Články

Ti z vás, kdo sledovali putování Pavla Trčaly z Brna do Afriky (výpis jeho článků najdete při zadání jeho jména do vyhledávání na Kolo.cz a nebo zde), se mohou těšit na další porci jeho zážitků z cestování. Po dosažení afrického břehu jeho vyprávění pokračuje dále...

---

Když loď přirazila k tuniskému přístavu La Goulette, sjel jsem z rampy na africkou pevninu a cítil se vítězoslavně.  Náladu na oslavování jsem však neměl; chvátal jsem do nejbližšího hotelu.  Byla totiž půlnoc. Nejprve jsem však musel projít celní a pasovou kontrolou. Projel jsem kolem vozidel s ledničkami a pračkami na střechách a říkal jsem si, kolik je tak asi maximální povolený náklad těchto zahrádek.  Některé střechy byly doslova prohnuté.  U okýnka jsem předložil pas a očekával razítko.

"Kde je rezervace hotelu?"  "Promiňte, nemám rezervaci hotelu, protože jedu na kole a prostě nevím, kde budu každý den spát, když nevím, kam na kole dojedu".

"To nejde, musíš mít rezervaci hotelu", řekl oficír a celkem silným stiskem mé paže mě přitáhl za šéfem do kanceláře.  "Kde je rezervace hotelu?", zněla stejná otázka, tentokrát od staršího úředníka.  Všichni byli notně nervózní, chápu, že hladovění během Ramadánu hrálo roli.  Opět jsem vysvětlil mou situaci.  "Kolik máš peněz?" "Několik set euro cash a dvě platební karty", byla moje odpověď.  Úředník si mě vzal stranou a řekl:  "Tak ukaž ty peníze".  "Mám je schované". 

 

"No tak je ukaž".   Jak víte, cestuji sám a kolo každý den nechávám na pláži během plavání.  Odnést peníze z kapsy v rámu by bylo velmi rychlé.  Proto jsem měl větší částku schovanou na tajných místech uvnitř kola.  A k tomu byla potřebná částečná demontáž.  "Aha, to je dobrý", řekl když viděl eurové bankovky.  "Ale potřebuješ rezervaci nebo voucher k hotelovému ubytování," nastavoval ruku.  Nic mu nedám, říkal jsem si, úplatky nedávám ani v byznysu ani na hranici.  A začali hrát klasickou hru na čekání.  To už jsem zažil tolikrát v Africe, v Asii, v Jižní Americe, či ve východní Evropě.  Prostě vás nechají sedět až vám dojdou nervy, dáte úplatek nebo až je to přestane bavit, nebo do konce směny a pak vás nechají jít.  Byli neuvěřitelně nepříjemní.  Pořád mi říkali, že musím počkat, že přijde šéf.  V horku, špinavý, na špinavé zemi jsem seděl a čekal.  Ani mě nepustili do kanceláře.  Pak jsem viděl jak kolem mě bez problémů dostali razítko Němci, Francouzi, Italové.  "Jak to, že oni můžou dostat razítko bez voucheru a rezervace hotelu?"  "Oni jsou Evropané, ty ne", vysvětlili mi.  A vzpomněl jsem si, jak mi francouzsko-anglicky pár na Sardinii řekl, že víza nepotřebovali a projeli bez problémů.  Oficír dodal:  "Počkej, přijde šéf, zařídíme to".  A čekal jsem dál.  Najednou jsem viděl jak jeden oficír plácá jiného po zadku cestovním pasem a napodobuje mé odvolání na Evropskou Unii!  WTF?  Vždyť to je můj pas!  Vytrhl jsem mu ho z ruky. 

"Musíš zpět na loď, tam ti vystaví voucher", řekl oficír.  Naivně jsem důvěřoval.  Když se mnou došli až k rampě, pochopil jsem, že mě chtějí natlačit zpět na loď.  Vysvětlil jsem situaci italským námořníkům.  Ti mi jen řekli, že jsem měl dát úplatek a prošel bych.  Odmítl jsem nastoupit.  Když mě však pět vojáků či policistů se zbraněmi začalo násilím tlačit na loď a hrozilo zničení karbonového kola SCOTT, zeptal jsem se sám sebe, jestli v Tunisku chci vlastně setrvat déle.  Chci trávit čas v zemi, kde mi lidé dají takovéto uvítání?  Ano, kdybych to tušil, mohl jsem si udělat jakousi rezervaci a předložit kus papíru, ano, mohl jsem pustit jednu dvacetieurovou bankovku oficírovi.  Ale neudělal jsem to.

Během jedné sekundy mi to všechno problesklo hlavou.  Cíle jsem dosáhl, dojel bych patnáct kilometrů do Tunisu, sehnal letenku a letěl zpět.  Pak jsem si vzpomněl na konverzaci s Tunisanem na lodi, který mě odrazoval od cyklistiky v Tunisu.  Najednou jako bych uviděl ten metr kolem mých nohou.  Pravá noha byla stále větší, ještě bych měl šlapat více.  Pokračovat v horku kamkoli přes Saharu bylo nereálné.  A nakonec, v hlavě mi bleskl leták o pouti do Medjugorje.  S*ru jim na jejich Tunis, když mi dávají takové přivítání.  Jedu do Medjugorje!  "Okamžitě mě pusťte, na loď dojdu sám".

 

S předchozí zkušenosti jsem šel rovnou do oddělení se sedadly v letadlovém stylu, uvolnil sedačky z jejich uchycení na suchý zip, udělal si postel a spal až k sicilským břehům.  Na lodi se mnou byl ještě jeden bratr Slovan, ale ze západní Evropy, takže ten by na hranici problém neměl.  Jak je to možné?  Slovan ze Západní Evropy?  Matthias patří totiž k malé minoritě Lužických Srbů, kteří žijí v Sasku.  Evropská Unie podporuje udržení jejich zvyku a řeči, jak mi ukazoval na propagační tašce.  Loď nejela zpět do Trapani, ale přímo do Palerma.  Vidět toto město z vody, ale z poněkud vyšší výšky než při plavání pár dnů zpátky, byl jiný zážitek. 

Abych se ujistil jak to chodí, zastavil jsem se na tuniském konzulátě.  Evropané nemusejí mít víza ani hotelové rezervace, ale Česká republika a Slovenská republika jsou dle jejich pohledu bývalý Sovětský svaz, takže jedině s hotelovou rezervaci.  Nebo vám tady můžeme dát individuální víza za 180 euro.  Cože?  Vždyť týden s hotelem a letenkou by stál jen o trochu víc! 

 

Při výjezdu z Palerma jsem si všiml auta, jaké jsem ještě nikdy neviděl.  Abych předeslal, jsem velký fanoušek anglických vozů.  Mé první auto byl Jaguar XJ6, druhé auto byl ten stejný model, jen novější verze a nyní mám MG ZT, které má velmi podobnou platformu s Jaguárem S-Type.  A právě ten jsem viděl v jednom salónu.  Krásný bílý.  Avšak bez střechy!  "Copak se někdy dělal S-Type jako kabriolet?", zeptal jsem se dealerů.  "Ne, to jsme si nechali udělat konverzi v Turíně.  Existují jen dva exempláře, jeden jezdí ve Spojených Státech a jeden jsme dostali minulý týden my", pyšně mi ukazovali fotky v jejich katalogu vozidel pro svatební účely.  A už mi šrotovalo v hlavě, jak bych si udělal první MG ZT kabriolet na světě.  Celkem by se mi to hodilo.  Měl jsem ho totiž zaparkované na ulici a když tál sníh na střechách, kus ledu spadl přímo na auto a poškodil střechu!

Pokračoval jsem dále na východ severním pobřežím Sicílie.  Hledání knihovny bylo opět neúspěšné, ale poprvé za celou cestu jsem našel počítačovou pracovnu!  Tedy, byla to fakticky sázkařská kancelář, ve které byly i samostatné terminály, na kterých mohli závisláci hrát v internetových kasinech.  Ale co dělali ostatní kolem mě mi bylo jedno, pokud mi nekouřili přímo do ksichtu. 

 

Večer se blížil a ještě jsem neplaval.  V zálivu nedaleko Solanto jsem se chtěl dostat do vody, ale nenašel jsem jedinou přístupnou pláž.  Každý centimetr byly privátní kluby.  Uvědomil jsem si, že Sicílie je nejhustěji osídlený středozemní ostrov.  A nejvíce lidí žije právě v pobřežních oblastech.  Nakonec se mi podařilo domluvit vstup v jednom klubu, kde jsem měl i kolo v bezpečí.

 

Pokračoval jsem po pobřeží až do města s velmi mystickým názvem Termini Imerese.  Nevím proč, ale tento název mi připadal, jako by odtud měly odlétat rakety do filmu Star Trek.  A i město tak vypadalo.  Všude beton a nadjezdy posazené do velmi kopcovitého a členitého terénu.  A jeden z těchto kopců jsem před setměním začal šlapat.  Silnice stoupala stále nahoru kolem odpadků a více odpadků až do romanticky vyzerajícího městečka Caccamo.  Tam jsem našel velkou porci špaget a zopakoval si story ze Sardinie.  Někdo znal někoho, ten přijel a navigoval mě k prázdnému bytu nad autodílnou.  A ve výšce šest set metrů nad mořem se dobře spalo.

Vzdálenost kolo 51 km:
http://www.movescount.com/moves/move15788969
http://www.movescount.com/moves/move15911140
http://www.movescount.com/moves/move15911137

Vzdálenost plavání: 1.84 km
http://www.movescount.com/moves/move15911138

 

Sicilské vnitrozemí

Městečko Caccamo už ráno nebylo tak romantické jako večer.  Všude kolem vyprahlé kopce, které jsem za stmívání jaksi přehlédnul.  Po vydatné proteinové snídani, kterou jsem si dopřál díky luxusnímu pobytu v třípokojovém bytě za jednopokojovou cenu, mě čekala další oprava kola.  Výplet totiž opět praskl.  Snad naposledy, doufal jsem.  A rozjel jsem se po vysočině kolem šesti set metrů vysoké.

 

Na pěší turistice je nejlepší, když můžete jít po hřebeni, což vám nabízí úžasné výhledy.  Paradoxně, i když mám za sebou mnoho horolezeckých výstupů, přiznávám, že pěší turistika mě výsostně nebaví.  A nyní to mám dokonce i oficiálně zakázáno.  Pro koleno není dobrá dlouhá chůze a už vůbec ne z kopce, čemuž se při pěší turistice nevyhnete. Kopce a hory jsou přece to nejzajímavější.  Jenže, při cykloturistice, zejména na silničním kole, na takové výhledy můžete obvykle zapomenout, protože většina cest vede údolím, vyškrábe se do sedla, aby pak opět spadla dolů.  Ne však z města Caccamo směrem do nitra Sicílie.  Cesta vedla vysočinou a točila se po úbočích kopců a někdy i přímo po nich.  Na kopcích nebyly žádné lesy, takže výhledy byly naprosto famózní.  Avšak absence lesů udělala z cesty krásných výhledů cestu horkým peklem a já jsem litoval, jak by to bylo super, kdybych tu byl na podzim a ne uprostřed léta. 

 

Ve městě s kamenitým názvem Roccapalumba jsem našel sázkárnu s internetem, ale právě zavírali. Jel jsem tedy dál, což nebylo moudré.  Sjel jsem totiž do údolí, kde byla výheň ještě horší a co víc, přímo do ksichtu mi foukal horký vítr z jihu, tedy Sirocco.  Široko (všimněte si prosím homofonu, tedy nepravého homonymu) daleko nebylo nic, prostě jako na Divokém Západě v USA.  Na pumpě jsem se zastavil pro vodu a jídlo, na zem položil karton a jako pravý bezďák relaxoval.  Neměl bych raději stopnout nějakou dodávku?  Stopařskou myšlenku jsem spolu s kartonem odhodil do kontejneru a po pauze začal šlapat dále.  To však byla úplná blbost.  Po dvaceti kilometrech jsem opět musel do stínu pumpy.  A nakonec bylo dobře, že jsem nejel dodávkou.  Zjistil jsem totiž, že umím číst italsky!  Na pumpě mezi časopisy byla i jedna zapomenutá knížka o mafii.  Začal jsem si číst a rozuměl jsem.  Během cesty jsem totiž četl jen nápisy, titulky, nebo jsem si prohlížel časopisy, či noviny.  Ale netušil jsem, že budu rozumět souvislému italskému textu.  Díky přísný pane profesore latiny na gymnáziu!  Nutno podotknout, že když umíte francouzsky a španělsky, tak ta italština není zas taková věda.  Ale každopádně mě to potěšilo.

 

Při celém pobytu na Sicílii jsem byl notně fascinován mafií, historickou i současnou situací a protože jsem studoval ekonomii, hlavně mě zajímalo, jak to fungovalo a funguje reálně ekonomicky.  Jenže, na toto téma se lidé na celé Sicílii velmi neradi baví a většinou vám dají jen vyhýbavé nebo obecné odpovědi.  I přesto jsem si začal skládat obrázek.  V knížce, do které jsem se začetl na pumpě, jsem se dozvěděl o různých praktikách mafie, ale šok přišel, když jsem uviděl fotku s nadpisem "Luigi Putrone durante la latitanza en La Republica Checa".  A fascinován tímto příběhem jsem začal číst podrobněji.  Bohužel jsem si knížku nemohl koupit, protože jsem neměl žádnou tašku, ve které bych ji vezl.  Louskal jsem tedy na pumpě, zatímco venku byla čtyřicetistupňová horůčava. A paní pumpařka z toho byla vyloženě nadšená, i když tedy jídlo jsem si u ní koupil.

Tu story jste možná zaregistrovali, možná ne.  Já jsem o tom nevěděl, protože jsem tehdy nebyl v České republice.  Takže, velký mafiánský kápo s mnoha zářezy na pažbě a zvaný "killer siciliano" našel úkryt v České republice.  A ze všech měst si vybral které?  No přeci Ústí nad Labem!  Nevím, jestli si předem prostudoval statistiky, aby zjistil, že v severočeském kraji bývá tradičně nejvyšší kriminalita, nebo tam měl známé, nebo to byla náhoda.  Každopádně tam měl přítelkyni, českým tiskem označovanou jako družku a prý žil relativně poklidným životem, na falešný pas pod jménem Umberto Bonfiglio (v překladu dobrý syn) jako podnikatel.  Mezitím byl v Itálii jeden z nejvíce hledaných mužů, obviněn z devíti vražd, mučení obětí a rozpuštění dítěte v kyselině.

 

Později jsem se dočetl, že prý ani družka ani sousedé o jeho minulosti nevěděli. "Cože? Pan Umberto zabil devět lidí? To není možné. Byl to vždycky hodný pán," řekl MF DNES Michal Řehák, který bydlí v nedalekém domě od místa pobytu sicilského mafiána.  Přitom byl Putrone členem krvavé odnože mafie Cosa Nostra, která v roce 1992 zavraždila známého bojovníka proti mafii, vyšetřujícího soudce Giovanniho Falconeho.  Ano, bylo to na té silnici, po které jsem projížděl před několika dny u rokle, kde jsem viděl podezřelé muže.  Podle tisku se Putrone zabýval vydíráním, obchodem s drogami a se zbraněmi a manipulacemi veřejných zakázek.  "Italskou veřejnost ale zvláště šokoval případ brutální vraždy dítěte, kterou Putrone potrestal rodinu informátora spolupracujícího s policií. Putrone chlapce nejprve věznil, pak ho zavraždil a jeho tělo rozpustil v kyselině", popisuje MF DNES.

A pozor, v roce 2005 byl zatčen a extrahován do Itálie, kde se 2006 se sám stal informátorem, tedy tzv. pentito.  To jsou lidé, kteří dříve byli v mafii a pak se rozhodnou, že na všechny všechno nabonzují a žijí v programu pro ochranu svědků.  Podle vlastní výpovědi si Luigi Putrone Ústí nad Labem velmi oblíbil a nechal se slyšet, že až bude jednou volný, tak se tam vrátí.

A centrum Putroneho klanu bylo v oblati Agrigenta, kam jsem právě jel.  Když jsem se přiblížil tomuto šedesátitisícovému městu, viděl jsem nadjezdy a dálniční přivaděče jako v Chicagu, ale tady vedoucí odnikud nikam.  Tak to jsou asi ty zmanipulované veřejné zakázky.  V centru města probíhala svatba, jejíž kolona mě později dostihla i u slavných chrámů Valle dei Templi.  Ano, vím, že bych se měl oženit, tak mi to furt nepřipomínejte!

 

Údolí chrámů je nyní jednou z nejlépe zachovaných památek architektury Velkého Řecka.  Tato kolonie byla založena v roce 582 před Kristem osadníci sem přišli původně z řeckého ostrova Rhodos.  O osm set let později bylo město zničeno Kartágem a dnes je jednou z hlavních turistických atrakcí Sicílie.  Od roku 1997 je na seznamu UNESCO.

Z nedalekého městečka Porto Empedocle, odkud pocházel Luigi Putrone, měl jet trajekt na Maltu.  Říkal jsem si, že když jedu zpátky do České republiky po vlastní ose, tak bych si mohl doplnit razítko do pasu.  V Evropě jsou totiž ještě dvě země, kde mi chyběly razítka.  Island a Malta.  Jako obvykle, na internetu se nedalo najít, jak to s trajektem ve skutečnosti je.  Ale místní mi řekli:  "Jo dřív to jezdilo taky odtud, ale teď musíš do Licata nebo do Pozzallo". 

 

Slunce zapadalo nad Středozemním mořem někde mezi Itálii a Tunisem, když jsem přijel na pláž Dune nedaleko městečka San Leone.  A duny tam opravdu byly.  Poprvé jsem v Itálii viděl duny takové jako například v Austrálii nebo na západním pobřeží Francie.  Čekal jsem opuštěné pláže, ale za dunami byly klasické bufety, restaurace, plážové domky.  Po odplavání denní dávky jsem našel pizzerii a již notně pozdě jsem se odebral do nedalekého kempu.  Hledal jsem karavan na pronájem, ale v celém kempu byly jen dva.  V jednom bydlel hlídač z Kamerunu a druhý byl bez oken, bez dveří a důraz v jeho názvu musel být kladen na slovo přívěs, ne na slovo obytný.  Když jsem ale s Winstonem začal mluvit francouzsky a svěřil se mu, že jsem kdysi vylezl na nejvyšší horu Kamerunu, Mount Cameroon, nabídl mi polorozpadlý karavan jako hotel a ještě mi půjčil deku. 

Vzdálenost kolo 109 km:
http://www.movescount.com/moves/move15911135

Vzdálenost plavaní: 1.82 km
http://www.movescount.com/moves/move15911133

 

Jižní Sicílie

Nocleh v neobytném obytném přívěsu sice nebyl pod širákem, ale i tak jsem se vzbudil velmi brzy.  Bylo to jedině dobře.  Mohl jsem okamžitě vystartovat na pouť po jižním pobřeží Sicílie.  I když, po pravdě, nebylo to nic moc hezkého.  Všude polorozpadlé vesnice, vyprahlá pole a odpadky, odpadky a zase odpadky.

 

A propo, hned z rána jsem si všiml velmi zajímavé likvidace odpadů.  Prostě a jednoduše, tak dlouho vozíte odpadky do příkopy vedle cesty, až ji úplně naplníte.  Pak celou příkopu zapálíte a zůstane v ní na černou zem se stovkami sklenic a konzerv je možná ještě horší než pohled na haldu odpadků.  Ano, v rozvojovém světě toto vidí člověk na každém kroku.  Ale v zemi, která byla jedním z šesti zakládajících států Evropské Unie?  Mimochodem, Evropské Hospodářské Společenství, tedy předchůdce EU, bylo založeno v roce 1953 právě v Římě!  Ale Itálie, a zvláště Sicílie je prostě jiná.  Že není pálení odpadků kolem cest ekologické?  Ekolo co?

 

Pozitivní však bylo, že byla neděle a silnice vedlejší i hlavní umožňovaly bezproblémové šlapání.  Uviděl jsem pěknou zátoku s jediným ostrovem široko daleko na tomto pobřeží.  Neváhal jsem a zastavil jsem na plavání, i když bylo teprve dopoledne.  Normálně bych raději plaval odpoledne, abych neukrajoval z cenných hodin před polednem, kdy slunce ještě nebylo tak zabijácké.  Ale ostrov Rocca San Nicola mě přitahoval natolik, že jsem ho musel celý obeplavat.

 

Do města Licata jsem dojel již během obědového vedra.  Směřoval jsem rovnou k přístavu, abych zjistil, zda odtud ještě funguje trajekt na Maltu.  "Ne, to bylo kdysi", řekli mi uniformovaní příslušníci pobřežní hlídky.  Na Maltu jedině z Pozzallo.  A trajekt jel ten den večer, ale Pozzallo bylo ještě daleko.  Už jsem měl za sebou padesát kilometrů na kole plus plavání.  Dalších sto třicet bych už do večera nestihl, protože reálně se dalo šlapat až tak od pěti večer.  Tak dlouho jsem se rozhodoval, zda si během horka zkrátit cestu stopem, až jsem dostal defekt.  Místo odpolední práce na počítači v nějaké sázkárně, jsem strávil několik hodin na zavřené pumpě, kde jsem se snažil zalepit píchlou duši.  Vždy jsem zalepil jednu díru a při natlakování se objevily další.  Tak to šlo pořád dokola, až jsem vypotřeboval lepení i náhradní duše.  V plášti totiž byly stovky malinkých sklíček.  Hold asi když na Sicílii vypalují příkopy, tak sklo praská a střepy létají na cestu.

Už jsem si říkal, že v neděli odpoledne novou duši jen tak neseženu, a že odjezd na Maltu ten večer nestihnu.  Na semaforu stálo auto a řidič vypadal sympaticky.  "Dobrý den, promiňte, kde bych tady sehnal duši na kolo?"  Vlastně jsem to ani nemusel říkat, píchlé kolo v ruce řeklo celou story za mě.  Když řidič vylezl a ukázal oholené nohy, pochopil jsem, že mi pomůže.  "Tady už nikde, ale zrovna jedu ze závodů a bydlím za rohem, tak Ti donesu náhradní".  

 

Když jsem vyjel z města Gela, krajina začala být velmi nevzhledná, kolem cesty staré zarostlé továrny a rafinérie.  Naskočil jsem do dodávky k řidiči a ten byl prvním, kdo se opravdu rozvyprávěl o mafii:  "Bývaly to lepší časy.  Organizace měla vše pod kontrolou a existovala jasná pravidla.  Ženy a děti byly chráněny.  Když Ti někdo něco ukradl, tak jsi nešel na policii, ti by Ti nepomohli.  Řekl jsi to mafii a ti našli viníka a mohl sis to s ním vyřešit sám."

Poznatky byly tak fascinující, že jsem uprostřed hovoru ani nemohl vysednout ve městě Vittoria, jak jsem měl.  "Zemědělství nám krachuje. Dřív jsme měli rajčata ze Sicílie.  Teď máme rajčata ze skleníků v Holandsku.  Evropská Unie je na nic.", pokračoval jsem v napnutém výslechu přednášky až do města Comiso. 

 

Jenže to byla zajížďka.  A tak jsem ještě asi na deset kilometrů naskočil na odtahové auto.  Řidič spěchal, a tak jsem ho nechtěl zdržovat důkladným připevněním kola ke korbě.  Netušil jsem, že pojede tak rychle.  Když jsme se rozjeli na více než stokilometrovou rychlost, úplně jsem trnul, že mi lehké karbonové kolo uletí.  Sice jsem přes rám přehodil pas, ale nebyl připnutý.  A tak jsem se vyklonil z okýnka a v extrémní gymnastické pozici kolo držel.  Heslo "Nevyklánějte se za jízdy z oken" pro mě jaksi neplatilo.

 

V Santa Croce jsem se potkal s cyklistou, který mi ukázal cyklo-obchod, koupil jsem si náhradní duši a lepení a pokračoval po pobřeží.  Byly to samé třeskutě narvané pláže, i když ani jedna nebyla obzvláště hezká.  Do Pozzallo jsem dorazil tak akorát na sendvič a koupení lístku.  Jak jsem náročným způsobem návštěv několika přístavů zjistil, dříve jezdily trajekty na Maltu z různých míst, ale nyní již jen z Pozzallo.  A to se promítlo i na ceně.  Bez konkurence to nebyl vůbec levný špás.  Zato se jednalo o rychlý katamarán.  Paluba byla plná ruské mládeže.  Pravděpodobně studenti jazykových škol, které jsou na Maltě tak populární, říkal jsem si.

Zajímavé bylo, že celý den jsem vzpomínal, co říkal Karel Čapek, tedy že raději napřed procestuje zemi, a až pak si o ní přečte.  Přesně tak cestuji já.  Nechci vědět, co řekne průvodce, chci si udělat názor sám.  Ale přemýšlel jsem, jak bych Karla Čapka představil anglickým čtenářům.  Napadlo mě, že slovo Robot zná přeci každý.  A představte si, ten večer jsem na lodi viděl film o robotech.  Zjistil jsem však, že se jim nyní říká zkráceně "bot".

 

Na Maltu jsme urazili jen devadesát kilometrů, ale jako bychom přejeli do Londýna.  S číslem 122, jakožto zemí číslo 122, kterou jsem v životě navštívil, jsem sjel z rampy a žasnul.  Všude bylo čisto, ve městě byla zeleň a lidé byli přátelští!  Hledat ubytování po půlnoci nemá cenu, a tak jsem plánoval ulehnout kdekoli.  Stejně bylo velmi horko.  Projížděl jsem se tak nočním městem, když jsem uviděl ohromné pódium.  Právě ho stavěli pro koncert Mike Knopfler a skupiny Dire Straits.  Tam bych mohl být v bezpečí, napadlo mě.  Pódium bylo otevřené, a tak jsem na něho vylezl, přikryl se kobercem a po dosti dobrodružném dni usnul jako rock star.

Vzdálenost kolo 89 km:
http://www.movescount.com/moves/move15911133
http://www.movescount.com/moves/move15911129
http://www.movescount.com/moves/move15911127
http://www.movescount.com/moves/move15911125

Vzdálenost plavání: 1.63 km
http://www.movescount.com/moves/move15911130

Vzdálenost kolostopem: 55 km
http://www.movescount.com/moves/move15911128
http://www.movescount.com/moves/move15911126