Články

Příspěvek je pokračováním článků V rámci rehabilitace pojede na kole do Afriky a Na kole do Afriky II.

Konečně!  Dokončil jsem práci, meetingy a potřebné přípravy na cestu.  Někteří kámoši chtěli jet se mnou, pak nemohli, víte, jak to chodí.  Výsledkem bylo, že jsem měl den na to, abych se dostal do Slovinska. Tato cesta by se vám zabrala nejméně pět dní na kole.  Jak to udělat?  V teplotách, které se blížily čtyřiceti stupňům!

Jak jsem již zmínil, nechci mít tento výlet precizně naplánovaný do poslední minuty, ale chci mít po cestě nějaké kontrolní body. První kontrolní bod zni navštívit kamaráda - manažera slovinského lyžařské střediska Krvavec.  Luka je skvělý lyžař a chce k nim dostat více klientů z České republiky a já bych mu v tom mohl pomoci.  Je také vášnivý námořník a chtěl jsem je stihnout než pojedou s manželkou na dovolenou na své plachetnici. Den na to!  Luka také nachystal schůzku s ředitelem lázeňského střediska Terme Snovik.  V dnešní době totiž lyžování nestačí, lidé chtějí celý wellness zážitek.

Pár dní před odjezdem, měla moje sestra Hana Robinson koncert v Brně a ten večer jsem potkal také lidi z České televize Brno. Když uslyšeli o mém výletu, chtěli k odjezdu poslat kolegy.  Takže v osm hodin ráno, s teplotou již třicet stupňů, se kromě pár kamarádů dostavila i velmi hezká blond reportérka a její kameraman, všimněte si, při vší úctě ponechávám bez adjektiva.  Sraz byl na Moravském náměstí.  Vybral jsem toto náměstí, protože jsem hrdý Moravák, což je pro někoho otravné.  Například pro paní asistentku v T-Mobile, která mi vysvětlovala, že tarif funguje v Čechách a ne v zahraničí.  “Promiňte, myslela jste v České republice?”

První pláž cesty

Po rozhovoru pro televizi jsme najeli na hlavní a prakticky jedinou cyklostezku v celém Brně, tedy na tu podél řeky Svratky.  Když po ni pojedete na bruslích nebo na kole, tak potkáte každý den ty stejné lidi, kteří se tam buď vzájemně balí, nebo do sebe narážejí, nebo do sebe narážejí, aby se balili.  Najednou můj kamarád a nejlepší instruktor CITY SKI Aleš Němčanský říká: "Takže první pláž na tvé cestě bude tvoje pláž!" Málem jsem zapomněl, samozřejmě, nejlepší místo na společnou fotku a na odstartováni hodinek!  Tuto plaz jsem postavil v centru města u řeky a mým snem je, aby se řeka Svratka dostala zpět do života Brňanů.  Nikdy to nebude tak jak ve Vídni, v Bratislavě, či v Praze, ale aspoň trošku bychom mohli s řekou žít. Je to bezedná investice, ale přináší radost lidem, kteří mají rádi plážový volejbal a plážový tenis. Mým snem je tady vybudovat vyhlídkové kolo – jakousi menší verzi London Eye – chcete-li Brněnské oko.  Uhodli jste, moje plaz se jmenuje jednoduše CITY BEACH.  Ačkoli řeka Svratka vedle ní je stejně široká jako Temže je hluboká.

Můj kamarád Petr mi popřál, abych nemusel použít pumpičku, kterou jsem si přilepil k rámu. A Aleš, který je také profesionální maser, mi vysvětlil, že vysoká frekvence šlapání mi pomůže obnovit vazy a až pak se mám starat o růst svalů.

Když se většina kamarádů v tom horku otočila zpět na Brno, už se mi přihodila porucha.  Byl jsem tak opatrný opřít karbonové kolo o lávku, až se mi z toho rozcentrovalo zadní kolo. To by na cestě nebylo dobré.  Zastavil jsem v Rajhradu, protože jsem věděl, ze je tam cykloobchod. Majitel obdivoval karbonový Scott, ale řekl: "Toto je závodní kolo, naprosto nevhodné pro cykloturistiku, měl byste mít kola s 36 dráty ". No, já ale nejsem cykloturista.  Mou expedici beru jako sekvenci mnoha jednodenních výletů.

Postupem času se každý kilometr stal nesnesitelným. Brzy bylo 38 stupňů a já jsem si uvědomil, že jsem zapomněl čepici.  Přilba byla naprosto vyloučena. Nemohl jsem ji sehnat, ale jedna paní mi dala kus starého prostěradla. S růžovými květy. Opravdu sexy outfit na kolo, ale bylo mi to jedno. V Židlochovicích jsem si koupil kšiltovku a hadr si nechal pro štěstí. A teď mi dobře slouží jako provizorní ručník!

Proti jižnímu větru

Chtěl jsem dojet na kole až do Mikulova a svézt se odtamtud, ale boj proti jižnímu větru by byl zbytečně marný.  Když jsem viděl bílou dodávku blížící se ke mně zezadu, zamával jsem na řidiče a zeptal se ho, kam jede. Nemohl jsem mít více štěstí.  Nejenže jel až do Mikulova, ale přes Židlochovice jel jen proto, že na dálnici byla bouračka.   A vůbec by nebyl na cestě, kdyby ho jako svářeče neposlali domů kvůli horku!

Na hranicích jsem měl poslední moravské jídlo, tedy Vídeňský řízek. U první pumpy jsem viděl kamion se slovinskou značkou. To by bylo fajn. Ale řidič nebyl nikde k vidění. Tak jsem šel na druhou pumpu a zkoušel štěstí tam. Po chvíli se ukázali policisté. Nedělal jsem nic nezákonného, ​​ale snažit se vysvětlit kolostop k moři a následné bicyklování kolem Středozemního moře do Afriky bez bagáže by byl jen ztracený čas. Mimochodem, nikdy jste neslyšeli termín kolostop? Mohu vejit do historie jako první, kdo tento termín použil?  Je to forma autostopu, ale mnohem lepší, protože nepříjemné chozeni na vhodnou výpadovku či pumpu nahradíte jízdou na kole.  Chcete jet na hory, ale prvních 100 kiláků je nudná dálnice? Kolostopem jste tam za hodinu, projedete celý hřeben a zpět se dostanete z jiného místa.

Mnoho lidí nemůže uvěřit, že mě někdo vezme.  Ale na silnicích nejsou jen auta, ale i dodávky, kamiony, busy.  A nakonec je to všechno o dobré vůli. Jednou jsem přejel Alpy na horském kole. Když jsem narazil na nížinu v Dolním Rakousku, chybělo mi ještě dvě stě kiláků domů. A to by byla nuda na horském kole. Do Vídně jsem se svezl se čtyřčlennou rodinou  a polovinou nove kuchyně a za Vídní mě vzali dva polští pracovníci cestující z Itálie v jejich malém dvoudveřovém Suzuki.

Přímý vlak na Balkán

Tentokrát jsem se nemusel mačkat, ani jsem nemusel změnit desetkrát auta na této složité cestě z Moravy do Slovinska přes Rakousko. Jak jsem se blížil k oné první čerpací stanici, řidič slovinského kamionu právě vyšel z pumpy a rád mě vzal.  Jmenoval se Ibrahim a byl původem z Bosny. Normálně při stopování v Evropě moc rád kamiony nejezdím, protože jsou pomalejší.  Ale s kolem jsem byl rád, že mám jízdu celou cestu až do Slovinska. A jako bonus jsem se naučil mnoho nových věcí!

Ibrahim potvrdil mou zkušenost, že balkánské národy mají vysoké mínění o České republice: "Kdyby u vás nebyli Rusové, tak by Československo bylo dnes jako Německo".  No, možná ma Ibrahim pravdu, ale já bych ještě dodal, že bychom možná nebyli JAKO Německo, ale BYLI bychom Německo. Ale do polemiky, zda de facto jsme nebo nejsme Německo bych se nerad pouštěl. 

Vídeň jsme přejeli naštěstí bez dopravní zácpy, kolem Grazu teplota na dálnici ukazovala padesát stupňů. Říkal jsem si: "Díky Bohu, že jsem v klimatizovaném náklaďáku a ne na kole." Když jsme překročili hranice do Slovinska nedaleko Mariboru, mohli jsme před námi vidět majestátné Alpy, rostoucí z nížin a vytvářející přirozenou hranici se Štýrskem.  Během socialismu mnoho lidí z Československa odjelo na dovolenou do Jugoslávie, pak přelezli tyto hory v jejich úsilí dostat se do svobodného světa.  Jiní jeli prostě busem: "Byl jsem mladý řidič autobusu a jednou k nám přišla čtyřčlenná rodina z Československa nabídli nám sto marek, abychom je propašovali do Rakouska. Naše platy byly tehdy dva tisíce marek měsíčně, ale riskli jsem práci a vzali je. Zdarma. Když dostali azyl, poslali nám děkovné dopisy ".

Zapomněl jsem, nebo jsme se prostě nikdy nenaučil hodinách dějepisu, že Tito měl třetí pakt? Věděl jsem, že Jugoslávie nebyla součástí NATO, ani Varšavské smlouvy. Můj kamarád Vedran ze Sarajeva mi jednou vysvětlil, že to byl jeden z důvodů, proč Jugoslávie měla tak velkou armádu, což také vedlo k tak obrovským konfliktům při jejím rozpadu. Ve skutečnosti, Tito založil tzv. Non-Aligned Movement, do kterého patřily země jako Indie, Egypt, Indonésie, nebo africké státy. "Tehdy naše firmy měly stavební projekty v těchto zemích a u nás v Lublani studovali lidi z Afriky" vysvětlil Ibrahim.

Jedna věc mě šokovala ještě více.  Ve Slovinsku prý mají nevěsty na objednávku!  Znal jsem tento fenomén zejména z Německa a z USA.  Funguje to tak, ze si v Rusku nebo na Ukrajině vyberete dobře vypadající a vzdělané ženy, které se proste chtějí dostat na Západ.  Překvapivě, slovinští muži to prý nyní také praktikuji.  Popisuje to snad vnímanou úroveň ekonomické situace dané země?

Větrání

Jedna věc, kterou jsem si uvědomil velmi rychle bylo, že moje boty jsou tom horku naprosto k ničemu. Když Ibrahim zastavil v garáži v Mariboru, vyvrtal jsem do nich díry a udělal z nich šlapací cedníky. Za Celje, ve středu Slovinska, bych byl ready začít šlapat.

Moje první cesta byla přesně to, co jsem si vysnil.  Úzká silnička s dobrým asfaltem klikatici se malebnou krajinou v pozdním odpoledni. Byl jsem tak spokojeny, že jsem málem narazil do traktoru Zetor, který se vynořil ze stodoly u cesty.  Bohužel, za chvíli jsem dojel na hlavní silnici a neměl času nazbyt, pokud jsem chtěl dojet do lázní Snovik před setměním. Ale já jsem chtěl dat svou každodenní dávku plavání!  Uviděl jsem na mapě kus modré a vyrazil tu vodu najít. Lidé mě varovali, že to není opravdu jezero ke koupání, ale kličkoval jsem malých cestách, až jsem se konečně dostal k Braslovskému jezeru.  Bylo tak malé, že bych o něm neměl napsat více než dvě věty. Bylo tak plné ras, že moje plavání v něm, jak můžete vidět na GPS trackingu, bylo poněkud eratické.  Ale po plavání jsem měl ten skvělý pocit plný svěžesti!

Tedy do doby než jsem se dostal do úzkého údolí, kde byla tma jako v tunelu. Spása přišla v podobě auta s rodinkou, která trvala na tom, abych jim dal kolo na střechu.  Nebylo to už moc daleko, ale jet by prý bylo příliš nebezpečné.  Neprotestoval jsem a jen jsem si říkal, že tito lidé slovinští jsou velmi milí.  Myslím, že to byla potřebná dávka příjemného přístupu před návštěvou Itálie.  V lázních Snovik jsem nasel pokoj a zasloužený odpočinek.

Vzdálenost ujetá na kole: 66 km
http://www.movescount.com/moves/move15104481
http://www.movescount.com/moves/move15104478
http://www.movescount.com/moves/move15104475

Vzdálenost ujetá kolostopem: 433 km
http://www.movescount.com/moves/move15104480
http://www.movescount.com/moves/move15104474

Uplavaná vzdálenost: 1,64 km
http://www.movescount.com/moves/move15104476

Foto: archiv autora