Články

Článek je pokračováním úvodního příspěvku, který najdete zde.

Dříve jsem cestoval. Opravdu hodně. Po studiu a práci v USA jsem se pracovně, za poznáním, při hledání lyžařských nebo surfařských terénu dostal do 120 zemí světa. Pak ale přišla velká stopka. První úraz kolene na ostrově Mauricius zastavil me surfařské putování při hledání větru a vln. Navíc, v určitém věku vám najednou začne scházet vaše rodina a rodná zem. V Londýně jsem hodil kravatu do Temže, vrátil se domů a začal podnikat v oblasti, která je mou vášní, tedy v lyžování. Nikdo mě však nevaroval, že tím zastavím mě cestování!

Pravda, nějakou dobu jsem byl rád, že jsem doma. Později mě však můj cestovatelský duch táhl ven, ale já jsem nemohl. Když jsem dříve byl v Africe surfovat třeba na měsíc a přiletěli tam kámoši z České republiky na týden, říkal jsem si proč si na takovou cestu nevyskladní více času. Nemohli. Měli firmy a prostě museli být doma a vše kontrolovat. Říkal jsem si, vopruz. Pak jsem to poznal na vlastní kůži. Nyní jsem si konečně sám vyskladnil čas na delší dobrodružnou cestu. Proč dobrodružnou? Protože jediné při dobrodružství je člověk opravdu živý. Slavný cestovatel Paul Theroux řekl, že člověk cítí opravdovou svobodu, když ráno neví kam pojede, co bude jist a kde bude večer spát.

Dobrodružství na celý život

Moje maminka vždy říkala: "Ty když nemáš dobrodružství, tak si ho vytvoříš". A nemyslím, že to z člověka vyprchá, když dodělá školu a usadí se. Kdo to v sobě má od dětství, ten to prostě má na celý život. Může to více či méně úspěšně v sobě dusit, ale má to v sobě. Navíc, když jste syn parašutistky a automobilového závodníka, tak na to hold asi máte geny a snažit se je potlačit by byl zbytečný boj. Nějakou dobu mi to šlo; ve Washingtonu i v Londýně jsem nosil kravatu a snažil se předstírat, že zapadám do korporatniho světa. V City v Londýně jsem skrýval mou vášeň pro surfování a v pondělí jsem v práci přitakával, když se mě zeptali: "It was such a windy weekend, did you go sailing again?" Protože kitesurfing a windsurfing spadá pod sailing, tak jsem vlastně nelhal. Ale kitesurfing a windsurfing není tak nóbl jako sailing a v kruzích londýnského finančního světa se nosí spíše golf, pólo, horse racing a co se týče pohybu po vodě, tak maximálně ten sailing. Ale musíte u toho mít hodinky Omega. Nyní to neskrývám, jsem především lyžař a surfař. A abych mohl znovu skákat přes kaluže, tedy skákat na prkně přes vlny, tak jsem aktuálně cyklista a plavec.

Jak jsem popsal v prvním článku, v rámci rehabilitace chci každý den plavat a jezdit na kole. Nechci to moc plánovat, ale bylo by zajímavé dát si určitě předsevzetí. Moje bude, že se pokusím každý den minimálně urazit vzdálenosti Olympijského triatlonu. Tedy čtyřicet kilometrů šlapáním, kilometr a půl plaváním a deset kilometrů běháním. Ooops, běh mám samozřejmě po operaci kolena zakázán, takže ho nahradím poznáváním. Například nových krajů, nových věci, nových slovíček v zahraničních jazycích. Kazdy den deset nových věci! Budu se snažit ušlapat a uplavat třeba dvakrát či třikrát větší dávku, ale minimum bude čtyřicet na kole jeden a půl ve vodě. Vedle toho budu psát články, abych inspiroval a motivoval i vás.

Výbava

Od firmy Scott jsem na cestu dostal zapůjčen velmi pěkný karbonový velocipéd. Nastavili mi ho šikovní mechanici. To ale nebyla taková stóry, jako když mi firma Suunto poskytla speciální GPS hodinky, které budou sledovat mou trasu ať pojedu na kole, budu plavat, pojedu lodi, stopem či třeba vzducholodí.

Předání proběhlo v brněnském nákupním středisku Olympia a málem jsem při něm našel manželku. Když jsem uviděl sympatickou pracovníci Lenku vůbec jsem se nemohl soustředit na její výklad všech funkci, které tyto hodinky mají. Možná proto nyní sice vím, jak zapnout měření trasy, ale nevím, co zmáčknout, aby hodinky ukazovaly čas. Když se mě zeptala, jestli vše chápu, tak jediné, na co jsem se zmohl, bylo: "Máte pěkně sladěné oči s vaším krásným modrým Salomon tričkem". Když mi pak pověděla, že hodinky sama používala například při závodu z Dolní Moravy na Kralický Sněžník a jen tak mimochodem byla čtvrtá, byl jsem dosti hooked.

Když mi na hruď instalovala tepový snímač, jako typický Beran bych byl s to ji bez uvazoavni požádat o ruku. Řeckou tragikomedii však ukončil Deus ex Machina v podobě holčičky, která řekla: "Mami". Vedle ní stal tatínek. Každopádně, hodinky fungují a je úžasné, jak mohou sledovat vás pohyb. Jako jakýsi Velký Bratr. V roce 2005 jsem vylezl na Everest. Horolezci z České republiky, kteří tam ten rok byli, ale nevylezli, mě nařkli, že jsem na vrcholu nebyl, protože na fotce nemám pérovku. Vrchol jsem prokázal svědectvím ostatních horolezců a jejich fotografiemi, na kterých jsem i já. Ale vzalo mi to velké úsilí, poškodilo mě to profesně i osobně. Kdybych tehdy měl takové hodinky Velkého Bratra, mohl jsem si ušetřit starosti!

Sedlová kovbojka, tým a balení

V rámci přípravy na cestu a testování výbavy jsem nové kolo i hodinky vzal na mou klasickou treningovou vyjizku na Prigl. Ale ouha! Sedátko bylo dost nezvyk! Zkusil jsem další, nové i jeté, ale prostě to bylo jiné. Pak mi jeden prodavač v obchodě poradil, že na velkou cestu je nejlepší sedlo, které jste měli již dlouhou dobu. "Jsem to a kus sudokopytníka!", řekl jsem si. Po operaci jsem prodal horské kolo, protože na rehabilitaci je lepší silniční a až budu fit, chci si pořídit nové s rozměrem kol 27.5 palce. Mimochodem v této velikosti vidím budoucnost horských kol. I když jsem samozřejmě číslo již ztratil, nakonec se mi podařilo kontaktovat pana, který si ode mě kolo koupil. Byl velmi vstřícný, chápal situaci a souhlasil s výměnou za jiné sedlo. Jenže byl z Bruntálu! Ale zrovna pracoval na vojenských kasárnách nedaleko Olomouce. Vyjel jsem na kole k dálnici, chytl stop do Olmiku a došlapal ke kasárnám. Kdyby objektem předávky nebyla cyklistická sedátka, mohla být scéna vystřižená z nějakého špionážního filmu. Tímto bych Alešovi z Bruntálu chtěl poděkovat!

Když jsem vymyslel můj nápad jet na kole plavat a každý den být někde jinde, různí kámoši a kámošky se chtěli přidat. Někteří chtěli na startu, ale pak jim to nevyšlo. Někteří se chtějí přidat později. Nechám se překvapit.

Když jsem byl teenager, dostala se do České republika velká kniha o kolech že Spojených státu. Studoval jsem v ní všechny věci, které u nás byly naprosté novinky. Pamatuju si sekci ohledně cykloturistiky. Kniha popisovala, že existují dva způsoby. Jeden znamená brašny, stan, spacák, vařič. Druhý se jmenuje kreditkarta. V té době to pro nás bylo něco naprosto nepředstavitelného. Hotel, či jídlo v západní Evropě byl pro nás cenové z jiného vesmíru. Nyní už tomu tak strašně věřím, že když se budu snažit, tak všude najdu ubytování za rozumnou cenu. A když nenajdu, tak mám kolo a prostě pojedu dál. A když nenajdu ani tam, tak na pláži je přeci vždy ubytování zdarma, že ano. Navíc, na karbonové kolo ani nemohu namontovat nosič! Osobně se mi nejvíce líbí cestovat jen s kartáčkem na zuby. Když jsme na gymplu s kámošem vyrazili stopem učit se surfovat do Portugalska, táhli jsme batohy, konzervy, stan, spacáky. Prostě hrůza. Čím více cestujete, tím více se naučíte, že to co nemáte, to nepotřebujete.

Takže mám jen malý trojúhelník pod rám. Půlku tohoto miniskulniho úložného prostoru zabírají kabely a nabíječky k telefonu, fotaku, MP3 na plavání, hodinkám. Pak mám ten kartáček, krém na opalování, zámek, brýle. A jen tak mimochodem jedno extra tričko a kraťasy. Potrebuju snad víc? Uvidíme. Ale hlavně, jedeeeem!

Foto: archiv autora