Články

Lidské tělo zvládne jen určitou dávku přetížení. Potom posílá mozku message, aby se celé soustrojí tělo-mozek automaticky přepnulo do relax módu. A to se mi stalo na ostrově Gozo. Jinými slovy, měl jsem za sebou dvě noci, při kterých jsem toho moc nenaspal. První jsem strávil napůl na palubě trajektu a napůl na pódiu. Tu druhou napůl v budově terminálu a napůl v opuštěné rybářské lodi. Připočítejte k tomu nejdelší plavání za celou cestu předchozího dne přes záliv Svatého Pavla. Ani další anglická snídaně v přístavu Mgarr nepomohla vrátit mému tělu energii.

Dnes bych mohl udělat výjimku, říkal jsem si. Každý den jsem musel jet na kole až do tmy a někdy i dlouho po tmě, protože po západu slunce bylo teprve reálné šlapat do pedálů. Přes den ve čtyřiceti stupňových vedrech to prostě nešlo. Proto jsem musel často hledat ubytování v deset či jedenáct večer. Avšak na ostrově Gozo jsem si mohl najít ubytování hned. Ostrov byl tak malý, že bylo úplně jedno, kde se na něm ubytuji. Neměl jsem žádného průvodce, ale když jsem vyjel prudký kopec z přístavu, uviděl jsem známou značku Hostelling International. Byla přišroubovaná na budově, která připomínala spíše zámek, či palác a nikde na zdi nebyl název hostelu. Z ulice nebylo na první pohled zřejmé, zda se vůbec jedná o vchod do budovy. Kdyby se na Maltě jezdilo napravo tak, jako v Evropě a ne nalevo jako v Británii, pravděpodobně bych si nápisu vůbec nevšiml.

Vešel jsem na nádvoří, uprostřed kterého byla studna s kašnou, jakou znáte z pohádkových hradů. Všude kolem oblouky a architektonické vychytávky, které mi připomínaly spíše nějaký pětihvězdičkový hotel, nežli hostel. Starobylé dřevěné dveře byly zamčené. Zazvonil jsem, ale neočekával jsem, že někdo přijde. Nespěchal jsem. Byl jsem rád, že si mohu sednout ve stínu velké kamenné budovy. Dlouho nikdo nešel a pak se objevil drobný asijský pracovník, u něhož jsem poznal německý přízvuk. Byl z Německa, neřekl bych, že byl zaměstnancem, ale již dříve jsem se setkal s praxí, že někteří cestovatelé se prostě nějakou dobu v hostelu zdrží a vymění administrativní pomoc za možnost ubytování.

Prošli jsme monumentální vstupní halou s krbem, obrazy, vnitřním balkonem a mozaikovými okny. Kuchyně a jídelna vypadala jako vystřižená z oxfordské univerzity. Spleť chodeb a pokojů zdála se být nekonečná. Uvnitř byly ornamentální doplňky, na stěnách visely obrazy a pod stropy mosazné lustry. Nedávno jsem doma renovoval historický byt a vím, že replika takového lustru může stát tisíce eur.

V budovách by klidně mohl být čtyřhvězdičkový hotel a ani by se nemuselo moc přestavovat. Avšak, celý komplex budov byl dosti mystický. Původně postaven jako sirotčinec, seminář, nemocnice, Saint John hostel se hned dostal na top ten nejvíce historických hostelů, které jsem kdy navštívil.  Asijský německý pracovník mi ukázal i pokoje s vyřezávanými postelemi.  Tady by se dalo vegetovat.  A za dvacet euráků noc by tu člověk mohl strávit celou dovolenou.  A já jsem mohl být rád alespoň za tu jednu noc, protože po sezoně hostel končil.  Není divu, údržba takové krásy musí být náročná.  Prý z něj bude domov důchodců.  Hold demografická křivka se nevyhýbá ani Maltě.

Jednodenní pobyt v hostelu mi dal možnost provést kompletní prádelní služby mé garderóby, vařit si co chci, číst, psát.  Teoreticky by nebylo vůbec špatné takto cca v polovině cesty udělat i několikadenní pauzu.  Ale čekal mě trajekt zpět a opravdu jsem nechtěl porušit pravidlo Olympijského triatlonu denně a další nepsané pravidlo spát každý den na jiném místě.

Najet mnou předepsaných čtyřicet kilometrů na malém ostrově Gozo nebylo jednoduché.  Plavání však bylo v pohodě.  Odvážil jsem se doplavat na ostrov Comino, kam jezdí turisté výletními čluny.  Když jsem doplaval zpět, malá pláž Hondoq Bay mě vítala jako hrdinu. Byla už noc, ale chyběly mi ještě nějaké kilometry.  Tak jsem prostě streetoval hlavní asfaltovou cestu a vzpomínal na Ameriku, kde teenageři v pátek a v sobotu jezdí po hlavní cestě ve městě auty tam a zpět.  Říká se tomu:  "Cruising the Ave".  Nám se to může zdát úsměvné, protože naši teenageři jdou prostě na pivo.  V USA se však konzumace alkoholu velmi tvrdě kontroluje a navíc minimální věk je 21.  Funguje to tak, že kluci pomaličku jedou auty a holky vykecávají na chodníku.  V některých městech jsou na to i zákazy, protože to zpomaluje ostatní provoz.  Na ostrově Gozo jsem cruisoval po hlavní třídě sem a tam.  Neměl jsem koho brzdit ani balit, protože na cestě nikdo nejezdil a u cesty nikdo nestál.

Již brzy se můžete těšit na další díl...