Výlety / Za hranicemi

Na sněžném kole za polární kruh

Lesy, jezera a pláně na jejichž konec nedohlédnete. Je únor a na severu Evropy tudíž mrzne až praští. Buší do pedálů, od úst jim jde hustá pára a pod koly krásně křupe přemrzlý sníh. Taková je romantika, kterou zažívají snowbikeři se svým průvodcem Janem Kopkou.

Laponsko je poměrně velká oblast na severu Evropy zahrnující severní část Skandinávie a poloostrova Kola. Rozkládá se tedy na území přibližně 388 350 km², což je asi pětinásobek rozlohy České republiky, a spojuje území Norska, Švédska, Finska a Ruska. Země, o níž se někdy mluví jako o domově Santa Clause, nabízí rozsáhlé lesy prostřídané pláněmi se zakrslou klečí tajgy a obrovskými jezery.

Jde o krásný, ale také řídce osídlený kraj – statisticky zde na jednom kilometru čtverečním žijí necelí dva lidé. Na mobil nelze spoléhat, neboť chybí pokrytí mobilních sítí. Potkat zde divoká zvířata včetně vlka či medvěda není nereálné, Laponsko je jedním z posledních míst v Evropě, kde zažijete surovost divočiny. To všechno jdou důvody, proč si Laponsko za cíl cest vybírají většinou dobrodružnější povahy cestovatelů.

Romantika a dobrodružství v ryzí divočině

Mezi těmi, kdo do Laponska bez váhání a každý rok vyráží, jsou vyznavači zimních skútrů a nebo psích spřežení. V posledních letech se však mezi všemi těmi vozítky objevuje také jedno novum. Sněžná kola, takzvané snowbiky, jež učarovala extrémnímu bikerovi Janu Kopkovi. Ten dnes pořádá expedice do Laponska pro zájemce (většinou) z řad cyklistů o zbrusu novou zkušenost.

Stres končí na polárním kruhu

Snowbike je vlastně normální horské kolo. Jen má zhruba dvakrát širší ráfky a pláště než je u běžných biků zvykem a tomu je upravena také geometrie kola. Výsledkem je, že se snowbike ve sněhu neboří. Respektive ne tolik. V metru čerstvého prašanu vám ani široké pláště nejsou nic platné.

Pro snowbiking se hodí cesty sněžných skútrů

Trasy snowbikových expedic v Laponsku volí Jan Kopka po cestách sněžných skútrů nebo silničkách. Noclehy v pravých dřevěných srubech či bivak, jen minimum lidí a majestátnost severské přírody a divočiny tedy pocítí účastníci expedice se vším všudy. „Na chvíli tam zapomenu na žebříček hodnot vytvořený doma v civilizaci. Divili byste se, jak příjemné teplo vydává ve srubu hořící dřevo a jak uklidňující je praskající oheň. Nebo jak skvěle chutná obyčejný čaj i primitivní jídlo připravené na železných kamnech,“ popisuje Honza Kopka a mluví o vnitřním vyčištění. To je ostatně také smysl expedic.

Setkání snowbikerů s "běžnými" cestovateli zmrzlou krajinou

Reakce turistů, lyžařů a místních se při pohledu na „šílence“ na podivně vypadajících kolech liší. „V Česku je to tak i tak, někteří fandí, někteří zbytečně nadávají. Všude jinde na světě ale byly reakce pozitivní a přátelské,“ konstatoval Jan Kopka. A čestí snowbikeři se i v Laponsku setkávají s převážně vstřícnými reakcemi. „Místní jsou hodně pohostinní. Asi třicetiletá místní obyvatelka a byla udivena, kde jsme se tam s těmi koly vzali. Hned nás pozvala na čaj,“ píše ve svém deníku z cesty Milan, účastník jedné z expedic.

Odhalování bílých míst na mapě

Co ale uchvátí při laponském dobrodružství kromě posunování vlastních hranic snad každého jsou bezesporu přírodní krásy. Milanova expedice dosáhla na kolech břehů Barentsova moře, pozorovala polární záři, přejížděla zamrzlé jezero Inari. „Je tak velké, že je na něm snad vidět i zakřivení země,“ napsal do deníku Milan.

Čeští snowbikeři jako první v historii vyjeli na vrchol hory Halti na kolech

Vloni v dubnu si jedna z expedic českých snowbikerů dokonce připsala jeden primát. Vyjeli na 1316 metrů vysokou horu Halti. „Tam máme světový cyklistický prvovýjezd. Nikdy tam na kole nikdo nebyl. Ani v létě, natožpak v zimě,“ poznamenal před časem v rozhovoru pro KOLO.cz Jan Kopka (rozhovor čtěte zde). Dostat se tam ale nebylo jednoduché. „Běžně na expedicích jezdíme 50-60 km za den, na vrchol Halti a zpět to ale bylo 102 km, tedy pořádná porce. Překonáváte hřebeny a pasy a sjíždíte do dalších údolí než se opravdu začnete škrábat na vrchol,“ napsal ve svém deníku Martin, jeden ze členů expedice. Z toho se odvíjí i strategie. „Šlo o pokus, nikdo nevěděl, zda bylo reálné dostat se nahoru a zpět v jednom dni. I když vrcholu chtěl dosáhnout každý, všichni mohli jet jen tak daleko, aby měl i dost sil na návrat a nemuseli volit nouzové nocování v některém ze srubů,“ popsal Martin.

Kromě Laponska a České republiky jezdí Jan Kopka se zájemci o sněhové bikování také do Itálie nebo Bulharska. Jedna z jeho arktických cest za polárním kruhem by měla vést v budoucnu i do Murmaňsku. A jak na expedice reagují lidé? „Láká to hodně zájemců. A všichni, kdo to zkusili, byli většinou nadšeni. Hodně z nich se i vrací,“ prozradil Kopka. „Tahle cesta mi dala víc, než jsem čekal. Fantastické zážitky ze snowbiku včetně tlačení, které k tomu patří. Pobyt v čisté přírodě, kde kolem mě nic není, jen pár spoludobrodruhů a sobů. Ti mě uchvátili asi nejvíc,“ potvrzuje jeho slova Martin.

Setkání se soby není vzácné

Snowbike si můžete vyzkoušet i vy

Sněžné bikování je dostupnější, než si možná myslíte. Jízdu v pravé divočině zahalené do netknutého bílého závoje porušeného jen občas stopy zvěře, kdy se pohybujete na kole tiše neporušenou bílou krajinou a za vámi zůstane jen čistý otisk vašich obrovských pneumatik totiž nemusíte zažít jen za polárním kruhem.

Jan Kopka umožňuje zažít tento opojný zážitek také na zvláštních zážitkových kempech v Jizerských horách (jeden z nich probíhá v těchto dnech). Také se se snowbikem můžete na konci ledna rovnou účastnit Šediváčkova longu po boku psích spřežení. A nebo si ho kdykoliv od Jana Kopky prostě půjčit.

Více informací k jednotlivým akcím pod pořadatelskou taktovkou Jana Kopky naleznete na jeho webových stránkách. Aktuálně se v jedné z expedic uvolnilo pár míst a tak neváhejte v případě zájmu Jana Kopku na stránkách www.jankopka.cz kontaktovat.