Články / O čem se mluví

Vajíčka!  Požádal jsem o vajíčka a dáma, pravděpodobně matka nebo babička muže, který mě předchozího dne pustil do domu, donesla vajíčka a nechala mě, abych si připravil posilňující snídani. Výborně. Jak jsem projížděl údolím Tertenia, potkal jsem milý ve pár z jiného údolí - Vallais - Švýcarsku.  Jeli kolem celé Sardinie na velmi malých skládacích kolech.

Mimochodem, věděli jste, že Vallais - alias Wallis v němčině - je švýcarské údolí, ve kterém vládnou dva jazyky? Dolní část údolí - blíže k Ženevskému jezeru - logicky patří do francouzsky mluvící části Švýcarska. Ale horní část údolí - a také logicky, jak to s údolími hold bývá, tedy slepá část údolí - mluví německy. A jediné spojení s německy mluvícími částmi Švýcarska je přes železniční tunel, nebo 2500 metrů vysokohorský průsmyk.  Uprostřed údolí je les, který slouží jako přírodní a přirozená hranice.

Tento smíšený německo-francouzský cyklistický pár měl tři dcery a všechny mluvily jak německy, tak francouzsky. Tito sportovně založení rodiče mi řekli, že pokud chci sportovní manželku, tak bych měl přijet k nim do údolí a dvě jejich dcery jsou stále ještě k dispozici. No, jestli jsou po rodičích, jistě by to byla dobrá sportovní partie se smyslem pro dobrodružství.  Ale jak bychom vychovávali děti?  Ve francouzštině, v němčině?  Nebo raději v angličtině?  A co čeština?

Dojel jsem do městečka Muravera, ale knihovna byla zavřena. Tohle je na cestě těžké. Chcete se vyhnout polednímu horku a úkryt se v knihovně.  Zabijete tím dvě mouchy jednou ranou.  Přečkáte smrtelné odpolední teploty a napíšete články.  Problém je však to, že většina místních knihoven je zavřena mezi polednem a pátou hodinou odpolední. Na Sardinii jsem nenašel mnoho míst s internetem, ale toto město jedno mělo.  Ale i oni v jednu odpoledne zavírali. Měl jsem tedy asi tři minuty. "Mohu prosím poslat jen jeden krátký e-mail?" "Ano, ale rychle za chvíli zavíráme". "OK, to bude tři euro". "Cože? Za jeden e-mail?"

Šlapal jsem tedy dál, ale za městečkem jsem si uvědomil, že jet v tom horku by nebylo velmi rozumné. Zabočil jsem tedy do kempu, abych našel místo na plavání.  Na pláži jsem slyšel češtinu a potkal paní, která pocházela také z Brna, ale vdala se ve Frankfurtu nad Mohanem.  Byla velmi ráda, že mohla chvíli mluvit česky.  Se svým synem se snaží mluvit také alespoň trochu česky, aby tuto řeč znal, ale většinu dne, tedy v práci a se svým manželem mluví německy.  A mé myšlenky o mezinárodních manželstvích z dopoledne toho dne se potvrdily - pochopil jsem, že přijmout nabídku na ženitbu ve Švýcarsku a vzít si jednu z dcer z Vallais asi nebude tak snadné. Já bych jim rozuměl; domluvím se většinou evropských jazyků, ale moji rodiče by jim nerozuměli.  Evropa je komplikovaná!

Sledoval jsem Tour v televizi a dokonce našel počítač a napsal článek.  Plavání bylo opravdu pěkné, i když voda už nebyla tak průzračná jako severněji na Sardinii.  Kolem skalnatého ostrohu jsem doplaval na jinou pláž, kde se slunily žhavé francouzsky mluvící belgické dívky právě přiletěvší Ryanairem.  Hele, ten fakt, že mluví jiným jazykem, kterému moji rodiče nerozumějí, neznamená, že bych si s nimi přeci nemohl pokecat! Ty jo, možná kdybych mohl zůstat o den déle, tak bychom…  Ale já jsem musel mimo jiné stihnout trajekt.  Vše, co jsem mohl udělat, bylo pokecat s nimi a plavat zpět.

Poslední průsmyk, který jsem musel překonat na Sardinii byl přede mnou a silnice se plazila jako had skrze neuvěřitelně dramatické údolí mezi skalními útvary na obou stranách a mě napadlo, kolik hadů musí být v těchto skalách, protože jich bylo dost na silnici - mrtvých. A pak jsem uslyšel výstřel z pistole.  Kde? Co?  Ale, žádné přepadení, jen nipl ve výpletu mého zadního kola praskl.  Tak tady bych teda nechtěl zůstat.  Otevřel jsem brzdu, protože zadní kolo bylo poněkud gay, tedy ne straight.  No prostě niply byly vyrobeny, aby byly lehké - z hliníku.

Po většinu stoupání jsem byl sám.  Tato cesta by byla snem pro všechny motorkáře a dva mě i předjeli - velmi slušně, musím říct. Možná tak měli úctu k několika křížkům s fotkami kluků na motorkách kolem této silnice. Jen jsem sledoval výškoměr na hodinkách Suunto jak uřezává metry z mého vyměřeného stoupacího úkolu.  V průsmyku byla kaple a po krátké motlitbě jsem nasadil helmu a byl ready jet dolů.  Sjezd byl úžasný i na mém poškozeném kole. V první vesnici jsem si chtěl dát něco k jídlu.  Byla tam nějaká hudební akce a na výběr měli sendvič s pivem nebo sendvič s vínem. Ti, kdo mě znají, vědí, že když si dám jedno pivo, tak jsem zábavný.  Já říkám, že na Everestu jsem ztratil příliš mnoho mozkových buněk, a alkohol by to jen zhoršil.  Skutečným důvodem proč moc nepiju je prostý:  alkohol mi nechutná. 

A navíc, dát si alkohol uprostřed dlouhého sjezdu by nebyl dobrý nápad.  Tak jsem šlapal dál, ale když jsem se přiblížil Cagliari, doprava začala být opravdu hustá.  V jednom místě silnice neměla boční pruh a auta kolem mě létala stokilometrovou rychlostí jedno za druhým.  A najednou byla tma! Nebylo jiného úniku, než odbočit na písečnou cestu mezi rozptýlenou zástavbu. Jeden muž mi poradil, že když přejdu přes pole, mohl bych se dostat k restauraci.  Tak jsem šel do polí a nebylo to zrovna pohodlné.  Všude keře a rozoraná hlína. Když jsem slyšel šelest a různé zvířecí zvuky kolem, vzpomněl jsem si ty mrtvé hady na cestě.

Bylo velmi horko, mohl jsem klidně spát kdekoli na zemi.  Ale, jednou jsem kitesurfoval v Austrálii a chtěl jsem spát jen tak zabalen v kajtu místo spacáku.  Ostatní jezdci za mnou přišli zděšení: "Pavle, vem si tento board bag od windsurfu a zapni se do něho. Hadi budou cítit Tvé tělesné teplo, připlazí se v noci k Tobě a přitulí se, aby se zahřáli".  No, kdyby se přes průsmyk připlazila a ke mně přitulila ona belgická blondýnka z pláže na druhé straně hor, asi bych nebyl s to protestovat.  Ale sardinský had, který v polích loví všudypřítomné myši, krysy a hraboše.  No, děkuji nechci.  Tak jsem se vrátil k hlavní silnici.

Pak jsem uviděl menší náklaďák zatáčet na písečnou cestu.  "Promiňte, pane, nemohl bych přespat na korbě vašeho náklaďáku?" "Lehni si raději na sedačku, budou komáři.  Náklaďák je otevřený".  A dokonce jsem dostal pozvání na polívku a ukázali mi prase, které se chystali vařit následující den. Bylo velmi zajímavé zažít, jak se stravují lidé na Sardinii.  Během cesty jsem přežíval jídle restaurací a supermarketů a ani jsem nepoznal, jak jedí normální lidé.  Takto jsem mohl vidět, co se jí na Sardinii doma. A bylo to velmi odlišné od pizzerií a restaurací. Ráno, když jsem se odbočil z písečné cesty na asfaltku, čekal mě na silnici dost velký mrtvý had.

Vzdálenost na kole 96 km
http://www.movescount.com/moves/move15787948
http://www.movescount.com/moves/move15787946

Plavání 2.9 km
http://www.movescount.com/moves/move15787947