Články

Na kole do Afriky XIII: Nikdo se nekoupe v Palermu

Na kole do Afriky XIII:  Nikdo se nekoupe v Palermu

Poslední ze série článků Pavla Trčaly o cestě z Brna do Afriky na kole.

Pokračování - Přístav Boží a lodí do Tuniska

V dispečerské místnosti požární stanice jsem se vzbudil ještě před svítáním.  Možná to bylo tou neutichající vysílačkou, možná to bylo proto, že jsem věděl, že musím vystartovat brzo.  Před trajektem do Tuniska jsem si ale chtěl šlehnout ještě mou dávku.  Ne, neinspiroval jsem se československými bezdomovci z předchozího dne, kteří očividně na něčem jeli.  Pokud si pamatujete, já taky na něčem jedu, tedy na kole a předsevzal jsem si, že každý den uplavu a ujedu minimálně olympijský triatlon, tedy nejméně kilometr a půl plavání a čtyřicet kilometrů na kole.  Běhat nesmím.  Takže plavání a kolo jsem musel stihnout před devátou ranní.

 

Město Marsala, i když v překladu z arabštiny "Přístav Boží", mě zklamalo.  No vlastně nemělo mě zklamat, měla to být jen příprava, vypadalo to tu totiž jako v Africe.  Žádná zeleň, jen betonové kaňóny ulic.  I pobřeží nebylo něco, co by lidé vyhledávali za účelem relaxu.  Hodně podobné jiným původně arabským městům například ve Španělsku.  Hold, kdysi to tu byla Arábie.

Četl jsem o dobrých podmínkách na kitesurfing v okolí tohoto města a jal jsem se lokalizovat spoty, kde se nedávno proháněli slavní rideři.  Dříve tohoto léta se tam totiž jel Světový pohár.  Slyšel jsem dokonce o československé kajtové škole a Mr. X mi poslal i číslo.  Nikoho jsem však nezastihl.  Cestou jsem potkal jiné surf základny, ale nikdo o československém kite centru nevěděl, a tak jsem si říkal, nedá se nic dělat.

Sledoval jsem tedy pobřeží a snažil se jet co neblíže vody, po malých asfaltových silničkách, abych nemusel jet po hlavní cestě.  Na jedné odbočce jsem si nebyl jist trasou, ale před domem seděla sličná dívka a pila kávu:  "Dobré ráno, prosím, dá se tudy projet do Trapani", zeptal jsem se italsky.  Během odpovědi jsem si však všiml, že stojím vedle auta s českými značkami.  Další konverzace byla již v češtině a ve slovenštině.  Tým mladých lidí zde tráví celé léto, aby učili české a slovenské klienty, kteří přiletí Ryanairem z Drážďan a z Bratislavy, respektive.

 

Vítr je tu prý každé odpoledne, všude je velmi mělká voda, ideální pro učení začátečníků.  Pro profíky, kteří ve vzduchu předvádějí gymnastiku, to může být však i nebezpečné.  "Během závodů musela dvakrát přijet sanitka", vzpomíná jeden z instruktorů.  Druhému mělkost vody vadí v plavání: "Tak to máš dobrý, Ty plaveš každej den někde jinde, já taky plavu taky každej den, ale musím vždy jet na kole ke kanálu, kde je hlubší voda.  Všechny pláže tu mají vodu po kolena".  Noví kite friends měli počítač a zkusil jsem koupit lístek na trajekt.  Ale nešlo to!  Že by bylo plno?  No to by mě nepotěšilo!

Jak jsem se blížil k Trapani, snažil jsem se odehnat myšlenky, že se na trajekt nedostanu.  Když jsem vjel do města, bylo okamžitě poznat, že za chvíli bude odjezd lodi do Afriky.  Ulice kolem přístavu byly plné aut, která vypadala jako alegorické vozy.  Byla po střechu narvaná textilem a domácími spotřebiči a nebylo jediné auto, které by na střeše nemělo ledničky, pračky, kola.  I když na internetu to nešlo, na kase mi lístek prodali.  Měl jsem ještě nějaký čas do odjezdu, a tak jsem projel na druhou stranu města, našel pláž a přátelsky vypadající záchranáře, zaparkoval kolo a zaplaval až k majáku a zpět.  "Poslední plavání v Evropě, teď dojedu trajektem do Afriky, a pak poletím domů", říkal jsem si.

 

Cesta trajektem byla nekonečná.  Zatímco ze Sardinie na Sicílii jsem potkal spřízněné anglo-saské duše, tady jsem byl prakticky na africkém území.  Možná na trajektu cestovali i Evropané, ale asi měli kajuty.  Ještě když byla loď v přístavu, pasažéři, kteří byli zjevně všichni Afričané, okupovali veškeré možnosti na ležení.  Tedy, různá křesla a sedačky.  Když ta došla, tak se další skupiny nahrnuly do sekce k sezení, kde byla sedadla v letadlovém stylu.  Sedadlům však davy vytrhali sedačky, položili je na zem a vyrobili si tak urob-si-sám postele.  Když tato možnost byla vyčerpána, lidé si lehali na zem, na schodiště, na chodby, prostě všude.

Naleznout konverzaci nebylo jednoduché.  Většinou se jednalo o velké rodinné skupiny.  A tak jsem psal zápisky.  Později si ke mně přisedl jeden pán, který prý jel do Tunisu jen na otočku.  Ze severní Itálie!  Prý tam musí jen něco zavézt a hned stejný den se vrací.  To je divné, říkal jsem si.  Mluvili jsme nejprve francouzsky, ale potom italsky, prý je to pro něho lepší, protože už třicet let žije v Itálii.  Velmi mě varoval před cyklistikou v Tunisku.  Prý na cestách je strašný chaos, cyklisti prakticky neexistují a řidiči mě tak akorát srazí z cesty.  A pokud někde budu večer, tak mě okradou i na ulici ve městě.  "Musíš jet tak maximálně do šesti večer a pak si najít bydlení a přečkat noc v bezpečí".  "Ale já myslel, že Tunisko je bezpečné.  Jen z České Republiky tam každý týden létá několik letadel plných turistů.  Moje maminka a sestra tam právě byly na dovolené."  "Ale ti všichni létají do resortů, tam je to úplně jiné", vysvětlil.

Říkal jsem si, že to možná dramatizuje.  Když jsem začínal práci pro Světovou Banku v Senegalu, měl jsem letět letadlem, ale raději jsem přejel stopem přes Saharu, abych zažil dobrodružství a poznal Afriku.  Později jsem pracoval v Gabonu a projel celou západní Afriku zpět do Senegalu a přežil jsem taky.  Přece Tunisko nemůže být tak strašné, myslel jsem si, když jsem sledoval západ slunce nad africkou pevninou.

 

Loď přistála v Tunisu a já jsem si změřil nohy.  Tedy, ne že bych v Africe kvůli změně kontinentu musel mít jiné boty, ale zajímalo mě o kolik mi za celou cestu vyrostla stehna.  To byl vlastně jeden z důvodů této rehabilitační cesty.  Takže, za celou pouť z Moravy do Afriky se levá noha zvětšila o 3,5 cm a práva noha o 2,5 cm.  Problém však byl, že se zvětšily obě a tím pádem ta pravá byla stále větší.  Něco mi napovídalo, že bych ještě neměl ukončit tuto expedici.

Když se moje kola dotkla africké půdy, řekl jsem si:  "Dokázal's to, dojel's do Afriky a každý den's při tom ujel a uplaval předepsanou dávku, někdy i mnohem víc a poznal's stovky kilometrů úžasného středozemního pobřeží."  Ale na oslavu jsem náladu neměl; v tu chvíli jsem chtěl jediné - najít hotel a spát. 

 

Na kole: 40 km
http://www.movescount.com/moves/move15788974

Plavání: 2.6 km
http://www.movescount.com/moves/move157889726

Lodí: 221 km
http://www.movescount.com/moves/move15788971

 

Seznam stránek článku:

  1. Na kole do Afriky XIII: Nikdo se nekoupe v Palermu
  2. Pokračování - Přístav Boží a lodí do Tuniska
20.08.2013 - O čem se mluví - autor: Pavel Trčala - 10261x

Související články

  1. Orient Express Pavla Trčaly: část šestá - Antalya
  2. Orient Express Pavla Trčaly: část pátá - Olympos
  3. Orient Express Pavla Trčaly: část čtvrtá - Gökçeada
  4. Orient Express Pavla Trčaly: část třetí - sever Turecka
  5. Orient Express Pavla Trčaly: část druhá - Bulharsko
  6. Orient Express Pavla Trčaly: část první - Rumunsko
  7. Pavel Trčala: na kole z Afriky V
  8. Pavel Trčala: na kole z Afriky IV
  9. Na kole z Afriky I: Afrika a Sicílie
  10. Na kole do Afriky XII: Inferno to Palermo

Vlož svůj komentář:


Vyplň antispam nebo
Registrovat Facebookem

Recenze, zájezdy, bazar...

Reklama