Články

S Hankou Ebertovou o cyklistické výpravě do Himálaje

S Hankou Ebertovou o cyklistické výpravě do Himálaje

O pět kilo lehčí, s žaludkem na vodě, ale plná zážitků a emocí se vrátila cyklistka Hanka Ebertová z expedice do Indie. Tato bývalá špičková závodnice v silničních ultramaratonech po ukončení kariéry jezdí i na horském kole. Dala si za cíl v rámci své sportovně pojaté dovolené vyjet do nejvýše položeného horského sedla sjízdného automobily, které se nachází v Himálaji. Svůj cíl na Khardung La ve výšce 5380 m.m.m. úspěšně zdolala a kromě radosti ze sportovního výkonu si z Indie odváží i spoustu nových poznání.

„Indie musí každému Evropanovi otevřít oči. Do paměti se mi nesmazatelně otiskly obrazy, které jsem tam spatřila. V jednu chvíli vidíte špínu, nehygienu, chudobu a zoufalé životní podmínky, a hned v další moment koukáte na neskutečné přírodní scenerie a naprosto oněmíte před obrazy, které dokáží největší světové hory vyčarovat,“ říká Hanka. Obrovský dojem na ni udělala velikost Himálaje a nicotnost jednotlivce uprostřed velehor. „Připadala jsem si tam malá a úplně nepodstatná, bylo to až absurdní. A pohybovat se tam na kole byl pro mne určitě jeden z nejsilnějších zážitků.“

Ještě dlouho po návratu ji provázely odeznívající střevní potíže, se kterými strávila celé dva týdny z více než třítýdenního tripu. „I přes ostražitost a dodržování všech hygienických zásad jsem dostala vyčerpávající průjem a válčila s ním čtrnáct dní, a to jsem do sebe naprala všechny existující osvědčené léky, které jsem měla,“ vzpomíná na zdravotní problémy, ke kterým se ještě v závěru přidalo nachlazení oslabeného organismu. Ačkoli byly její tři indické týdny náročné psychicky i fyzicky a domů se už těšila, bude na ně navždy vzpomínat. „Je to zvláštní, ale pobyt v Indii donutí člověka k zamyšlení se nad svým vlastním životem a přehodnocení svého životního postoje a hodnot,“ uvažuje Hanka.

 

Řekni na rovinu – byla to tedy dovolená snů, anebo hodně náročná a tvrdě odpracovaná expedice?
Já jsem vlastně ani dovolenou snů nehledala. Hledala jsem další výzvu a jakýsi extrém a počítala jsem s tím, že to bude náročné. Svůj cíl jsem si vyjetím nejvyššího světového průsmyku splnila. Ale indická kultura a společnost jsou tak odlišné od naší, že pobyt tam byl opravdu záběrem po stránce psychické i fyzické.

Co myslíš psychickou náročností?
Asi by se tam neměli vydávat lidé, co mají vyšší nároky na hygienu či pravidelnou stravu a v hlavě jsou zafixováni na určitou míru pohodlí. Ze všech stran kromě toho útočí naprosto rozdílné zvyky a podněty a je velice obtížné se s těmito odlišnostmi vyrovnat. O to hůře to pak zvládne člověk, který je v zajetí určitých myšlenkových stereotypů nebo předsudků. Ten by se tam zbláznil!

 

A jak je to s fyzickou námahou při vyjížďce až do oblak?
Asi všechny zajímá, jestli do výšky 5400 m.n.m. může vyjet kdokoli, anebo je nutná větší příprava. V naší skupině jsem byla jediná s nějakou závodní historií a na vrchol se kromě dvou účastníků dostali všichni včetně druhé dámy ve skupině. Mně asi moje zkušenosti vše usnadnily, ale to, jak se člověk vyrovná s nadmořskou výškou, zas až tak na kondici nezáleží. Samozřejmě výjezd není snadný, ale pokud člověk jede své tempo a vlastně se posunuje jen vpřed, tak se nahoru dostane vždy - pouze jde o to, za jakou dobu. Vše je hodně o vůli a chtění se nahoru dostat.

Všechny turistické nadšence nejspíš zajímá finanční náročnost takového výletu.
Celkově a úplně se vším vyšel zájezd na 75 tisíc korun. Přesto si myslím, že jsem dostala daleko víc pro můj život. Mám tolik zážitků, že mi to drahé nepřijde. Prostě se řídím heslem, že zážitky nejsou nikdy drahé - na rozdíl od věcí!

 

Co patří mezi nejsilnější dojmy?
Setkání s chudobou a bídou tváří v tvář, to jsem nesla těžce. Indie je prostě zemí obrovských kontrastů, na které si Evropan jen tak nezvykne. Opakem toho jsou majestátní hory, které svými sceneriemi a atmosférou ve mně zůstanou navždy! Bylo to něco, co se nedá slovy popsat, tak snad pro pochopení mých pocitů pomohou některé fotografie.

Takže ses vyřádila i s fotoaparátem, což byl také jeden z cílů výpravy, je to tak?
To ano, dohromady jsem přivezla asi 4000 fotek a pořád ještě nemám vše zpracované a rozdělené. Jo a ještě jeden cíl jsem si splnila. Půjčila jsem si cyklistickou rikšu a projela se na ní po nočním Dillí na jedné z nejrušnějších ulic. No, přiznám dobrovolně, že mne majitel rychle sundal, když jsem zadním sedákem sestřelila motorku. Ale jinak měla moje jízda mezi domorodci velký úspěch!

 

Jaké jsou vlastně nejvyšší hory světa očima cyklistky z české kotliny?
Postupně jsme do nich najížděli z podhůří a společně se zvyšující se nadmořskou výškou se měnil i jejich charakter. Do nějakých třech tisíc se jedná o nádherné zelené, horké a vlhké horstvo. Jsou to opravdu překrásné kopce s políčky a zelenými svahy. Nad 3500 m.n.m. se ráz velice razantně mění a všude kolem nás byly kamenité a písčité hory, kde vládne silná eroze. Vše je ale závislé hlavně na tom, jestli se do daného údolí dostane vláha. Nadmořská výška je až druhým faktorem. Velkým překvapením asi nejen pro mne je, že sníh a led jsou v létě až nad 6500 m.n.m., jinak všude vládne hnědá ve všech možných odstínech a tónech. Pro někoho může být zklamáním, že neuvidí romantické zasněžené pohoří, led a skály. Vše velice pěkně dokumentují i fotografie. Zjednodušeně řečeno se jedná o vysokohorskou poušť, kde veškerý život je pouze v údolích jednotlivých řek, které se zařezávají do himálajských velikánů.

Jak na tebe působila velká a lidnatá města?
Viděla jsem a zažila dvě velkoměsta Dillí a Šrínagar. Dillí je položené asi o sto metrů výše než Praha a je zde opravdu vedro, až 38 stupňů a navíc vlhko. Každý pohyb znamená totálně propocené oblečení a cesty po ulicích a památkách včetně jízdy v taxíku byly očistcem a opravdu vyčerpávaly. Šrínagar je ve vyšší nadmořské výšce, asi jako naše Sněžka, proto tam byla o něco snesitelnější teplota kolem 30°C, ovšem vlhkost stejná jako v Dillí. V okolí měst jsou úrodná údolí a zemědělství je zde pro lidi základní obživou. V Kašmíru se k tomu přidává ještě výroba hedvábí, koberců a šál a tradičních náboženských a kulturních předmětů.

 

Jak vypadá život na ulicích ve skoro nejlidnatější zemi světa? Je to opravdu takový šrumec?
Neuvěřitelný! Desetkrát se na to můžeš připravit, číst knížky a dívat se na dokumenty, a pak vyjdeš na ulici, kde doslova jeden naráží do druhého. Totální chaos a do toho ještě auta, motorky, kola a rikši. Každou chvíli také vyhladovělá a doslova zubožená kráva, která přežvykuje nějaký bordel, kus papírové krabice nebo petlahev. Posvátné zvíře si prostě člověk představuje jinak! Když vstřebáš tyhle vizuální dojmy a oklepeš se z toho, dojde ti, jaký je všude kravál. Indové na sebe totiž normálně nemluví, ale doslova a do písmene křičí. Do toho zní neustále klaksony aut a také motlitební hudba z reproduktorů. Sečteno a podtrženo - není to nejtišší místo na světě... (směje se)

Byla jsi s místními obyvateli v kontaktu?
Obyvatelé Indie jsou ve své podstatě naprosto pohodoví. Neměli jsme žádné problémy či obavy z nějakého nebezpečí, a to jsme se pohybovali několik dní i ve válečné oblasti Kašmíru. Ovšem každý „bílý“ člověk je automaticky považován minimálně za milionáře, takže úkolem každého Inda je oholit ho do poslední rupie. Takže člověk čelí velice vlezlému  nabízení čehokoli nebo přímo žebrání. Obě tyto činnosti končívají až fyzickými kontakty... Naše skupina navíc byla za velice exotickou, neboť jsme měli kola. Ať už jsme na nich jeli, nebo je vezli na střeše na autě, tak Indové zírali doslova a do písmene s otevřenými ústy. A neustále se s námi chtěli fotit. Ještě větší zájem než kola pak v Indii vzbuzují bílé ženy, a tak jsme se s Pavlou musely také neustále s někým fotit.

 

V Indii se jezdí vlevo – neměla jsi s tím problém?
Jde o zvyk a pro mě to byla premiéra. Hned v prvním sjezdu jsem to trochu strhla doprava přes celou silnici, že i Ind v autě proti mě zíral, a že jsou zvyklí na vše! Také kulaťák se nám podařilo vzít protisměrem, což za námi způsobilo totální zácpu...V autě tam ale jinak prostě jede první ten, kdo má silnější klakson, druhý ten, kdo má silnější a větší auto, třetí ten, kdo je oprsklejší, a až poslední ten, kdo má přednost. Pruhy neplatí, značky nic neznamenají, ale celkově ten chaos funguje. Za celou dobu jsem v tom šíleném provozu viděla jedno ťuknutí, druhé jsem způsobila já sama v rikše (smích).

Trpěla jsi kromě střevních potíží třeba i horskou nemocí nebo bolestmi hlavy?
Před odjezdem jsem asi nejvíc řešila právě problém nadmořské výšky a horské nemoci. Moc dobře vím, že taková expedice vůbec není o fyzičce, ale spíš o dobře sestaveném plánu cesty a o schopnosti adaptace organismu. Moje předchozí zkušenosti sice byly z výšky 4300 m.n.m., ale jen poměrně krátkodobé a bez většího efektu. Také jsem věděla, že velice důležitý je dostatek tekutin ve vyšších nadmořských výškách. Pít se musí hodně právě kvůli eliminaci bolestí hlavy i střevních potíží. Kromě těchto zmíněných problémů jsme v rámci zájezdu ani nic dalšího neřešili. Nicméně zpětně jsem ještě na fotkách viděla, že všichni jsme ve výšce kolem 4-5 tisíc metrů byli poměrně dost oteklí a trvalo několik dní, než se vše vrátilo k normálu.

 

Co povrch cest v této oblasti?
Všechny silnice v horách jsou tam až na výjimky naprosto šílené. V lepším případě se jedná o hodně špatný asfalt a v horším jde o takový kamenolom proložený brody, a to docela širokými, hlubokými a bystrými!

Takže ideální trať pro maraton na horských kolech?
Skoro jo. Asi nejhorší cesta vedla v oblasti Kunzumpassu! To jsem fakt nadávala a hudrovala, že tohle nemám zapotřebí a že mě to fakt nebaví... Další kapitolou jsou kolony vojenských náklaďáků, za kterými zůstává černý čmoud a šílený prach a jede se vlastně poslepu... Kolony lze potkat v horách kdekoli včetně výjezdu na Khardung La! Výhodou cest v horách je zase to, že v údolí vede zpravidla jen jedna silnice, takže se člověk neztratí. Horší ale je, když se silnice utrhne, nebo ji zasype sesuv půdy či zatarasí zával z bahna po silném lijáku. To pak může pro motoristy znamenat dny a týdny čekání, nebo třeba tisíc kilometrů objížďky druhým údolím. Jet třeba z Prahy do Liberce přes Bratislavu jen proto, že kus silnice chybí nebo se nedá projet zával? Něco takového si u nás neumíme vůbec představit, tam je to realita!

 

Existují tam tedy vůbec úseky normálních silnic, na které jsme zvyklí?
Ale jo, také jsou silnice s hladkým asfaltem, ale třeba jen pár stovek metrů, a potom zase totální tankodrom. Plánování tamních silničářů je pro mě záhadou. Za zatáčkou prostě může přijít cokoli: nový asfalt, kameny, hromada štěrku, spadlý balvan, kráva, vybourané auto, náklaďák, zával a tak podobně v různých obměnách. Odteď si dobře rozmyslím, než budu nadávat na kvalitu našich cest, protože na Indii zatím nemáme. Naštěstí!

Před cestou jsi měla obavy z fungování kola, poškození při přepravě a servisování. Nakonec jsi odjela se zapůjčenou jednoduchou Meridou na véčkách. Jak to tedy bylo v reálu?
Nápad s takovýmto kolem byl k nezaplacení a musím ještě jednou poděkovat českému zastoupení značky Merida, že mi jeden model nižší třídy zapůjčilo. Jako kdybych tušila, co vše na nebohé kolo čeká! Musím ale říct, že můj stroj fungoval bezchybně a jediný servis, co jsem dělala, bylo mazání řetězu a občasné očištění. Na víc prostě při dovolené v Indii není prostor, čas ani podmínky. Rozhodně nedoporučuji brát na podobnou akci cokoli dražšího. Co se týče letecké přepravy, tak i přes poškození, promáčení a pomačkání krabic kola dorazila tam i nazpět všem účastníkům v pořádku.

 

Myslíš všechna kola až na tvoji Meridu, je to tak?
(smích) Jasně! Pro mnoho lidí bude asi další osud kola docela velkým překvapením. Náš indický průvodce měl s sebou 15letého syna. Už od počátku kluk hóóódně pošilhával po našich kolech, a pokud byla chvíle, rád se na nich svezl. A tak jsem si sama spočítala, kolik budu muset platit na letišti za nadváhu, jaká je cena kola, v jakém je stavu, jak složité by bylo ho zase zabalit, no a vymyslela jsem si takovou malou charitativní akci. Firmě Merida Czech patří mé obrovské poděkování, protože mou myšlenku podpořila a po pár telefonátech a esemeskách jsem věděla, že kolo nemusím vézt zpátky a mohu ho nechat jako dar právě pro Taha, jak se syn našeho průvodce jmenoval. Slavnostně jsem mu ho předala na závěr zájezdu. Ode mne jako bonus obdržel přilbu, rukavice, ještě některé náhradní díly a lahve. Asi nikdy nezapomenu na jeho nadšení a zářící oči. Hned se na kolo vrhl, umyl ho a vyleštil. Také se na něm hned nechal fotit v dresu a přilbě. Pevně doufám, že v šíleném indickém provozu přežije kolo co nejdéle a bude Tahovi dělat radost!

Foto: archiv Hanky Ebertové

Seznam stránek článku:

  1. S Hankou Ebertovou o cyklistické výpravě do Himálaje
  2. Pár zajímavostí v kostce
03.10.2012 - Sport - autor: Ondřej Vysypal - 15960x

Související články

  1. Jarní Kypr znovu láká na trénink a závody, obnovuje Sunshine Cup
  2. ČeskOOkolo - jedinečný cyklozážitek napříč Českem
  3. 3 tipy na skvělé cyklotrasy v Evropě
  4. Nový rekord ve výjezdu na himalájské sedlo Khardung La
  5. Cestovatel Andrew Sykes o cestě na kole ze Španělska do Norska
  6. Češi mapují v Africe stezky pro horská kola
  7. Chcete vyjet na Mount Everest?
  8. Za opravdovým poznáním: cyklozájezdy s CK Kudrna
  9. Vychytávky na výlety aneb pohoda a jídlo všude na cestách!
  10. Plánujete dovolenou na kole? Nezapomeňte na dobré pojištění

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Reklama