Články / O čem se mluví

Probuzení uprostřed La Vallety, tedy hlavního města ostrova Malta, bylo velmi brzké. V šest hodin ráno za mnou přišel hlídač pódia, popřál mi dobré ráno a velmi slušně mě upozornil, že za chvíli přijdou pracovníci montáže. Netušil jsem, že u pódia přes noc někdo byl. Nyní mi došlo, že o mně pravděpodobně věděl celou noc, ale pochopil, že prostě jedu na kole a potřebuju přespat. V Itálii by hlídač přišel, začal by na mě řvát a udělal by scénu. Tohle je ale Malta. Lidé jsou neuvěřitelně milí. A noční hlídač měl být jen první ukázkou.

I když má Malta velmi nehostinnou kamenitou krajinu, ve městě byly všude kolem krásné parky plné zeleně. A v nich veřejné záchody. Čisté! Na Sicílii byly parky neexistující, nebo vyprahlé a špinavé. Veřejné záchody jsem neviděl ani jednou. Jak je to možné? Odpověď přišla v zápětí. Hned po ránu přijela uklízecí četa, která vypulírovala veškerá veřejná prostranství a také zavlažila zeleň.

Sportovkyně po ránu

Další rozdíl mě bouchnul do očí okamžitě. O půl sedmé ráno město žije! Zatímco na Sicílii se vstává pozdě, tady, ač ve stejném klimatu, zeměpisné šířce i délce, se očividně vstává brzy. A co více, tady se sportuje! To jsem zjistil, když jsem uviděl sličnou běžkyni a málem jsem spadl z kola. Nebylo to proto, že by běžela bezohledně a vrazila do mě, ale proto, že jsem z ní byl paf. Za normálních okolností bych tuto vysokou sportující blondýnu měl přidanou na Facebooku a pozvanou na pláž ještě dříve, než by skončila svůj ranní běh. Avšak po přejezdu trajektem a noclehu na pódiu jsem asi nebyl ve své Barney Stinson formě. A tak místo: "Wow, vy takto po ránu běháte. To musíte být jistě sportovkyně. Umíte taky lyžovat?" jsem se zmohl jen na trapné: "Hello!"

Byl jsem brzy vzhůru a po týdnech nevydatných italských a francouzských snídaní si konečně dal pořádnou English Breakfast.  Vajíčka, slanina, párky, fazole, rajčata, prostě vše, co cyklista potřebuje.  S takto doplněnou energií jsem mohl poznávat město. Všechno bylo tak krásné, domy, často paláce vystavené z kamenů. Dopoledne jsem pracoval na článcích v nejkrásnější knihovně za celou cestu. Byla postavena v roce 1812 během Britské administrativy a v jiné zemi by byla parlamentem.

Můj mystický kamarád Mr. X, o kterém si můžete přečíst více v kapitolách z Korsiky, mi již dříve říkal: "Na Maltu se musíš podívat. Je tam plno východoevropských děvčat, která přijedou, aby se učila anglicky." A tentokrát si to nevymyslel, tak jako mi tehdy na Korsice nabulíkoval, že přístav Bonifacio je plný žhavých Skandinávek. Na Maltu se opravdu jezdí houfně studovat angličtina - od nás Vás sem luxusně vyexpeduje například STUDENT AGENCY. Viděl jsem to na vlastní oči.  Již trajekt byl plný studentů a nyní ve městě všude kolem bylo slyšet polštinu, ruštinu, a když jsem vyšel z knihovny, zaslechl jsem češtinu.

Tento mladý pár, Václav a Tereza, nebyl tak úplně typický pár. Oni totiž nebyli pár. Byli to studenti na Maltě, ale nebyli to typičtí studenti na Maltě.  Nebyli studenti jazykových škol. Byli tu na léto na výměnné pracovní stáži. Představte si, jak je ten svět malý. Vašek mě znal, protože jsme oba studovali ve stejném církevním výměnném programu ve Spojených Státech! A nutno podotknout, že tento program zvaný Global Outreach není jako velké mezinárodní instituce, ale je relativně malý a je více méně rodinný. Vybírá studenty z církevních gymnázií České republiky, Slovenska, Maďarska a Pobaltí, aby studovali v katolických středních školách na Americkém Středozápadě.

Když jeho spolužačka Tereza zjistila, že jsem studoval ve Spojených Státech, její první reakce byla: "To's tam jako studoval ještě za komunismu? Jak se Ti to podařilo?" A v tu chvíli jsem si uvědomil, že je něco špatně. "To fakt vypadám tak staře?" Samozřejmě, že jsem v Americe nebyl před Sametovou revolucí, ale v očích dívky, která se narodila až po ní, jsem tak vypadal. Uvědomil jsem si, že, pokud budu chtít mít štěstí se slečnami, které studují na Maltě, budu se muset oholit!

Malta hrála důležitou roli ve Druhé světové válce.

Václav a Tereza mě přizvali na jejich odpolední plán. Chtěli navštívit takzvané War Rooms. Jde o komplex podzemních chodeb a místností vytesaných za války ve skále pod ulicemi hlavního města La Valleta. Popsat úsilí a nasazení, se kterým Malťané překonali fašistické nálety, by zabralo celou knížku. Avšak vidět podzemní labyrint ručně vysekaný ve skále a cítit to všechno na vlastní kůži je prostě nepopsatelné. Suť nemohli nikde vyvézt, ale museli ji schovat do rozbombardovaných budov. O existenci podzemního válečného vedení se nesměla dozvědět ani italská letadla bombardující a hlídkující nad ostrovem, ani místní obyvatelstvo. Ti, kteří v podzemí pracovali, měli třicet dnů službu a jeden den volno.

Lascaris War Rooms, jak se tento komplex nazývá, byly místem koordinace vzdušné obrany Malty a později se staly řídícím centrem spojenců při invazi Sicílie v roce 1943. V útrobách podzemí vedle sebe seděly takové šarže jako generál Eisenhower a jeho vrchní velitelé jako admirál Cunningham, polní maršál Montgomery a velitel vzdušných sil Tedder. Tyto místnosti hrály ve Druhé světové válce velmi důležitou roli, protože vylodění a získání Sicílie v roce 1943 bylo jakýmsi tréninkem pro Normandii o rok později.

Pavel plave na ostrov Svatého Pavla

Když jsem vyjížděl z hlavního města směrem na sever Malty, zjistil jsem, že ostrov opravdu není ideálním místem pro cyklisty. Silnice jsou úzké a jen hlavní tahy mají nový asfalt. Vedlejší cesty jsou jedna velká záplata. A úplně všechny cesty jsou velmi busy. Totiž, hustota osídlení na Maltě je závratných 1321 obyvatel na kilometr čtvereční, což souostroví řadí na sedmé místo na světě. A příčky jedna až pět zabírají městské státy. Nemohl jsem odolat zajížďce přes předměstí Saint Jean, kde je prý největší koncentrace jazykových škol. Tam prý uvidím davy sličných studentek. Ano byly tam a byl to mix od Španělska po Rusko, ale byl to mix naprosto středoškolský. Před některými bary bylo tak plno, že to vypadalo, jako by tam nalívali teenagerům zadarmo, ale ona to pouze byla zastávka autobusu. Každopádně, usoudil jsem, že mezi středoškolačkami si manželku nenajdu, a tak jsem pokračoval dále na sever.

Na břehu zálivu Svatého Pavla jsem se znovu setkal s mými českými kolegy a vydal se splnit mou denní plaveckou dávku. Ovšem, nakonec se z ní stalo nejdelší plavání za celou cestu. Na druhé straně zálivu byl totiž ostrov Svatého Pavla. Původně jsem si říkal, že bych mohl doplavat pouze k rybářským sádkám, které jsem viděl uprostřed zálivu. Když jsem k nim doplaval, zjistil jsem, že jsem doplaval téměř k ostrovu a tak jsem plaval dál. Samozřejmě zdání klame, zejména na otevřené vodě bez možnosti reference s krajinou. Vůbec jsem ještě u ostrovů nebyl, ale nebyl bych Beran, kdybych to nezkusil dále.

Nakonec to až k ostrovu bylo více než dva kilometry a útesy na něm byly tak strmé, že o odpočinku nebylo možné uvažovat. Otočit a plavat zpátky, zněl rozkaz. V půli zpáteční cesty jsem sice měl úžasný adrenalinový pocit: "Ty voe, už to skoro máš," v tom okamžiku však začínaly křeče. Naštěstí jel kolem rybář a dal mi napít vody. A hodně vody, to je základní předpoklad prevence křečí. Druhým důležitým předpokladem jsou magnesium a potassium. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych se měl stavit v lékárně. Po 4.35 kilometrech a hodině dvacet ve vodě jsem byl vyplivnut na břeh. Ironmana, který je 3,8 km plavání, bych tedy uplaval.

Splnit čtyřicítku na kole nebylo snadné, ostrov je prostě malý. A tak jsem musel udělat extra zajížďku na poslední poloostrov a zpět k terminálu trajektu. Myslel jsem, že v místě terminálu bude čilý turistický ruch, ubytování, jídlo. Ale byly tam akorát čekající auta a busy a jeden automat na čokoládové tyčinky. Nápor turistů je na Maltě v létě tak silný, že jsou tady řidiči autobusů povoláni například ze Skotska. "Mám to extra letní job a dovolenou zároveň," svěřil se mi jeden.

Na druhé straně na ostrově Gozo také nebylo živo. Když jsem tam v noci přijel, tak bylo vše už zavřeno. Místo aby mě vyhodil, pracovník trajektu mi překvapivě nabídl, že se můžu vyspat v odbavovací hale. Pokusil jsem se o to, ale i kdybych překousl chlad klimatizace, nemohl jsem usnout v ustavičném štěbetání hlídačů a uklízeček. Pořád si vehementně něco vykládali a problém byl v tom, že jsem jim nerozuměl ani slovo. Navíc, Malťané prominou, jejich odvozenina arabštiny prostě není libozvučný jazyk. Samozřejmě, to stejné si mohou anglicky mluvící lidé pomyslet o češtině, zejména když slyší naše háčkami ozdobené souhlásky. Na maltském jazyku je zajímavé to, že je to vlastně arabština, která se píše latinkou, takže vám dává možnost vidět arabské nápisy, které byste jinak nebyli s to dešifrovat. Všichni se tu však také domluví anglicky a jejich angličtina je jednoduchá, spisovná a bez přízvuku. Spojte to s příjemným středomořským klimatem vhodným pro beach párty každý den, velmi friendly obyvatelstvem a máte ideální mix pro jazykové kurzy.

Po úniku z vymrzlého terminálu jsem chvíli bloumal po přístavu, až jsem našel starou dřevěnou rybářskou loď na chodníku. Podobně jako na posedu v severní Itálii, už jste se někdy škrábali s kolem na rameni do lodi ne plovoucí na vodě, avšak sedící na asfaltu? Hold, tohle je dobrodružství mé cesty. Opravdu nikdy ráno nevím, kde budu večer spát. A kdybych si to měl naplánovat dopředu pro nějaký dobrodružný televizní pořad, loď na souši by mě opravdu nenapadla.

Brzy se můžete těšit na další díly putování z Afriky na kole...