Domů » Články

Články

Na kole do Afriky X: hurá na Sardinii

Pavel Trčala musí rehabilitovat po operaci kolene a zvolil si jízdu na kole a plavání. Jeho cílem je dojet na kole do Afriky a už má za sebou pevninskou Evropu, Korsiku a míří na Sardinii...

Sardinie má také velké hory

Moje trasa mě vedla východním pobřežím Sardinie ne dle mé volby, ale proto, že jsem měl cestou na jih navštívit Mr. X a jeho rodinu, kteří byli na dovolené v letovisku Cala Gonone. A opět to byla dobrá rada od Mr. X. Jak jsem později zjistil od jiných cyklistů, kteří objeli celý ostrov, západní pobřeží prý není zdaleka tak hezké jako východní.

Ano, východní pobřeží je asi hezčí, ale také mnohem těžší na kole, protože má několik velkých pohoří. Nesnáším vracení se stejnou trasou, a tak jsem nebyl moc nadšen ze stoupání k hlavní cestě stejnou cestou, kterou jsem den předtím přijel. Když jsem viděl sklenářský pick-up, doslova jsem skočil na příležitost dostat se zpátky k tunelu. Tam jsem se seznámil s milým cyklistickým párem - Johnem a Michele z Anglie. I když nyní nebyli kole, protože čekali rodinu.

Měli za sebou mnoho výletů na kole v Alpách a v Pyrenejích a poznamenali, že to, co právě dělám na vlastní pěst by stálo tisíce liber, pokud by to bylo organizováno operátorem specializovaným na cyklistické túry s komfortem doprovodného vozidla, zařízeným ubytováním, jídlem, prostě celým cirkusem cestovní kanceláře.

Výšlap do více než tisíc metrů vysokého průsmyku byl vražedný - zejména po pozdním startu způsobeném vyspáváním na terase. Stoupal jsem v přímé horůčavě a nebylo kam se schovat. Jen šílení psi a šíleni moravští cyklisté vyrážejí ven v poledním slunci! Po vrcholu jsem chvíli odpočíval ve společnosti hasičského sboru, který pravděpodobně squattoval starou rozpadlou restauraci jako jejich siestové útočiště. Zdálo se mi zvláštní, že jejich terénní vozy mají jen velice malé nádrže s vodou. Vysvětlili mi, že v horách mají rezervoáry a v případě požáru se k ním musejí rychle dostat a používat auta jako vodní čerpadla.

Někde po pravé straně jsem minul nejvyšší horu Sardinie, která má i lyžařské středisko. Vím to, protože jsem jednou na Sardinii měl v plánu podniknout mé výroční Ski & Surf Birthday - tedy multisportovní den, který dělám na nebo kolem mých narozenin - většinou se jedná o lyžování a surfování v jeden den. Nyní mě čekal nekonečný sjezd velmi pustou krajinou do města Tortoli. Název tohoto města mi připomínal dort, ale místo moučníku jsem měl session v knihovně. V zátoce Arbatax, jejíž název mi pro změnu připomínal nějakou fantasy knihu nebo film, jsem dal večerní plavání s velmi symbolickou úschovou kola - u skupiny dívek, které se věnovaly spinningu. A tato aktivita byla zřejmě populární v této oblasti, protože stacionární kola byla instalována hned na několika plážích. Jak jsem projížděl kolem těchto venkovních posiloven, říkal jsem si: "Hele, promiň, ale moje cesta vedoucí přes různé krajiny je mnohem zábavnější, než spinning na stroji na každý den na stejném místě!".

Bylo chvíli před setměním, ale já jsem ještě chtěl posunout pomyslnou figurku na trase dopředu. Měl jsem v plánu chytit trajekt z Cagliari a nechtěl jsem se poslední část trasy nechat svézt - chtěl jsem přejet Sardinii od severu na jih pouze šlapáním. Takže jsem ještě musel udělat nějakou vzdálenost před ulehnutím do postele - tedy to jsem ještě nevěděl zda nějaká postel vůbec bude. A cyklistika ve večerních hodinách se na mě cestě ukázala být velmi produktivní, protože teploty byly snesitelné a provoz nebyl tak nebezpečný. Jediný problém byl, že když jel až do tmy, bylo pak těžší najít místo na spaní.

Ten večer jsem udělal velký pokrok - také díky tomu, že jsem si to svištěl po zbrusu nové silnici - no byla to vlastně dálnice, i když nebyla čtyřproudá, ale neměla úrovňové křížení. Byla široká s pozvolnými stoupáními a klesáními a měla skvělý povrch. Aši jsem na ní s kolem neměl co dělat, ale byl to nejrychlejší způsob, jak jet dopředu. Totiž, tato nová cesta si krátila cestu přes kopce tunely, zatímco stará cesta hory objížděla bočními údolími. No, v tunelech jsem se necítil zvlášť bezpečné, ale s každým projíždějícím autem jsem prostě pevně chytl řídítka a modlil se.

Když jsem se vynořil z posledního tunelu, město Tertenia byl přede mnou, tak jsem preskočil na starou cestu. Našel jsem si pozdní večeři a ubytování. No, hledání ubytování obnášelo zapojení čtyř dam a dvou mužů. Po příjezdu do města jsem se zeptal jedné paní, která byla na zahradě, zda by věděla o místě, kde by se dalo přespat. Zavolala sousedku a pak přišla ještě další. Jiná sousedka se přidala jen ze zvědavosti. Pak se dohadovaly v jejich jazyce - tedy ne italsky, ale sardinsky - čemuž jsem nemohl rozumět. Jedna přinesla telefonní seznam. Říkal jsem si, tak tuto věc jsem neviděl už opravdu dlouhou dobu! "Muž se vratí!", řekla jedna dáma. A já jsem čekal. A čekal. Nakonec manžel jedné ze sousedek přijel, aby mi ukázal restauraci, kde jsme potkali jiného muže, který měl prázdný dům. Vysvětlil mi, jak se tam dostat a jel napřed. Najedl jsem se dojel k domu. Pustil mě dovnitř, zaplatil jsem a muž zmizel. "Byl rozvedený? Měl už velké děti? Jistě nestavěl tento rodinný dům s vyhlídkou na příjem od turistů. Toto v žádném případě nebyla turistická destinace." No, nevím, asi se to nedozvím a možná to tak má být. Jen vím, že jsem měl celý dům pro sebe a spal jsem velmi dobře.