Články

Jaký to pohled jsme měli z našeho luxusního hotelu na skále! Celý záliv Ajaccio pod námi! Jak jste již četli, kvůli mému energetickému výdeji se vždy snažím mít k snídani vajíčka. Občas se zadaří, jindy ne. Takže ráno jsem se paní v kavárně slušně zeptal - ve francouzštině - jestli bych mohl mít vajíčka. Mr. X nemluví francouzsky, ale pochopil, co žádám: "Man, you cannot scare people like that, ta pani bude v šoku celý den. Ještě nikdy neslyšela tak pobuřující požadavek na snídani".  Prostě, ve francouzských teritoriích se vajíčka k snídani nepodávají.

Mnoho kámošů mi řeklo, že by se mnou chtěli jet na mou cestu. Avšak jen Mr. X opravdu dorazil.  Dokonce si na to koupil nové kolo - však víte, to, které stálo více než nové auto - jen kvůli této cestě. Ale já jsem mu řekl: "Vezmi letadlo a pak pojedeme na kole pár dní spolu." Jenže, Mr. X přijel autem! Totiž, to auto je taky jen par měsíců nové a umí úplně všechno. Vlastně myslím, že má někde i tlačítko na létání, jen mi ho Mr. X ještě neukázal. A pozor, dámy, víte, ze Mr. X umí také létat. To je vášeň, kterou jsem pěstoval v USA, ale v Evropě je to prostě moc drahý. Takže, MR. X mohl přiletět letadlem nebo mohl přiletět SVÝM letadlem. "Víš, to jak cestuješ, je fakt super, prostě jedeš bez doprovodnýho vozidla, to je opravdu dobrodružný, ale trochu za mou komfortní zónou". "Hej, to je v pohodě, jsem moc rád, žes prostě sem dojel, ale co budeme dělat s Tvým autem, pokud chceme jet spolu?" "Sorry, kámo, chtěl jsem vzít přítelkyni, aby mohla řídit auto, ale nebyla moc nadšena. Raději jela s rodiči na loď do Chorvatska." To rozhodnutí asi chápu - dělat taxikáře nebo si užívat na jachtě.

Takže Mr. X chtěl, abysme ten den dojeli až na jižní cíp ostrova do města Bonifacio - ale to bylo 140 kilometru daleko přes pobřežní silnici, měli jsme opožděný start a slunce bylo vražedné! Mr. X jel napřed a počkal mě na krásné pláži. Přijel jsem brzy a měl nejkrásnější koupání v zátoce Ruppione. Plavání - zpravidla poněkud nudná činnost - bylo najednou tak zábavné, když máte co sledovat pod vodou. Na pláži jsme si všimli, motorky BMW s brněnskou značkou.  Kopilotkou byla zdravotní sestřička z bohunické nemocnice, kde mi operovali koleno!  Všichni jsme se shodli, že Korsika je prostě nádherná. Tento pár se ani neobtěžoval s Itálií. Projeli Itálii s motorkou na přívěsu za autem a pak skočili na trajektu a Korsiku si vychutnali na dvou kolech.

Pobřežní silnici jsme měli jen pro nás. Hlavní silnice vede vnitrozemím, ale my jsme chtěli sledovat pobřeží - Mr. X ve sportovním režimu jeho silného auta a já na kole. Musím říct, že Mr. X mě nechtěl nechat na pospas v tom vedru a snažil se mě přemluvit, abych přijal jízdu s jeho stovkami koní - ale chtěl jsem přes Korsiku použit pouze moji vlastní sílu jednoho-muže. Ale už v prvním kopci jsem měl dost. Po pozdním startu a plavání polední horko bylo nesnesitelné. A to převýšení! Cesta vedla vzhůru jako lanovka v lyžařském středisku. Byly tam dokonce sedačky v podobě několika nákladních a dodávkových vozidel, která projela kolem, ale nechtěl jsem výtah.  Chtěl jsem to zvládnout sám. Jak pošetilé!

Když silnice začala opět klesat, uvědomil jsem si, že mám úpal. Potřeboval jsem jídlo a pití dost urgentně, ale byla siesta a všechno bylo zavřené. Po chvíli jsem našel supermarket - oficiálně zavřený, ale prodali mi něco k jídlu. Cesta byla nahoru a dolu s malým provozem a krásným výhledem na moře. Ale musel jsem se soustředit na přežití. Chtěl jsem najít úkryt v knihovně v Sarte, ale bylo zavřeno, tak jsem navštívil místní noviny - možná kolegové novináři by mě nechali poslat články. Jejich internet nefungoval, ale sympatická novinářka ze severu Francie mi vysvětlila něco o Korsice. Prý půda na pobřeží byla tradičně věnována ženám v rodině a muži dědili majetek ve vnitrozemí. Pobřežní pozemky nebyly vnímány jako cenné - byla tam malárie a žádná úrodná půda. Pak Američané vymýtili malárii a pobřežní pozemky se staly zajímavými pro cestovní ruch. Ale nebyla práce a mnoho lidí opustilo ostrov. Nebyli dědici a jejich půda propadla obcím a oficiálně není na prodej. "Ale někteří starostové rádi vezmou peníze - zejména od bohatých Rusů".

Ze Sarte jsem jel stále pomaleji a pomaleji a nemohl jsem přijít na to proč. Dvakrát jsem se zastavil a roztočil kola, abych se ujistil, že se volně otáčejí. Moje rychlost byla trapně pomalá. Uvědomil jsem si, že jedu mírně z kopce, ale sotva se pohybuju. A pak jsem pochopil. Měl jsem hypoglykémii - mezi cyklisty známou jako hlaďák - po namáhavé jízdě v extrémním horku - moje tělo nemělo dostatek cukru. Korsika je krásná také proto, že je nerozvinutá. Jen 250 tisíc lidí žije na tomto velkém ostrově. Ale v tomto okamžiku jsem tento fakt nenáviděl! Po mnoho kilometrech vesnice. Nakonec jsem uviděl vesnici na kopci v dálce - s mými posledními silami jsem šlapal k tomuto spasení. Po několika minutách jsem si uvědomil, že mám halucinace - to byly jen stíny stromů a skal při zapadajícím slunci. Ruce se mi třásly tak, že jsem stěží udržel řídítka. A to vše bylo pro mě nové - takový hlaďák jsem nikdy nezažil. Jak říká můj kamarád Aleš:  "Ty máš prostě jenom svaly a žádný tuk, takže nemáš žádné rezervy".

Nejprve jsem se cítil trapně poprosit projíždějící auto o kus chleba. O pár minut později jsem se trapně už necítil. Ale nikdo se zastavil! Ani Land Rover s ústeckou značkou, který projel kolem, nezastavil. Jeden místní vůz zastavil, řidič neměl jídlo ani vodu, ale řekl mi, že vesnice je za kopcem. Za kopcem! Nechtěl jsem to vzdát a svézt se autem, tak jsem zašátral hluboko v mých skrytých silách. Nic tam nebylo! Kola se točila tak pomalu, i když jsem šlapal tvrdě. V té chvíli mi zavolal Mr. X s jeho patentovanou hláškou: "Whuzzup kámo, kde seš?" "No, nemám tušení, kde jsem, a abych byl upřímnej, tak su docela out" "Hele, musíš valit, protože Bonifacio je plný žhavejch blond z Norska a ze Švédska - maj tu přímý lety z Osla a ze Stockholmu!" A znovu se ukázalo, že vaše mysl může být silnější, než vaše tělo. Někde hluboko uvnitř jsem našel skrytý kompartment s úplně posledními kilojouly energie a zvládl ten kopec.  Bylo jen minutu před devátou a supermarket zavíral. Pracovník stahoval kovovou roletu, ale mě se podařilo protáhnout pod ni ve stylu hula tancování. "Máme zavřeno," křičel korsicky a snažil se mě chytit, ale já jen vzal pizzu, dort, čokoládu, banány, vodu a - jednoduché cukry ve formě coly. Byl jsem na pokladnách stále s ostatními lidmi v řadě, tak mě nechali projít. Posadil jsem se na prázdnou paletu, ale nejedl. Žral jsem.

Plný jako vycpaný medvěd a s chladnějším vzduchem - slunce bylo již za obzorem - jsem byl schopen vyvinout rychlosti dvojnásobně mého předchozího průměru. Bonifacio bylo ještě relativně daleko, ale s energií - a vizemi blondýnek - jsem měl navrch. Na posledních několik kilometrů mi Mr. X přijel naproti a svítil, aby použil jeho auto jako osvětlení pro mou jízdu. V přístavu jsem rychle vyrazil směrem k lodím: "Hej, musím si vychutnat tu atmosféru. "What are you talking about?" Prostě jsem byl ještě zhulenej z toho adrenalinu po deficitu cukru a musel jsem skočit do vody, abych se ochladil. Když jsem se převlíkl, šli jsme do města najít ty žhavé Skandinávkyně. Ale jediná hezká holka v Bonifaciu ten večer byla turistka ze Slovenska. "Kde jsou ty skandinávský holky, cos mi sliboval?" byla moje otázka. "Kámo, Tě přece znám a vím, že jediná věc, která by Tě dostala rychleji do Bonifacio byla vize města plného blondýnek!" Nemohl jsem uvěřit, že jsem mu to sežral, ale tato zpráva ve mně probudila poslední energii. Mr. X věděl, že blondýnka je něco, co by mě mohlo probudit z koma.

Pokecali jsme s vlastníky některých nechutně drahých lodí. Mysleli jste si, že vaše auto moc žere? Jejich nádrže jsou na tři tisíce litrů paliva. "Když je moře bouřlivé, tak je to pryč za den." Postavili jsme stan vedle majáku a snili o jachtách, skandinávských blondýnkách a JÍDLE.