Články

Dál přes Apeniny

Cestou na jih přes Itálii, pokud jsem chtěl poznat jak Jadranské tak Ligurské pobřeží, jsem musel někde překročit Apeniny.  Toto dlouhé pohoří dělí celou Itálii jako páteř téměř přesně uprostřed. A jeho vrcholy jsou dostatečně vysoké pro lyžování. Možná pro vás lyžování v Italii znamená Dolomity, ale věděli jste, že celkem dost lyžařských středisek je i v okolí Říma? Chtěl jsem přejet tyto hory po co nejmenších silnicích, abych po cestě nemusel bojovat s velkým provozem. V posledních několika dnech jsem musel jet po větších cestách, protože často jedinou alternativou byla dálnice. Tento den jsem si chtěl užít klidné úzké horské silničky.

Po pozdním startu způsobeném deštivým ránem, jsem navštívil cyklistický obchod a obdivoval italská karbonová kola. Ano, kolo vážící šest kilogramů můžete zvednout na malíčku. Dokonce jsem měl možnost si umýt řetěz, což bylo zapotřebí po písčité silnici z předchozího dne. Knihovna ve městě Faenza byla úplně jiná story než ve městě Chioggia. Paní knihovnice nejenže neměla žádný problém s mým kolem ve vnitřním traktu knihovny, ale dokonce mi řekla: "Prosím, zde si můžeš půjčit můj zámek, abys mohl zamknout přední i zadní kolo. Musíš být opatrný, protože kola se tady kradou". Ach ano, to chápu.

Když jsem vyrazil na cestu, měl jsem před sebou skoro tisíc výškových metrů, ale z větší části to bylo velmi příjemné postupné stoupání údolím, které by mohlo být někde na Moravě nebo na Slovensku. Všude jste mohli vidět travnaté louky a lesy, které mi připomněly maminčino rodiště na Valašsku. I když architektura je zde úplně jiná a hold musím přiznat, že poněkud hezčí. Zejména staré kamenné budovy a rozlehlé vily dodávají údolím opravdu pohádkový charakter.

V Marradi jsem potkal další knihovnu hned vedle silnice, takže jsem si odskočil na rychlou pisálkovskou session.  Nyní je možná dobrá příležitost, abych veřejně poděkoval kamarádovi Lukovi ze Slovinska, který mi poradil, abych si nebral laptop.  Večer před odjezdem mi Luka volal a bavili jsme se o mých plánech. "Ahoj Luka, jsem zrovna u kámoše a řešíme, jestli bych si měl vzít notebook nebo nějaký tablet s klávesnicí". A Luka doporučil: "Ach, Pavel, nemyslím si, že brát si počítač je dobrý nápad.  Bude to akorát zátěž a starost." A to bylo ono.  V tu chvíli jsem přestal přemýšlet o kabelech, baterkách, GPRS spojení a řekl jsem si: "Procestoval's svět dříve a podařilo se Ti dodat stovky článků bez jakéhokoli zařízení připojeného k internetu, takže to můžeš zvládnout i teď.  Zvlášť když jedeš na kole. " Ano, to by bylo hezké mít tablet s GPS, vidět silnice, nemuset řešit špatné odbočení, najít si ubytování, podívat se, jak jezdí trajekty, vidět, kde jsou restaurace a cyklo-obchody.  Ale to by vzalo hodně dobrodružství z této cesty. A také, pokud bych si nevzal extra klávesnici, psaní by bylo pomalé a nepohodlné. A tablet, klávesnice, nabíječka, kabely - rovná se příliš haraburdí, které nechci vozit. Musel bych na to vzít extra bágl.  Psaní v angličtině je jednoduché, protože nepotřebujete diakritiku.  Jenže, s českým jazykem je to mnohem obtížnější, neboť italské klávesnice jaksi neočekávají zbloudilé moravské cyklisty, kteří by chtěli psát články česky.  Mimochodem, věděli jste, že čeština vznikla z moravštiny?  A Mistr Jan Hus, když vymyslel diakritiku, si bláhově myslel, že nám zjednoduší situaci.  Hold asi nečekal computerizaci.  Automatický program na diakritiku nezvládne všechny ty háčky a čárky korektně, takže tímto děkuji všem kamarádkám, přítelkyním a rodinným příslušnicím za opravu diakritiky.

Italské sjezdy si prostě musíte zamilovat. Cesta do Borgo San Lorenzo byla tak úzká a klikatá, že jsem se cítil jako při lyžování. Cestou dolů byla dost zima a musel jsem na sebe dát veškeré mé ošacení - které – jak jste asi již pochopili z fotografií - sestává z dvou cyklo-dresů na kolo a jednoho trička.  Peru denně!

Když jsem přejel průsmyk Colla, byl jsem oficiálně v Toskánsku. Ano, zvláště tady bych chtěl mít na této cestě přítelkyni. Tato oblast je tak romantická, že když zde projíždíte sami, akorát vás to naštve.  Dívej, krásný výhled. Kiss.  Dívej, krásný zámek.  Kiss.  No kiss for me, jen vyfotit a šlapat do pedálů.

Dle mé výzvy chci každý den uplavat a ujet na kole alespoň vzdálenost olympijského triatlonu. Ale kde bych dělat denní dávku plavání uprostřed Toskánska, daleko od Jadranu i pobřeží Ligurského moře? Odpověď byla Lago di Bilancino - poměrně velká přehrada ležící mezi horami. Příjezd k vodě byl celkem děsivý - musel jsem nejprve projet tunelem, ale pak se přede mnou otevřel krásný výhled. Po několika kilometrech se na mé usmálo štěstí, protože jsem našel pláž s restaurací. Bylo velmi chladno na letní sezónu a hosté měli na sobě bundy. Ale já jsem ještě musel udělat plavání! A hosté vypadali, že se dívají na nějakou show o ledních medvědech v Arktidě.

Po plavaní byla příliš velká tma, abych jel do dalšího města, kde bych mohl najít hotel. Tak jsem relaxoval, pořádně se najedl a nakonec i našel místo k noclehu.  Na této Bahia Beach nebyly žádné pokoje, protože to místo bylo více méně jen restaurace, pláž a disco.  Mimochodem velká inspirace pro mou City Beach. Majiteli se líbila moje cyklo-výzva a nabídl mi ubytování ve stylu altánku - a ano, uhodli jste – sloužícího normálně pro všechno ostatní, než pro spaní - když lidé na diskotéce paří a párují.

Problém byl v tom, že bylo opravdu chladno a neměli žádné přikrývky. Ale musel jsem to zvládnout s ubrusem a starým kobercem.  Když jsem se probudil uprostřed noci a teplota na hodinkách Suunto ukazovala devět stupňů, jen jsem si říkal: "Hele, na Everestu's musel spát v minus pětatřiceti, takže tady bys to měl přežít".

Vzdálenost na kole 85 km:
http://www.movescount.com/moves/move15203538

Plavání 2.1 km:
http://www.movescount.com/moves/move15203537