Články / Slavní a kolo

Soňa doprovází Jiřího Ježka na závody, sdílí s ním úspěchy i těžké chvíle. Když letos Jirka po ošlivém pádu na mistrovství světa bojoval o život, byla to těžká zkouška pro něj i pro ni. Nejen o sportu, ale i o obyčejných věcech si povídala se Soňou Ježkovou, manželkou jednoho z nejúspěšnějších sportovců paralympijské historie, naše spolupracovnice Kája Polívková.

První otázka nemůže být jiná: Jak se vede Jirkovi právě teď?
Jak to popsat... Navenek se zdá, že je v naprostém pořádku, usmívá se, pořád je v pohybu, chodí cvičit do posilovny, běhá, jezdí na trenažéru, komunikuje s fanoušky přes počítač... Dokonce byl už i venku na kole! Pak přijde noc a já ho občas zaslechnu sténat ze spaní. Někdy nemůže bolestí spát, tak si jde pustit televizi, aby mě nebudil, takže vím, že ještě trpí, ale absolutně nedává najevo, že by s jeho tělem bylo něco v nepořádku. Ostatně takhle ho znám celý život.

Vzpomeň na tvé první setkání s Jiřím...
Když jsem Jirku poprvé uviděla, okamžitě mi učaroval. Zrovna jel okolo mě na kole, sršela z něj energie a radost ze života. Jen letmo se na mě podíval, usmál se a já jsem věděla, že toho kluka s tou černou nohou chci poznat.

Ty a sport – funguje tohle spojení odmala, nebo jsi k němu získala cestu až později prostřednictvím Jirky?
Pocházím z cyklistické rodiny. Tatínek i strejda byli cyklisti a okolo závodů se pohybuju odmalička, kdy jsem jako holka hlásila rodičům startovní čísla závodníků. Díky tomu, že jsem jela s tatínkem na závody do rakouského Deutschlandsbergu, jsem potkala Jirku. Vypadá to, že cyklistika je můj osud.

Jsi manažerka úspěšného sportovce, jde o práci na plný úvazek. Co všechno musíš zvládnout?
Ano, je to práce prakticky non-stop.  O práci se bavíme klidně i u snídaně, oběda, večeře a ve volných chvílích, protože spolu musíme spoustu věcí naplánovat a zkoordinovat. A někdy mi Jirka volá i z tréninku, protože mu to v hlavě šrotuje a nápady, které se mu v hlavě rodí, mi hned za tepla musí říct.

Můžeš prozradit, co konkrétně řešíš?
Kromě věcí okolo cyklistiky obnáší moje práce především komunikaci se sponzory, médii, nezbytnou administrativu a spoustu dalších aktivit, které se okolo nás kupí. Jirka je také patronem několika charitativních a neziskových projektů, což do našeho života přináší zase jiný rozměr a já se snažím vše zkoordinovat tak, abychom kromě veškeré té práce občas našli čas i sami na sebe a na naše nejbližší, což není vždy jednoduché.

Jsi „manažerka“ i ve vašem rodinném životě nebo se role překlopí?
Vše se tak nějak proplétá a to, že jsem organizační typ, se samozřejmě přenáší i do domácnosti: zařizuju, vyřizuju, organizuju. Ale všechno je tak nějak v harmonii. Nejsem žádný generál a rozhodně nikoho neúkoluju. Krom toho, Jirka je sám od sebe pořádný. My oba jsme tolerantní lidi. Tolerance a důvěra je myslím si základ fungujícího vztahu.

Pojďme na chvíli od sportu. Tvoje další tvář - Soňa zpěvačka, kytaristka a kapela The BlueMoon.
Zpěvu se věnuji od malička, klasický zpěv jsem studovala, moje učitelka ze mě chtěla mít operní pěvkyni, ale bohužel jsem to v té době tak necítila a na určitou dobu jsem si dala pauzu. Když jsem pak zjistila, že mi zpěv chybí, už to nebylo na profesionální kariéru. Hlas mi ale zůstal, takže jsem ráda, že se můžu vždycky jednou začas vyřádit na podiu s naší kapelou.

Co je pro tebe synonymem relaxu?  
Kniha, spánek, masáž, ale hodně jsem si za poslední dobu oblíbila běh. Při něm si skvěle pročistím hlavu a tělo dostane trochu endorfinu. Kousek od nás je Stromovka, takže běh v přírodě teď u mě vede. Taky se neobejdu bez přátel. Posezení a pokec s kamarádkami je pro mě báječný relax. Nebo víkend třeba ve sklípku na Moravě s partou našich kamarádů, to je asi nejvíc, co pro naši duši můžeme udělat. To pak odjíždíme s namoženou bránicí od smíchu :-) Rádi se smějeme a bavíme. Máme okolo sebe fakt skvělý lidi, za což jsem vděčná a vážím si všech přátel, které máme.

Žiješ s handicapovaným sportovcem, který je svým chováním a houževnatostí vzorem pro tisíce lidí. Je Jiří motivací i pro tebe?
Motivujeme se vzájemně.  Je důležité mít vedle sebe někoho, s kým ty pocity můžete sdílet, ať už je to podpora, když se nedaří, nebo radost z toho, když to zrovna jde. Důležité je vědět, že vždycky může být hůř a umět si říct, že zase bude líp!

V červenci 2013 startoval Jiří Ježek jako předjezdec v časovce Tour de France. Jeho cestu za splněním snu startovat v neslavnějším závodě světa zdokumentoval David Vlk, jehož s Jiřím Ježkem pojí amputace dolní končetiny. Krátký dokumentární  film "Tour mého života" s paralympijským cyklistickým vítězem Jirkou Ježkem v hlavní roli doporučujeme ke shlédnutí. Více zde: Paralympionik Jiří Ježek v hlavní roli filmu.

Foto: Jan Němec, Michal Červený a archiv Soni Ježkové