Články

Extrémní biker Jan Kopka o sobě říká, že limity vlastních možností jsou pro něj obrovskou výzvou. Startuje v závodech po celém světě, absolvoval například Great Divide Race, což je non-stop závod na horských kolech v délce 4000 km absolutně bez podpory z Kanady do Mexika divočinou Skalistých hor. Zažil jako první Čech závod napříč vyprahlou australskou buší a vyhrál Iditarod Trail Invitational na Aljašce v úplně opačném spektru teplot. Jízda ve sněhu mu ale učarovala a stal se tak propagátorem sněžných kol, tzv. snowbiků, v České republice. Jak tato láska vznikala, o čem snowbike vlastně je a co Honzu vede k tomu, aby s krásami tohoto netradičního sportu seznamoval další zájemce?

Honzo, zatímco mnoha lidem závěje sněhu posledních týdnů udělaly vrásky na čele, ty jsi z toho měl radost, viď?
Určitě a nejen ze závějí, ale i z mrazů. V zimě má být zima a sníh.

Už jsi tuto zimu snowbike vyzkoušel?
Na sněžném kole jsem už vyjel jen tak pro chuť. Ale víc času jsem strávil zatím na běžkách. Propaguji sněžné bikování jako novou dimenzi cyklistiky. Nejsem ale ortodoxní biker, provozuji rád i jiné sporty které patří k zimě a užívám si jich a i od kola si rád někdy odpočinu.

Pojďme se ale vrátit na začátek tvého vztahu se snowbiky. Co bylo prvním impulzem se o toto téma zajímat? Tvá první účast v Iditarod Trail Invitational?
Přesně tak to bylo. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o Iditarodu jsem uvažoval, jaké to je jet na kole přes Aljašku v zimě a jestli bych to dokázal, když to dokázali jiní. Na normálním biku jsem v zimě vyjel už i před tím, ale jen zřídka. Sněžnému bikování jsem propadl až na Aljašce. A tam jsem se přesvědčil, že jezdit na kole v zimě je úplně běžné. Dělají to tam tak všichni bikeři a nemusí to být zásadně jen závodníci

Určitě jsi se na svůj první Iditarod nějak připravoval – teplé oblečení, úpravy na kole a podobně. Jak vypadal tvůj snowbike při tvé první účasti v porovnání se zkušenými snowbikery z Ameriky? Byla u nich vidět zkušenost v konstrukci kol?
Hned první rok jsem tam startoval na 29 palcových kolech, to byla i pro Amíky v tomhle závodě novota. A dvojité ráfky jsem neměl svařené, ale slepené. To neviděli ještě nikdy. Lyžičku na přední kolo, co jsem si tam přivezl taky ještě nikdo před tím nepoužil. Takže jako nováček jsem nehrál druhé housle a přivezl tam dokonce i nová řešení.

Pokud si dobře pamatuji, tvá první účast v Iditarodu byla opepřena nepřízní počasí a závod byl zrušen. Když se na to podíváš zpětně, měli pořadatelé jinou možnost?
Neměli, dokonce to vypadalo, že tři bikeři se už z trati nevrátí, pak ale nakonec vše dopadlo šťastně.

Takže tehdy byl tento extrém skutečně extrémní?
Vždycky je to extrém, je to Aljaška uprostřed zimy, někdy to ale může být opravdový průser a nic s tím neuděláte. Na přírodu, počasí a hlavně Aljašku je člověk vždycky krátký.

Jak jízda na snowbiku v takové divočině vypadá? Dá se mluvit o jízdě nebo se častěji brodíš sněhem pěšky a kolo táhneš v hlubokém sněhu?
Jak kdy, jsou roky, že se to dá téměř celé odjet. Pak roky, kdy to nejde vůbec. Při první Aljašce jsem šel 130 km v kuse a pak už to nešlo nikam, ani tam ani zpět. Při druhé jsem z 1 800 km šel 300 km v součtu. Byl to docela dobrej rok.

Rok na to jsi na Aljašku neodjel, pak ti trvalo další tři roky než jsi na Iditarod vyrazil znovu. Sbíral jsi odvahu?
Ne, měl jsem jiné extrémní závody a pak úraz a operaci kolena.

V roce 2007 jsi při své druhé účasti závod vyhrál. V čem ti pomohla tvá první zkušenost s tímto ďábelským podnikem?
Při první účasti vás Aljaška zlomí, nejste na to psychicky připraveni. To ale neznamená, že při dalších startech je to lepší, láme vás pořád. Máte ale o něco větší šanci.

Jak dlouho ti vůbec trvalo, než jsi 1800 km napříč zmrzlou Aljaškou projel?
23 dnů, 2 hodiny, 42 minut

Co bylo pro tebe během té pouti nejtěžší a proč?
Boj sám se sebou, vyrovnání se s tím, že tam můžete kdykoli zůstat, že proti přírodě nemáte šanci vyhrát, pokud si zamane.

Pojďme se na chvíli pozastavit nad samotným snowbikem. Jaké jsou jeho hlavní odlišnosti oproti běžnému kolu?
Široké ráfky a 4“ pneumatiky, tj. zhruba dvakrát širší než je u horských kol zvykem. Z toho pak vychází všechny technické odlišnosti na kole.

Kolik takový stroj váží? Není vysoká hmotnost překážkou?
Váha těch, co stavím, je 13 kg.

Tak to není takový hrůza. Kde všude už jsi se snowbikem byl?
Kromě Aljašky a Česka v Itálii, Bulharsku Laponsku – tedy ve Finsku, Norsku, Švédsku. A snad se podaří i Rusko.

V posledních letech pořádáš snowbikové kempy a zájezdy pro zájemce o tento nevšední extrémní zážitek. S jakou odezvou ses u lidí potkal?
Hodně lidí to láká, hodně lidí přijelo jen ze zvědavosti. Ale všichni, kteří to zkusili byli většinou nadšeni, hodně z nich se vrací.

Jaké akce chystáš na tuto zimu?
Snowbikové campy tady v jizerkách (leden, únor), pohodové expediční cesty za polární kruh do Laponska (březen, duben)

Projet se v zimě okolo finského jezera Inari musí být nádhera…
To teda je! A vyjet na nejvyšší horu Halti do 1 300 metrů nad mořem taky! Tam máme světový cyklistický prvovýjezd. Nikdy nikdo tam na kole nebyl.

Jak se na vás dívají obyčejní turisté nebo lyžaři když proti nim po hřebeni jedete na kole?
V Česku je to tak i tak, někteří fandí, někteří zbytečně nadávají. Všude jinde na světě byly reakce pozitivní a přátelské.

Rýsují se ti v hlavě nějaké další plány spojené se snowbikem?
Určitě, jedna z arktických cest za polárním kruhem by měla vést v budoucnu i do Murmaňsku. Pak mám i další plány, to ale nepůjde tak rychle. Nápadů plno, času málo! 

Ty jsi na vývoji snowbiků spolupracoval s českou firmou Duratec – v jaké fázi je vaše spolupráce nyní? Chystáte ještě nějaké další stroje?
Stroj je teď vyladěný, nový model se nyní neplánuje. Ale spolupráce běží, rámy mi dodávají podle potřeby.

Spolupracoval jsi na vývoji materiálu či oblečení pro snowbikery i s nějakými dalšími firmami?
Nedá se říct přímo jen pro snowbikery. Hodně věcí je shodných pro arktické snowbikery a horolezce. Takže to bylo s firmou Tilak, se Sir Joseph pana Rakoncaje a v mých potřebách mi vychází vstříc i firma Craft. A plno specialit pro snowbikery vyrabím i sám.

Na co se tuto zimu nejvíce těšíš?
Až zas zmizím na sever do Laponska. Stres totiž končí na polárním kruhu!

Díky za rozhovor, příjemné vánoční svátky a ať to jede! Sníh nesníh…

Pro zájemce z řad našich čtenářů dodejme, že snowbiky se již na našich stránkách zabývala svým příspěvkem Martina Machová ("Snowbike" aneb s kolem na sněhu). V brzké době budete v tomto tématu i nadále pokračovat - můžete se těšit na sérii dalších článků včetně pozvánek na snowbikové akce pod taktovkou Jana Kopky.

Foto: archiv Jana Kopky, www.jankopka.cz