku?
Od první myšlenky jsem udělal spoustu jiných věcí – jel mnoho dalších unikátních závodů, napsal o nich knihy, odešel z běžného zaměstnání a začal provozovat snow-bikové expedice. Až nakonec se myšlenka opět vrátila a mně přišlo, že je ten pravý čas se do toho pustit. První ročník se měl jet už v roce 2010, ale nesehnal jsem dost peněz, a tak start prvního ročníku se o rok opozdil.

Co vlastně obnáší a jak náročná je organizace takového závodu? Obyčejný maraton je ujetý za pár hodin, závod Craft 1000 Miles Adventure jedou jen ti nejrychlejší přes týden…
Na začátku byl nápad s naivní představou. Pak jsem se postupně nořil do nezbytností, jako shánění peněz, materiálu, lidí, kteří pomůžou, a čím dál víc se utápěl v administrativě a byrokracii při shánění všemožných povolení a razítek a najednou zjistil, že už to nejde zastavit i díky smlouvám se sponzory a závod musí proběhnout. Příprava je přes rok práce pro dva lidi na plný úvazek plus další externě a během samotného závodu, který trvá přes 3 týdny, funguje asi 50 dalších lidí. Sám závod je pak jedna velká improvizace. Je to jako živý organismus a nic není dopředu jasné. Kdy přijedou na kontroly první závodníci, kdy poslední, kde je chytit na trase kvůli filmování a focení. Vše se může díky počasí výrazně zrychlit nebo zpomalit. Před dojezdem prvních do cíle byli závodníci roztažení na 1000 km. A všechno musí všude fungovat včetně dokumentace, přenosu zpráv a aktualizace na webu, která většinou probíhá přes noc, aby ráno byly čerstvé zprávy, co se jak vyvíjí a co se kde zajímavého událo včetně SMS hlášení od každého ze závodníků. Na webu vlastně probíhá taková reality show. Když závod skončí, je to jen pro závodníky. Pro nás je to ještě pár dalších měsíců. Musíme uspořádat afterpárty se slavnostním předáním triček, udělat ze závodu výstupy, připravovat podklady pro média a uzavřít vše se sponzory. A vlastně v tu dobu už současně pracovat na dalším ročníku. Pustit se do všeho znova a od začátku.

Jaký byl podle tebe nejsilnější moment nebo zážitek v loňském, premiérovém ročníku?
Pro účastníky to asi bylo překvapení, že i tady lze prožít velké dobrodružství okořeněné strachem, že to není žádná nedělní vyjížďka někde kolem baráku, že i tady naleznou nové další poznání a silné zážitky, propadnou závodu a přestávají vnímat běžné všední starosti a soustředí se jen na to základní, kde sehnat něco k jídlu a jak se dostat dál. Že se dostanou na dno fyzicky i psychicky, ale že to je vlastně povznese někam dál. Silné zážitky jsou i ze setkání se zvěří včetně kanců a medvědů. Ale také s dobrými lidmi, kteří v nouzi nezištně pomohou. Což v našich končinách není úplně samozřejmé. A co to znamená pro mě? Skvělý pocit, že i tady lze uspořádat závod bez zabezpečení s minimem civilizace a že závodníci, i když vlastně v domácím prostředí, ho přestanou vnímat a žijí si svoje dobrodružství a boj uprostřed přírody. Závodníci byli napěchovaní adrenalinem a endorfiny, který na mě při setkání přenášeli. Já poprvé extrém nejel, ale organizoval ho a bylo mi to líto. Ale díky setkáním se závodníky jsem opět cítil ty pocity, adrenalin, nadšení i obrovskou únavu. Vlastně jsem to zažíval s nimi, poněvadž díky nim se mi vracely moje vlastní pocity a prožitky z předchozích závodů. A bylo úplně jedno, že tenhle závod se jede tady doma a tamty byly někde jinde ve světě.

Při pohledu na trasu závodu běhá mráz po zádech. Jede se nejnáročnějším terénem, jaký si lze představit. Kolik musí mít člověk natrénované, aby se mohl postavit na start?
Ti, co jsou profíci a jedou na výsledek, by měli mít okolo 10 000 km. Ale pak jedou taky hobíci, dobrodruzi, outdooristi, kteří jedou hlavně kvůli zážitkům a dokázat si, že to taky dají. A tihle lidi to opravdu dali, i když na startu měli třeba jen 1 500 km. Já sám vím, že tyhle závody jsou ze 70 % o hlavě. Jel jsem závod z Kanady do Mexika, který vedl po celou dobu Skalistými horami a měřil 4 000 km. Vzhledem ke zdravotním problémům v přípravě jsem šel na start jen s 2 500km. A z toho těla jsem díky hlavě vymačkal daleko víc, než jsem si dokázal představit. Ale na trase jsem samozřejmě cítil, že ta fyzička chybí, ale hlava mě podržela a nezlomil jsem se. A tady je to stejný.

Může si vůbec obyčejný člověk představit, co na závodníky čeká? Dokážeš náročnost něčemu přirovnat?
Vlastně je čeká nepředstavitelné – obrovská únava, hlad, deprese z osamění i ztracení, nemají si kam lehnout, když je špatné počasí a oni nemohou najít vhodný úkryt, bezmoc, problémy s kolem i se sebou samými, špína, ...

Co je odměnou za tuto extrémní sebetrýzeň?
Plno adrenalinu v krvi, díky kterému jsou smysly zbystřeny a oni vše vnímají daleko intenzivněji – krásu kolem sebe, zážitky jsou daleko pestřejší, závodníci jsou najednou vděčni za maličkosti, kterých si v běžném životě ani nevšimnou. Ale hlavně je to pouť s vnitřním vyčištěním. Odměnou je svoboda, kterou po dobu závodu zažívají. Mají čas jen pro sebe, plno z nich si třeba utřídí svůj život. Odměnou je vlastně celé to velké dobrodružství. To že to dokázali.

Jak jste trasu Craft 1000 Miles Adventure vlastně připravovali? Je náročnější česká nebo slovenská část trasy?
Trasou jsme se chtěli co nejvíce vyhnout hustěji obydleným oblastem, takže zas tak moc možností na výběr nebylo. Volba padla v Česku na severní hranici. Slovensko nabízí více možností. Vloni jsme to táhli více severem, letos více vnitrozemím. Obě části trasy jsou ale těžké, i když trochu jinak. Například k překvapení závodníků nejpustější častí trasy jsou Krušné hory v Česku. Slovensko je ale přeci jenom přírodnější a tím i těžší – vysoké hory, nevyzpytatelní medvědi, nebezpečné rómské osady.

Máš tip koho nebo co by měli fanoušci závodu sledovat? Co zajímavého se odehraje na letošní trati?
I když jednotlivé ročníky jsou nesouměřitelné, určitě bude zajímavé sledovat, zda někdo překoná loňský nejrychlejší čas - 8dnů, 7 hodin, 58 minut. To podstatné se ale bude odehrávat po celou dobu závodu, nenadálé události, smolné zážitky s nečekaně dobrým vyřešením, vtipné příhody. Bude to vlastně směs všeho možného a my to budeme přenášet v surovém stavu a zveřejňovat na stránkách závodu, aby si to lidé mohli číst a nepřímo prožívat to dobrodružství s účastníky. Každý je jiný a každý si v tom vybere to, co se mu líbí nejvíc. Bude to taková drsná reality show, kterou se vyplatí sledovat.

Díky za rozhovor!