Blogy

U nás nejsou elektrokola ještě příliš populární, přesto jsou čtvrtým nejrozšířenějším dopravním prostředkem na světě. Dle počtu vyrobených kusů, jsou elektrokola za klasickými jízdními koly, jichž se ročně vyrobí přibližně 130 milionů, automobily (65 milionů) a skútry (60 milionů). Dá se předpokládat, že se změnami životního stylu v Asii, Americe i Evropě bude podíl elektrokol nadále narůstat. Proto se s jedním snadno dostupným elektrokolem v následujících kapitolách seznámíme trochu blíže. Jde o elektrokolo sestavené svépomocí z přestavbového kitu EVBike.

Po roce jsem se rozhodla opět vydat na cyklovandr po Evropě. Vloni má cesta mířila na sever, kde jsem si prožila pěkný maras, neb teplota dosahovala maximálně 13C' a neustále pršelo. Tudíž jsem letos volila cestu na jih. Cílem bylo dojet k moři za co nejmenší peníz. Rozpočet na týden 1000 kč jsem nesměla překročit. Původní trasa vedla přes Maďarsko, Chorvatsko a Slovinsko a nazpátek. Nakonec se situace vybrvila jinak a pokračovala jsem dále do Itálie, Švýcarska a domů přes Německo.

Ač cyklisté, přes zimu rádi trávíme čas v přírodě i bez kola. Nemohli jsme proto odmítnout pozvání na samý hřeben Krkonoš, kde pod patronátem firem The North Face, Icebreaker, Pieps, Hannah a Rock Point probíhala akce spojující skialpinismus, bivak ve stanu a testování produktů ze sortimentu těchto značek. Rock Point Outdoor Academy, jak se celá akce jmenovala, byla nádhernou ochutnávkou toho, co lze na horách dělat. A povedla se i přesto, že obleva zasáhla i nejvyšší české hory.

Pokaždé, když potkám na cestě agresivního řidiče, mám nutkání s tím něco udělat. Ale co? Na kole jsem mnohonásobně zranitelnější než ten nekňuba za volantem, kterého obklopují bezpečné plechy. Včera se mě jeden opět pokoušel vytlačit ze silnice...

Nejezdím freeride, protože to neumím. Baví mě ale mít všude sebou takový kolo, který mě sveze a neřeší detaily jak a po čem jedu. Proto jsem si předloni vzal na trip čtrnáctipalcový pohodlný kolo Da bomb Sputnik toho času prioritně na dirtový relaxování po rachotě. A protože všechno se dá, když se chce, absolvoval jsem příjemnou Jesenickou hřebenovku. Od té doby, co jsem si před asi šesti lety koupil RB Bandyt, je mým dobrým zvykem na kole nesedět, ale stát. Celej minulej rok sem se učil jak se na kole sedí...ale to je sem nepatří. K mojí cestě více-dále.

Serpentýny z Morzine do Avoriaz jedem dolu v maximálních kulích, kdy v zatáčkách podíždíme auta, minimálně čtvrthodinu. Je to přesně ten kopec, který bych nikdy nechtěl jet opačně. Byl by to neskutečnej boj. A právě tímhle stoupáním končí bezmála dvousetkilometrová etapa Tour de France. Je pondělí, do závodu zbývá bezmála týden.

Startovali jsme z Letohradu což je společně s Žamberkem a Jablonným dobrá výchozí pozice a protože naše cesta byla přejezd hřebenu, popojeli jsme vlakem do Nového Města nad Metují. Před nádražím jsme kroužili a obhlíželi škody způsobené službou českých drah na našich kolech. Nakoupili jsme ve večerce žvanec a zamířili na druhou stranu města, kde je v historickém centru opravdu zajímavé a pěkné náměstí. Chvíli jsme strávili na zámku, kde byl zrovna trh, popili pivko a vystartovali proti proudu Metuje. Naším cílem ten den byl hřeben Orlických Hor...

Povídání z náročného tlačení na Vrchol no.1. Po delším váhání jsem si říkal, že není na co čekat zkusíme dát rovnou Králický Sněžník. A ouha události nabrali očekávatelný obrat a my jsme dosáhli téměř rozvodového řízení. Proč?

Před pár dny bylo příjemné a chladné počasí a tak sem se podíval co se děje ve světě asfaltu, kterému se většinu roku úspěšně vyhýbám. Oprášil jsme modrou silničku Fotr s ocelovým rámem. Rozvrhl kopcovitou trasu na dopoledne a po snídani vyjel.

Cesta mířila přes deset sedel kolem města Štíty, města, kde bydlím a snažím se fungovat. V kopcích kolem nás se nadmořská výška pohybuje přibližně od 300 do 900 m. n.m. Na 70 km se mi podařilo nasbírat převýšení shruba tisíc metrů a časově jsem se téměř vlezl do třech hodin. Jednoznačně se mi tak povedlo minimálně zdvojnásobit běžné tempo-průměrnou rychlost, kterou postupujeme při mtb cestách volnou krajinou a lesem.

Po dlouhé noci uprostřed hraničního Hrozenkova nás probudilo uplakané ráno. V motorestu jsme rovnou poobědvali. Vyrazili jsme tedy do deště. Pád kilometrů stoupající silnice a bylo ámen s vejletem. Tento druhý den jsme dojeli jen na vlak a odporoučeli se do Horní Lidče. Podváděli jsme jen asi 30 kilometrů a třetí den ráno vyrazili přímo do Rožnova pod Radhoštěm. Nějakých 50 km klesajících dolů do Valmezu a dál do cíle bylo rozumných co se týče pohledů do krajiny, ale z hlediska jízdy samotné trochu sterilní. Byl to trest za batohy, které nás limitovali ve všech plánovaných stoupáních. Nechali jsme to na další den...