Články / O čem se mluví

Ti z vás, kdo sledovali putování Pavla Trčaly z Brna do Afriky (výpis jeho článků najdete při zadání jeho jména do vyhledávání na Kolo.cz a nebo zde), se mohou těšit na další porci jeho zážitků z cestování. Po dosažení afrického břehu jeho vyprávění pokračuje dále...

Když loď přirazila k tuniskému přístavu La Goulette, sjel jsem z rampy na africkou pevninu a cítil se vítězoslavně.  Náladu na oslavování jsem však neměl; chvátal jsem do nejbližšího hotelu.  Byla totiž půlnoc. Nejprve jsem však musel projít celní a pasovou kontrolou. Projel jsem kolem vozidel s ledničkami a pračkami na střechách a říkal jsem si, kolik je tak asi maximální povolený náklad těchto zahrádek.  Některé střechy byly doslova prohnuté.  U okýnka jsem předložil pas a očekával razítko.

"Kde je rezervace hotelu?"  "Promiňte, nemám rezervaci hotelu, protože jedu na kole a prostě nevím, kde budu každý den spát, když nevím, kam na kole dojedu".

"To nejde, musíš mít rezervaci hotelu", řekl oficír a celkem silným stiskem mé paže mě přitáhl za šéfem do kanceláře.  "Kde je rezervace hotelu?", zněla stejná otázka, tentokrát od staršího úředníka.  Všichni byli notně nervózní, chápu, že hladovění během Ramadánu hrálo roli.  Opět jsem vysvětlil mou situaci.  "Kolik máš peněz?" "Několik set euro cash a dvě platební karty", byla moje odpověď.  Úředník si mě vzal stranou a řekl:  "Tak ukaž ty peníze".  "Mám je schované". 

"No tak je ukaž".   Jak víte, cestuji sám a kolo každý den nechávám na pláži během plavání.  Odnést peníze z kapsy v rámu by bylo velmi rychlé.  Proto jsem měl větší částku schovanou na tajných místech uvnitř kola.  A k tomu byla potřebná částečná demontáž.  "Aha, to je dobrý", řekl když viděl eurové bankovky.  "Ale potřebuješ rezervaci nebo voucher k hotelovému ubytování," nastavoval ruku.  Nic mu nedám, říkal jsem si, úplatky nedávám ani v byznysu ani na hranici.  A začali hrát klasickou hru na čekání.  To už jsem zažil tolikrát v Africe, v Asii, v Jižní Americe, či ve východní Evropě.  Prostě vás nechají sedět až vám dojdou nervy, dáte úplatek nebo až je to přestane bavit, nebo do konce směny a pak vás nechají jít.  Byli neuvěřitelně nepříjemní.  Pořád mi říkali, že musím počkat, že přijde šéf.  V horku, špinavý, na špinavé zemi jsem seděl a čekal.  Ani mě nepustili do kanceláře.  Pak jsem viděl jak kolem mě bez problémů dostali razítko Němci, Francouzi, Italové.  "Jak to, že oni můžou dostat razítko bez voucheru a rezervace hotelu?"  "Oni jsou Evropané, ty ne", vysvětlili mi.  A vzpomněl jsem si, jak mi francouzsko-anglicky pár na Sardinii řekl, že víza nepotřebovali a projeli bez problémů.  Oficír dodal:  "Počkej, přijde šéf, zařídíme to".  A čekal jsem dál.  Najednou jsem viděl jak jeden oficír plácá jiného po zadku cestovním pasem a napodobuje mé odvolání na Evropskou Unii!  WTF?  Vždyť to je můj pas!  Vytrhl jsem mu ho z ruky. 

"Musíš zpět na loď, tam ti vystaví voucher", řekl oficír.  Naivně jsem důvěřoval.  Když se mnou došli až k rampě, pochopil jsem, že mě chtějí natlačit zpět na loď.  Vysvětlil jsem situaci italským námořníkům.  Ti mi jen řekli, že jsem měl dát úplatek a prošel bych.  Odmítl jsem nastoupit.  Když mě však pět vojáků či policistů se zbraněmi začalo násilím tlačit na loď a hrozilo zničení karbonového kola SCOTT, zeptal jsem se sám sebe, jestli v Tunisku chci vlastně setrvat déle.  Chci trávit čas v zemi, kde mi lidé dají takovéto uvítání?  Ano, kdybych to tušil, mohl jsem si udělat jakousi rezervaci a předložit kus papíru, ano, mohl jsem pustit jednu dvacetieurovou bankovku oficírovi.  Ale neudělal jsem to.

Během jedné sekundy mi to všechno problesklo hlavou.  Cíle jsem dosáhl, dojel bych patnáct kilometrů do Tunisu, sehnal letenku a letěl zpět.  Pak jsem si vzpomněl na konverzaci s Tunisanem na lodi, který mě odrazoval od cyklistiky v Tunisu.  Najednou jako bych uviděl ten metr kolem mých nohou.  Pravá noha byla stále větší, ještě bych měl šlapat více.  Pokračovat v horku kamkoli přes Saharu bylo nereálné.  A nakonec, v hlavě mi bleskl leták o pouti do Medjugorje.  S*ru jim na jejich Tunis, když mi dávají takové přivítání.  Jedu do Medjugorje!  "Okamžitě mě pusťte, na loď dojdu sám".

S předchozí zkušenosti jsem šel rovnou do oddělení se sedadly v letadlovém stylu, uvolnil sedačky z jejich uchycení na suchý zip, udělal si postel a spal až k sicilským břehům.  Na lodi se mnou byl ještě jeden bratr Slovan, ale ze západní Evropy, takže ten by na hranici problém neměl.  Jak je to možné?  Slovan ze Západní Evropy?  Matthias patří totiž k malé minoritě Lužických Srbů, kteří žijí v Sasku.  Evropská Unie podporuje udržení jejich zvyku a řeči, jak mi ukazoval na propagační tašce.  Loď nejela zpět do Trapani, ale přímo do Palerma.  Vidět toto město z vody, ale z poněkud vyšší výšky než při plavání pár dnů zpátky, byl jiný zážitek. 

Abych se ujistil jak to chodí, zastavil jsem se na tuniském konzulátě.  Evropané nemusejí mít víza ani hotelové rezervace, ale Česká republika a Slovenská republika jsou dle jejich pohledu bývalý Sovětský svaz, takže jedině s hotelovou rezervaci.  Nebo vám tady můžeme dát individuální víza za 180 euro.  Cože?  Vždyť týden s hotelem a letenkou by stál jen o trochu víc! 

Při výjezdu z Palerma jsem si všiml auta, jaké jsem ještě nikdy neviděl.  Abych předeslal, jsem velký fanoušek anglických vozů.  Mé první auto byl Jaguar XJ6, druhé auto byl ten stejný model, jen novější verze a nyní mám MG ZT, které má velmi podobnou platformu s Jaguárem S-Type.  A právě ten jsem viděl v jednom salónu.  Krásný bílý.  Avšak bez střechy!  "Copak se někdy dělal S-Type jako kabriolet?", zeptal jsem se dealerů.  "Ne, to jsme si nechali udělat konverzi v Turíně.  Existují jen dva exempláře, jeden jezdí ve Spojených Státech a jeden jsme dostali minulý týden my", pyšně mi ukazovali fotky v jejich katalogu vozidel pro svatební účely.  A už mi šrotovalo v hlavě, jak bych si udělal první MG ZT kabriolet na světě.  Celkem by se mi to hodilo.  Měl jsem ho totiž zaparkované na ulici a když tál sníh na střechách, kus ledu spadl přímo na auto a poškodil střechu!

Pokračoval jsem dále na východ severním pobřežím Sicílie.  Hledání knihovny bylo opět neúspěšné, ale poprvé za celou cestu jsem našel počítačovou pracovnu!  Tedy, byla to fakticky sázkařská kancelář, ve které byly i samostatné terminály, na kterých mohli závisláci hrát v internetových kasinech.  Ale co dělali ostatní kolem mě mi bylo jedno, pokud mi nekouřili přímo do ksichtu. 

Večer se blížil a ještě jsem neplaval.  V zálivu nedaleko Solanto jsem se chtěl dostat do vody, ale nenašel jsem jedinou přístupnou pláž.  Každý centimetr byly privátní kluby.  Uvědomil jsem si, že Sicílie je nejhustěji osídlený středozemní ostrov.  A nejvíce lidí žije právě v pobřežních oblastech.  Nakonec se mi podařilo domluvit vstup v jednom klubu, kde jsem měl i kolo v bezpečí.

Pokračoval jsem po pobřeží až do města s velmi mystickým názvem Termini Imerese.  Nevím proč, ale tento název mi připadal, jako by odtud měly odlétat rakety do filmu Star Trek.  A i město tak vypadalo.  Všude beton a nadjezdy posazené do velmi kopcovitého a členitého terénu.  A jeden z těchto kopců jsem před setměním začal šlapat.  Silnice stoupala stále nahoru kolem odpadků a více odpadků až do romanticky vyzerajícího městečka Caccamo.  Tam jsem našel velkou porci špaget a zopakoval si story ze Sardinie.  Někdo znal někoho, ten přijel a navigoval mě k prázdnému bytu nad autodílnou.  A ve výšce šest set metrů nad mořem se dobře spalo.

Vzdálenost kolo 51 km:
http://www.movescount.com/moves/move15788969
http://www.movescount.com/moves/move15911140
http://www.movescount.com/moves/move15911137

Vzdálenost plavání: 1.84 km
http://www.movescount.com/moves/move15911138