Články

Prakticky celou dobu na Sardinii jsem šlapal na čas s jedním velkým cílem - stihnout trajekt na Sicílii. Jel totiž jen jednou týdně a pokud bych musel týden čekat, musel bych si asi udělat kolečko kolem celého ostrova, pokud bych chtěl dodržet pravidlo cesty - tedy na každém místě pouze jeden nocleh. Trajekt jsem stihl, na Sicílii dorazil a najednou jsem nemusel sledovat kilometry a čas.

V kempu jsem se ráno probudil velmi brzy. Mohamed z Pobřeží Slovonviny právě začínal ranní směnu. Vyprávěl mi, jak utekl z této země, která kdysi byla chloubou Západní Afriky. Jel na korbách náklaďáků přes celou Saharu. Nakonec se pak přeplavil jako mnoho nelegálních imigrantů na člunech na italský ostrov Lampedusa, jako mnoho ostatních afrických přistěhovalců. A jeho zážitky mohu perfektně chápat. Kdysi jsem projel Západní Afriku stopem na náklaďácích, motorkách, teréních vozidlech. V Pobřeží Slonoviny, které bylo tehdy v občanské válce jsem nemohl dostat víza ani razítko do pasu, a tak jsem musel zemí plnou samopalů cestovat s obavami ne nepodobnými, když Mohamed pronikal na území Evropy. Rozdíl byl v tom, že já jsem cestoval pouze za poznáním a dobrodružstvím, zatímco Mohamed hledal lepší ekonomické vyhlídky pro jeho život a život jeho rodiny.

Když jsem opustil kemp, ani jsem vlastně nevěděl, kam mám jet. Podle dostupných informací na internetu jezdily trajekty do Tuniska ze dvou míst. Mohl jsem vyrazit ze stejného přístavu, kam jsem připlul, tedy z Trapani. Nebo mě škádlila myšlenka přeplavit se na italský ostrov Pantelleria a odtud dále do Afriky. O tomto trajektu se psalo na stránkách trajektových společností, ale bookovat nešel. Zda je trajekt z tohoto ostrova do Afriky stále v provozu však nebylo možné naleznout nikde na webu a nevěděli to ani v cestovních kancelářích.

Každopádně jsem měl nejméně několik dnů před odjezdem trajektu do Tuniska a tak jsem se jal prozkoumat západní část Sicílie. Kam ale jet jako první? Moji noví přátelé Gwyn a Marian mě pozvali, abych přijel do San Vito lo Capo, kde je prý nádherné dramatické pobřeží. Inu, vydal jsem se k tomuto severozápadnímu cípu největšího středomořského ostrova.

Protože předchozího dne loď na Sicílii dorazila chvíli před setměním, moc jsem toho za světla vidět nemohl. První ranní probuzení bylo šokující. Proti Sardinii je Sicílie špinavá! Odpadky všude a to bylo teprve zahřívací kolo. Místo nedotčené přírody byly všude uřezané kopce. Byl jsem totiž v teritoriu těžby mramoru. Kolem mě projížděly tiráky s kusy kamene většími než osobní vozy. V těchto krajích jsou z mramoru i obrubníky u cesty.

Následoval sjezd do Casteluzzo kde jsem poznal přírodu velmi odlišnou od Korsiky a Sardinie. Vše bylo vyschlé a holé. Pláže nebyly smaragdové jako na Costa Smeralda. I tak byla krajina úchvatná. Obrovské skály na všech stranách. Samotné San Vito jako by bylo ostrovem. Vedla k němu jen jedna cesta. Zatímco ostatní vesnice po cestě rozhodně nebyly vhodné pro dovolenou, v San Vito panoval živý turistický ruch.

Hledal jsem knihovnu, ale velmi marně. V městečku existovala turistická kancelář, která však byla otevřena jen večer. Měl jsem ale štěstí, když jsem našel restauraci kempu i s počítačem a mohl jsem tedy mít pracovní oběd - vlastně prodloužený až do odpoledne. Díky dobrému připojení jsem mohl stihnout i pracovní povinnosti.

Za ten den jsem viděl různé kempy, ale Gwen a Marian jsem nepotkal. Už jsem byl ready zaplavat a vydat se zpět, když jsem je cestou k vodě potkal. "Zůstaň s námi do zítra, zasloužíš si trochu relax".

Plaval jsem přes zátoku San Vito a vidět tuto vesnici s obrovskou skálou přímo z vody byl úplně jiný zážitek. Během plavání jsem se seznámil se švýcarským párem, který si koupil zbrusu novou velikou plachetnici a právě také připluli ze Sardinie. Trvalo jim to třicet šest hodin non stop kormidlování. Prý to byl ale jen trénink na cestu kolem světa. Marian ugrilovala nejlepší steak, který jsem za celou cestu měl a hodně mi to připomnělo Argentinu, kde se steaky jí prakticky denně. A to jsem ani netušil, že následující den bude Argentinu připomínat také. Ale nepředbíhejme. Každopádně, díky Gwen a Marian jsem najednou nebyl sám, ale, během kempování s nimi jsem si připadal jako na rodinné dovolené.

Kolo 42 km
http://www.movescount.com/moves/move15787938
http://www.movescount.com/moves/move15787936

Plavání 2.5 km
http://www.movescount.com/moves/move15787937

Pokračování...

Noc v obytném voze byla pohodlná, byť horká. Ráno jsem nakoupil potřebné ingredience a Marian, i když původem z Nizozemí, udělala luxusní Anglickou snídani. A museli jsme se rozloučit - nepsané pravidlo mé cesty znělo: šlapat a poznávat, tedy maximálně jedna noc na jednom místě. Navíc, měl jsem jen pár dnů do odjezdu trajektu do Afriky a chtěl jsem vidět západní Sicílii.

Podél severního pobřeží vedla stezka do města Scopello. Problém však byl, že vedla přes přírodní rezervaci, přes kterou nevedla asfaltová silnice. Silniční kolo Scott, na kterém jedu, už zvládlo i terénní vložky, ale přes rezervaci prý nebyl povolen provoz vozidel a ani jízdních kol. Snažil jsem se získat informace, ale nikdo mi nechtěl říci detaily o tak triviální věci, jakou je cesta. Začínal jsem pomalu chápat Sicílii. Tady jsou místní velmi podezíraví, když se jich na cokoli ptáte. Nemůžeme zapomínat, že tento a vlastně nejen tento region Itálie je prorostlý organizovaným zločinem tak, jako je voda v Temži pod Tower Bridge promixována s vodou oceánu. Je nemožné ukázat na určitou část řeky a říct: tato voda je mořská, nebo tato voda je říční. Stejně tak by na Sicílii bylo asi obtížné říct - tento byznys je propojen s mafií a tento ne. Ale o tom později.

Prý je vstup do parku kontrolován, a tak jsem se rozhodl, že než abych tam jel a musel se vracet, raději to objedu po asfaltu. Dle mého pravidla proti vracení se stejnou trasou jsem se svezl s dodávkou zpět k odbočce do hor, kterou jsem viděl den předtím. A začal šlapat. Jednalo se o asfaltovou silnici, velmi širokou, ale se zákazem vjezdu pro auta. Nechápal jsem, proč je tato cesta nevyužívaná. I přes zákaz na ní projelo auto a jedna motorka. Stoupání bylo pekelné v horách bez stromů a bez jediné možnosti skrýt se před sluncem.

Když jsem dojel do průsmyku, pochopil jsem, proč je silnice nevyužívaná. I když mapa hlásala jinak, právě v průsmyku asfalt končil a začínal kámen. Žádná šotolina, žádná ujetá hlína. Prostě volné kameny. Kombinací opatrné jízdy, chůze a díky silné vůli, kerá si přestavovala, jak by to bylo úžasné, kdybych tu měl horské kolo, jsem překonal tento neplánovaný terénní úsek. Následoval sjezd k moři, výjezd do dalšího průsmyku, no jako na houpačce. Ale už po asfaltu!

Naď městem Castellammare jsem se zastavil na sedvič a uviděl propagační leták na pouť do Medjugorje. "Hm, tam jsem ještě nebyl," pomyslel jsem si. "Někdy bych se tam měl vydat, přeci jen, je to slavné poutní místo". V těchto úvahách jsem poznal rodinku, která žila ve Washingtonu ve stejné čtvrti jako jsem kdysi bydlel sám. Vysvětlili mi, že prakticky každý v této oblasti má příbuzné v Americe. To mi potvrdil i majitel cestovní kanceláře, kam vedly mé kroky, poté co jsem zjistil, že místní knihovna, jako obvykle, má odpoledne zavřeno. Popsal mi, že zařizování cest pro příbuzné do a z Ameriky je jeden z jeho hlavních příjmů.

I přes šílené horko jsem šlapal dál směrem na východ. Pobřeží Sicílie není zdaleka tak hezké jako pobřeží Korsiky či Sardinie - na to mě upozorňovali cestovatelé již před mým přistáním. Ale takový rozdíl jsem opravdu nečekal. Ano, možná Bůh nenadělil Sicílii tolik překrásných pláží, ale rozhodně nejsou škaredé. Jen velmi zpustošené a zdevastované, pomyslel jsem si. A to jsem viděl teprve jen miniaturní část Sicílie. A ty odpadky. Všude haldy odpadků. U cest, v příkopách, na parkovištích, ve městech v ulicích.

Jak jsem tak šlapal, uviděl jsem ve skále jakési bílé stavby. Tam bych mohl plavat, pomyslel jsem si. Byl to hotelový komplex pamatující lepší časy, ale na zajímavém místě - na skále nad mořem a neměl žádnou pláž. Jediný přístup k vodě byl po super strmé cestě. Poté, co jsem si ve společnosti novorusyjské mládeže dáchl ve stínu vedle tenisových kurtů, odhodlal jsem se k sestupu k vodě. Finální partie byly zajímavé - přímo do moře jsem mohl sjet po toboganu. Plavání jsem si protáhl kolem skal relativně daleko.

Když jsem vyrazil směr Palermo, teploty už nebyly tak vražedné. Jak jsem se více a více přibližoval Palermu, všude bylo více a více odpadků. Najednou se na úzký pás mezi skalami a mořem muselo vtěsnat letiště, dálnice, železnice a hlavní cesta, po které jsem jel. Na jednom mostě jsem uviděl mrtvého ptáka a nějakou starou pistoli. Vzápětí jsem v rokli pod dálničním mostem uviděl podivnou skupinu mužů stoupající do hor. "To je zvláštní, tady lidi určitě nedělají turistiku v horách", říkal jsem si.

Později jsem náhodou uviděl knížku o mafií a nakonec jich přečetl víc. V jedné knížce právě v těchto místech nad městem Isola delle Femmine popisovali rokli, která vedla k bývalému muničnímu skladu Italského námořnictva a NATO, ze kterého pocházely bomby na různé atentáty, například na jednoho z hlavních anti-mafijních vyšetřovatelů Giovanni Falcone. Když jsem však tudy projížděl, nic o těchto věcech jsem nevěděl. Jen jsem viděl chlápky v této rokli.

Stejně tak jsem nechápal, jak může cyklista zedník, se kterým jsem šlapal několik kilometrů, mít nejlepší ručně vyráběné karbonové kolo v hodnotě osobního auta. Že by byli zedníci tak dobře placení? Jak jsem se dozvěděl později, na Sicílii a v celé Itálii mnoho lidí žije dvojí životy. Nevím, jestli tomu bylo v tomto případě. Každopádně zedník byl sympaťák.

Když jsem se blížil k Palermu, slunce zapadalo za obzor. Provoz houstl a začal jsem chápat, že vjíždím do obrovské metropole. Na rozdíl od severu Itálie, kde jsem se městům chtěl raději vyhnout, mě to však přitahovalo. Chtěl jsem zažít genius loci tohoto hříšného města. A co víc - chtěl jsem, ideálně v jeho nitru, i nocovat.

První zastávku jsem si udělal na pláži Mondello. Všude kolem byly rozlehlé starobylé luxusní vily, které mi připomínaly například Pasadenu v Kalifornii. V jednom baru na pláži byl velký ruch, a tak jsem tam zajel. Byl ten čas dne, kdy všichni vyrazí ven, aby byli vidění. Nikdo nejde jen tak, každý je perfektně vymóděn v nejlepším oblečení, s nejlepším make-upem a pokud nepřijede ve Ferrari, tak alespoň v bavorském sporťáku. Jen já jsem byl na kole a v propoceném cyklistickém dresu. Potkal jsem dva námořníky, kteří pracovali na trajektech ze Sicílie. "Ten trajekt z Pantellerie do Tunisu byl zrušen, musíš jet přímým trajektem z Trapani". Tak to vyřešilo můj plán jet do Afriky přes méně známý ostrov Pantelleria. Jediné spojení bylo z Trapani o dva dny později.

Do samotného Palerma jsem projel již za tmy po pobřežní silnici kolem opravdu luxusních vil. Získat takováto stavební místa asi nebude snadné, pomyslel jsem si. Později jsem se dozvěděl, jak se to dělá, ale nepředbíhejme. I když jsem do města vjel dosti pozdě, v ulicích byl čilý život. Po velkých bulvárech jsem přijel do centra a připadal jsem si naprosto jako v Buenos Aires. "Evropa je skvělá", napadlo mě. "Každý může za pár korun letět s Ryanairem na Sicílii a zažít Jižní Ameriku prakticky se vším všudy".

Nedaleko nádherné budovy divadla jsem si dal večeři a našel ubytování. Majitel restaurace mi ukázal svůj karbonový bike a osobně mě doprovodil o několik ulic dále, kde měl jeho známý hostel. "Dříve nebylo možné takto večer chodit po ulicích, krádeže a vraždy byly na denním pořádku, vše zejména kvůli drogám." "A co dnes, jaká je role mafie?", ptal jsem se. Stejně, jako mnohokrát později, odpověď byla opatrná: "Mafie je pořád silná, ale turista to moc nepozná, spíše firmy a podnikatelé". A jak to funguje jsem se měl dozvědět následujícího dne.

Kolo 98 km:
http://www.movescount.com/moves/move15787934
http://www.movescount.com/moves/move15787932

Plavání 2.63 km:
http://www.movescount.com/moves/move15787933

Stopem 11 km:
http://www.movescount.com/moves/move15787935